Babička Boženy Němcové očima Jaroslavy Janáčkové

Nedávno jsme si připomněli 150. výročí od prvního vydání Babičky Boženy Němcové. Co Babičce říkají dnešní čtenáři? S profesorkou bohemistiky Jaroslavou Janáčkovou si o tom povídal Vilém Faltýnek.

Jaroslava Janáčková se setkávala s literaturou 19. století po mnoho desítek let: jako profesorka na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy se před přednáškami znovu a znovu vracela k dílům autorů, které známe jako pojmy z čítanek: Neruda, Světlá, Borovský, Erben... Málo už je bereme do rukou jako živou literaturu. K těmto dílům patří i texty, které za svého poměrně krátkého života stihla napsat Božena Němcová. Ve jedné své knížce se Jaroslava Janáčková vrací k její Babičce.

Zeptám se pro vás možná hloupě: máte pocit, že je ta kniha ještě vůbec živá?

"Je to kniha, kterou nemohu dneska dát číst dětem, v žádném případě. Ještě já jsem byla schopná jako vesnické děvče narozené v roce 1930 tu knihu číst na rozhraní dětského a dívčího věku. Pro dnešní děti už všechny reálie, které tam jsou, všechno je velice vzdálené. I mládež, která přichází na vysokou školu, na bohemistiku, konstatuje, že všechno je to tam limonáda a jenom Viktorka je ze života, jenom Viktorce oni rozumějí. Na to potřebuje potom člověk jistou zralejší zkušenost, i čtenářskou. Víte, ona Babička není ze života. Babička je něco jako mytologický román, to co máme rádi na hispanoameriské literatuře. A na to člověk musí přijít. Dokud tu knížku bere jako obraz ze života, tak ji může jenom zesměšňovat, nebo ji brát jako tu limonádu, všechno je tam idealizované, je to vlastně směšné, jak to není pravda. Ale ve chvíli, kdy pochopím, že je to jinak, že to co se z jedné strany jeví jako nepravda, že je vlastně nějaká vize života a člověka, a že tato vize života nepřestává být přitažlivá, v té chvíli je to něco úplně jiného."

Kniha Jaroslavy Janáčkové se jmenuje Příběh tajemného psaní, s podtitulem O pramenech a genezi Babičky.

Pozorným čtením nachází Janáčková nejen v Babičce, ale například i v korespondenci Boženy Němcové nové skutečnosti. "Feministky by v ní rády viděly ženu zaujatou pro svoje vidění světa od začátku až dokonce. Ale ono je to tak, že Němcová se vůči svému manželovi dlouho chovala jako ženy té doby. Až na to, že on byl velice vzdělaný, tolerantní a že ji respektoval a s nadšením přijímal její rozvoj. Z korespondence se zdá, až někdy do konce roku 1850, kdy Němcová odešla s dětmi do Prahy a Josef Němec odešel sloužit do Uher, že tam byl partnerský vztah a že ona měla k němu respekt, jaký mívaly vzdělané a moudré ženy k manželovi, který za něco stál. A Josef Němec za něco stál a ona to věděla. Ona si ho uměla vážit."

Janáčková hledá prameny a okolnosti, které zřejmě Němcovou při psaní inspirovaly, jejich význam ale nepřeceňuje. Podstatné pro ni zůstává jejich tvůrčí zpracování. "Je to o výsostném umění, o tom, co je umění. Umělec čte texty zcela jiného řádu a provenience, ale protože má svou vizi světa a má velký dar tvořit fikci, tak on skvěle vmontuje ty stehy jiného textu do svého díla, takže to neznalec nepozná, ale to dílo se tím úžesně obohatí. A o čem to je ještě? O tom, že umělecké dílo žije, dokud si je čteme, a dokud si je čteme s jistou pomalostí a se schopností respektovat, jak je to napsáno. A nepokládat nic za vedlejší, vnímat ho co možná nejvíc.