První cestu do Česka po třiačtyřiceti letech jsem obrečela, říká Čechoameričanka Marie Šmelhausová
Jako dvanáctiletá utekla se svou maminkou "přes kopečky" do Německa. Jako tisíce dalších poúnorových exulantů pak prožila dlouhé měsíce v uprchlickém lágru, nežli se jim podařilo odejít do Spojených států. Dnes žije Marie Šmelhausová se svou početnou rodinou v Chicagu a do Česka se vrací na návštěvu. Do studia Radia Praha ji i s její dcerou Janou pozvala Milena Štráfeldová:
"Stejně jako tady."
To asi nebude úplně stejné! Kolik vás tam je?
"Je tam moře českých lidí. Pochopitelně ti staří vymírají, ale pořád je nás tam ještě hodně a držíme při sobě."
Hodně znamená kolik? Stovky? Tisíce?
"Tisíce."
Držíte při sobě, jsou tam tedy krajanské spolky?
"Jsou tam spolky, pořádají zábavy, pikniky, Mikuláše..."
Do kterých spolků chodíte?
"Vlastně do všech. Je tam Sdružení exulantů, ČSA, je tam Kongres, což je sdružení různých spolků. Pak je tam ještě Moravská kulturní společnost, koncem září měli Moravský den a prý bylo úplně vyprodáno. To jsou právě ty spolky, které udržují tanečky, zpěvy a kroje."
Vy tam ale máte i rozhlasové vysílání v češtině...
"Ano, máme tam český rozhlas, vysílá dvakrát týdně večer a v neděli."
Co ten rozhlas vysílá?
"Informuje krajany o tom, co se bude dít, jaké budou programy, hlavně ale hraje hudbu."
A ještě pár slov o panu Jirákovi, který ty programy připravuje. Jak se k tomu vůbec dostal? /Pozn. red.: p. Jirák je dlouholetý redaktor českého rozhlasového vysílání ve Washingtonu/
"Já nevím, jak se k tomu dostal, už to ale dělá léta. My se s ním známe velice dobře, protože bydlí ve stejném městečku jako my, v Brookfield. On k nám často chodí, manžel mu hodně pomáhá, ovšem pan Jirák taky už nabírá léta jako my všichni a už se na to myslím tak docela necítí. Slyšela jsem, se chce skončit."
Já mám stejnou informaci, že vysílání v Chicagu pomalu končí...
"Bohužel, ti staří krajani vymírají a mládež už o to nemá takový zájem. - Ti mladí se pomalu stěhují víc na sever nebo na západ Chicaga, mají už svoje životy a už to není takový kroužek Čechů."
Vy jste se v Chicagu narodila, mluvíte ale krásně česky. Jak se vám to povedlo?
"My spolu mluvíme česky doma."
To asi nebude jenom tím. Mluví tam víc lidí česky? Máte si tam s kým povídat?
"Je těžké naučit děti česky. Děti samozřejmě chtějí mluvit anglicky a vyžaduje hodně péče a člověk se jim musí hodně věnovat, aby česky mluvily. - Musíme být důslední. Musíme to od nich chtít a trvat na tom. V mém případě tomu napomohlo i to, že jsem si vzala také imigranta, Pražáka, takže my spolu stejně komunikujeme česky."
A vaše děti?
"Mluví česky."
A vnoučata? Máte jich víc?
"Mám jich hodně, osm. Ty už ale česky moc nemluví. Nejlíp mluví ty nejstarší, ty sem jezdily k babičce na Vinohrady, do Domažlic, od útlého mládí. Čím mladší to dítě je, tím líp se to naučí."
Co je na češtině vůbec zajímá? Připadá jim to perspektivní? Co s ní budou dělat, když budou žít v Americe?
"To je jedno! Druhý jazyk je vždycky důležitý. Mateřský jazyk se každý naučí, protože nějak se vyjadřovat musí. A ten první cizí jazyk musí dát základ těm dalším. Když už mluvíte dvěma jazyky, tak ten třetí už je velice snadný."
Loni v létě jsem byla na setkání s Čechy z Texasu, kteří přijeli do Rožnova pod Radhoštěm, protože tam v okolí, na Valašsku, mají svoje rodové kořeny. |Jezdí i Češi z Chicaga hledat svoje kořeny do Česka?
"Hledají, a my s manželem pro ně velice často připravujeme rodokmen. Přinesou nám nějaké staré doklady a chtějí, abychom to probrali a řekli jim, kdo vlastně ti jejich předkové byli."
V Americe je hledání kořenů móda. Kde k tomu hledáte podklady?
"Když nám řeknou, ze které vesnice byli, tak se obrátíme na nějakého matrikáře. Někdy nám vyjdou vstříc, někdy chtějí nějaké poplatky, tak jim to obratem pošleme, a takhle to zjišťujeme."
Co vás tentokrát přivedlo do Prahy?
"My jsme se sem vydaly na dámskou jízdu, matka s dcerou."
Po kolika letech jste tady?
"Já po sedmi, ale původně jsem přijela po třiačtyřiceti letech. To byl zážitek! Ten první výlet jsem obrečela, pak jsme jeli domů a na podzim jsme sem jeli znova."
A jak jste se vlastně vy sama dostala do Ameriky?
"My jsme utekli, jak se říkalo, "přes kopečky" a byli jsme v německém lágru dva a půl roku, než jsme dostali povolení k emigraci. Pak jsme přijeli do Chicaga. Tatínek už tam byl, protože před Společností národů svědčil, co se stalo během puče. My jsme přijeli těsně před Vánocemi a po Vánocích jsme šli do školy a museli jsme pochytit angličtinu. Všechno jsme studovali v angličtině."
Kolik vám bylo, když jste utíkali?
"Dvanáct let."
A za ty dva a půl roku se tatínkovi nepodařilo vás dostat do Ameriky?
"To nešlo. Tehdy bylo to, čemu říkali kvóta. Když někdo nepřešel hranice do konce června 1948, tak musel čekat na prodloužení kvóty."
A co pak, když jste přijela do Ameriky? Co jste studovala? Čím jste se zabývala?
"Nejdřív jsem ještě dělala střední školu, pak samozřejmě college, vyšší školu, a pak už jsem se vrhla na překlady a těch se pořád držím. Začala jsem ale také prodávat reality a v tom jsem uvízla posledních čtyřicet let. Prodávám vesele, ještě den před odjezdem do Prahy jsem honem jeden dům prodala a jeden dala do prodeje, a pak jsem řekla - a dost. Jinak bych neodjela!"
Když jste se vrátila teď po sedmi letech, čekalo vás tu nějaké překvapení?
"Jen se mi zdá, že všechno je veselejší, upravenější, čistší, a to na mne působí velice kladně. Méně kladně na mne působí ty baťohy, co všichni nosí, zdá se mi, že ta elegance kapku upadla."
S těmi baťohy tady ale chodí hodně američtí studenti!
"Tomu věřím, ale nebývalo to tady."
Vnímáte Česko vy jako svou vlast, i když jste se tu nenarodila?
"Částečně, protože u nás se mluvilo česky, zpívalo česky, četlo česky, jedlo česky, chodili jsme na české mše, Vánoce byly české, a když jsem si nakonec ještě vzala českého kluka, tak to pokračovalo."
Jezdí sem i vaše děti?
"Naše nejmladší a prostřední tu byly před dvěma lety, a ta nejstarší před třemi roky."
Přijel by někdo z nich sem studovat nebo trvale žít?
"Moje děti o tom uvažovaly a dokonce možná stále ještě uvažují. - Nežli jsme odjížděly, tak jsem mluvila s prostřední vnučkou, a ta říkala, že má stále ještě chuť sem na rok jet. Můj synovec tady byl dva a půl roku. Nejdřív tu byl jako student a pak tu učil angličtinu. Přímo v Praze."
Takže víte, že tady žije hodně Američanů...
"Ano. Bylo zvláštní, že když jsem sem jednou přijela na návštěvu, tak jsem bydlela u svého bratrance, Američana z Nového Mexika. Nám se podařilo pět večerů za sebou být spolu. To se nám jinak nepovede, protože Nové Mexiko je od Chicaga tak daleko! A my jsem se potkali v Praze."
Líbí se vám tu?
"Vždycky si nakonec říkám: že jsem si to nenaplánovala ještě o pár dnů delší!"
