Jednou šmidrou, šmidrou navždycky
České umění 50. let máme spojené se nevtipným socialistickým realismem, perzekucí tvůrců jiného uměleckého názoru a ochromeným společenským životem. 50. léta jsou - zřejmě právě proto - dobou, kdy někteří mladí výtvarníci a muzikanti "šmidrovali" - bavili se po svém a oficiálnímu umění navzdory. Uměleckou skupinu Šmidrové připomíná výstava v galerii Atrium v Praze.
"Jednou šmidrou, šmidrou navždycky." S tímto podtitulem připomíná výstava v Atriu tvorbu Karla Nepraše, Jana Koblasy, Bedřicha Dlouhého, Jána Vožnianského, zástupců uměleckého sdružení, které začínalo koncem 50. let jako společná zábava a balancovalo na hraně umění a recese. Kurátorka výstava Věra Jirousová říká:
"Oni se začali scházet proto, že si říkali, že mají zájem dělat něco pořádně. A tak se začali scházet ve vinárně Globus na ulici 28. října v podloubí a založili skupinu, nejprve to byl klub, klubová činnost, později skupina Šmidrové. Scházeli se hlavně z jednoduchého důvodu, já předpokládám, že nikdy nekonverzovali o umění, ale o tom, co budou dělat, připravovali ty jednodenní výstavní akce a malmuzherciády, kterých se účastnili malíři, muzikanti a herci, proto mal-muz-herc, které propojovaly široký okruh později by se řeklo nonkonformních umělců, ale to oni ještě netušili, že jsou nonkonformní, jenom chtěli něco v té strašné nudě v čechách 50. let něco dělat. A taky se jim to podařilo, o čemž svědčí tato výstava."
Mezi výtvarníky byl i začínající dirigent Libor Pešek:
"My jsme se všichni poprvé scházeli na AVU, kam jsem chodili všichni na vojnu. To byla taková ta AMU-AVU vojna a tam jsme se seznamovali. Béda Dlouhý, Karel Nepraš, Koblasa, Pištěk, a samozřejmě jsme měli roupy a vzniklo z toho nádherný šmidří hnutí, jehož já jsem byl taky účasten. Klusák, Komorous za nás hudebníky. Pak už samozřejmě výtvarníci zůstali sami a my jsme šli každej svou cestou."
Samozřejmě, současník se zeptá, proč se umělci začali říkat právě šmidrové. Libor Pešek vysvětluje:
"To je ta postava od Kašpárka, protože všichni jsme se nebrali vážně a byla to všechno taková křečovitá legrace, tak myslím, že ten Šmidra, což byl policajt z Kašpárkových her, že byl praotcem toho jména."
Výtvarník Bedřich Dlouhý toho podle kolegů prý ví nejvíc.
"Vzniklo to tak, že na jedné schůzi jsme žertem napadli Nepraše, který proti něčemu protestoval a žádal tresty a restrikce za sprostá slova, a někdo z nás řekl: No ty jsi takovej vlastně policajt, takovej jakejsi šmidra. A on se - to si nevymýšlím, urazil a z té schůze odešel. A takhle vznikl ten pojem šmidra."
A existuje taky nějaká šmidří hudba?
Libor Pešek: "Tady máme Tondu kryla... Hovoříme pro český rozhlas o šmidří hudbě, tak to jseš ty pravej..."
Antonín Kryl: "Škoda, žes nebyl na Malých Vánocích, těšil jsem se že tam budeš, dával jsem Humoresku na housle s banjem. Libore, to jsi ještě neslyšel...! Šmidří hudba, to se nedá popisovat, to byli kluci, kteří neuměli moc hrát na nic, neuměli noty, ale když se sešli, tak zahráli takové skladby, do kterých by se nepustil ani Libor s filharmonií. Ale nejlepší bylo, že ono to nějak dopadalo, ono to nějak znělo."
Mezi vedlejší produkty šmidřího hnutí patřily skupiny Palety vlasti a Grafičanka. Ta existuje dodnes, značně se vyhrála a takto pozdravila na jiné nedávno zahájené výstavě výtvarníky Hollaru. Výstava v Atriu má podtitul Jednou šmidrou, šmidrou navždycky. Znamená to, že kdo přišel s tímto sdružením do styku, nese si jeho vliv i později? Hovoří Věra Jirousová.
"Já jsem o tom přesvědčena. U Bedřicha Dlouhého když se podíváme na jeho nejstarší obrazy i na novější, ve všech je tenhle moment, který roztáčí imaginaci. Ty obrazy nejsou takové, aby je někdo luštil, to nejsou skrývačky, to je prostě čistá reflexe a ta věc se prostě ukáže najednou. A ukáže se samozřejmě v interakci s tím, kdo se na ně dívá."
Jan Koblasa se ale od toho šmidrovství hodně vzdálil ve své pozdější tvorbě.
"Já si právě myslím, že pro každého z nich mělo to šmidrovství mělo určitý význam. A pro každého jiný. Koblasa od šmidrování utekl k informelu a k Mikuláši Medkovi, měl zájem ponořit se do existenciálnějšího umění, a byla to velice důležitá kapitola jeho díla. A to že se zase v Německu a zřejmě i v kontaktu se studenty vrací k šmidrovskému humoru, k recesím, to je trvalá červená nit, která tím dílem prochází. A stejně je to i u Karla Nepraše, u něhož ten šmidrovský prvek potom inicioval tu širší aktivitu, když byli s Honzou Steklíkem ředitelé křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde v kolektivu po hospodách většinou, nebo na nějakých výletech, to byly věci, které spadají do oboru umění akce, happeningu, events. Oni trvali na tom, že umění není jenom to, na co se chodíme dívat do galerie, ale že je daleko víc spojeno s každodenností a se životem."
