Václav Šolc stavěl s indiány na jezeře Titicaca rákosové čluny

Rákosový člun, na kterém se bolivijští indiáni plavili po jezeře Titicaca, váčky na koku, keramické votivní sošky, ale i indiánské mumie nebo tkaniny z jejich pohřební výbavy - to vše lze v těchto dnech vidět v pražském Náprstkově muzeu na výstavě věnované Václavu Šolcovi. Osobnost předního českého amerikanisty, znalce a obdivovatele indiánů přiblíží v dnešní rubrice Milena Štráfeldová:

Václav Šolc na archivní fotografii
"Naši otcové a dědové vždycky říkali, že nás, lidi, stvořil a udělal náš pán Ketsalkóatl, že jsme jeho dílem, stejně jako stvořil nebe a na něm Slunce a Měsíc a potom i tuhle naši zemi. A když své dílo ukončil, sešla se božstva a řekla: nebe je stvořeno a je tu i země. Kdo ale bude na té zemi žít? Přece nemůže zůstat jen tak prázdná? - To jim dělalo velké starosti. Ketsalkóatl proto sestoupil na jejich pokyn do podsvětí, zašel k pánu a paní říše mrtvých a řekl jim: přišel jsem, abych si odtud odnesl drahocennou kost, kterou tu chováte. Božstva mají starosti, kdo bude žít na zemi. Proto tu kost potřebují. - Dobrá, řekl pán mrtvých, ale napřed zaduj tady do mého rohu z mušle a tu kost musíš čtyřikrát obnést okolo mého štítu z drahých kamenů. Tak se také stalo. Ketsalkóatl potom přivolal velké červy, ti vyvrtali do té kosti řadu děr, do nichž pak vlezly velké a malé včely, které ty otvory rozšířily. Když své dílo dokončily, Ketsalkóatl do kosti foukl, a ona se ozvala hlasem..."

Foto: Andrea Fajkusová
Aztéckou legendu o stvoření světa, stejně jako příběhy Mayů, Kečuů, Aymarů nebo indiánů kmene Mapučé mohl Václav Šolc zapsat při jedné ze svých cest do Jižní Ameriky. Na tu první se vydal v roce 1963, ve svých čtyřiačtyřiceti letech. Rodák ze Sobotky měl v té době za sebou už zkušeností z Asie: na přelomu 50. a 60. let jako etnolog pomáhal zakládat muzea v Číně, Koreji, Vietnamu a Mongolsku. V roce 1963 zamířil do Bolívie a zkoumal zde život indiánského kmene Aymarů.

"Bylo to tehdy z laskavosti bolivijské univerzity, kdy mohl studovat indiány na jezeře Titicaca. Při dlouhodobém terénním výzkumu dokonale zdokumentoval výrobu rákosových člunů. Jsou to ty čluny, které později studoval i Thor Heyerdahl. On dělal i pokusy, kdy se snažil přeplavit na těchto člunech oceán. Ty pokusy nedopadly nejlépe, nicméně založily celoživotní přátelství s Václavem Šolcem,"

Náprstkovo muzeum,  foto: Andrea Fajkusová
připomněla kurátorka současné Šolcovy výstavy u Náprstků Kateřina Klápšťová. Během svého pobytu mezi Aymary Šolc dokonce zachytil jejich řeč, vytvořil unikátní slovník aymarského jazyka, první, který vznikl od španělské conquisty. Bohužel tento slovník nebyl nikdy dokončen a dodnes zůstává v lístkové podobě. V letech 1966 - 67 se Václav Šolc vypravil do Chile. Znovu zde studoval kulturu aymarských indiánů a svůj zájem rozšířil i na Mapučé na jihu země. Do Chile se pak vrátil ještě několikrát. V roce 1973 zde přímo zažil i vojenský převrat generála Pinocheta. Byl z Chile vykázán a další měsíce strávil v Kolumbii a Mexiku. I sem se pak vypravil ještě dvakrát.

"Mexiko navštívil naposledy v roce 1977. Jeho kariéra v rámci těchto výprav nebyla příliš dlouhá, v roce 1979 odešel do důchodu. Podle vlastních slov se těšil, že se bude věnovat psaní, spíše ale už na poli populárně naučném. Už se nechtěl příliš věnovat odborné práci,"

uvedla Kateřina Klápšťová. Z Náprstkova muzea tak Václav Šolc odcházel po 34 letech, z toho šest let je vedl jako jeho ředitel. Kromě jihoamerických indiánů studoval i indiány Severní Ameriky a Eskymáky. Ze svých cest přivezl množství předmětů, které se pak staly součástí sbírek muzea, ale i materiál pro své cestopisné knihy.

Foto: Andrea Fajkusová
"Mexiko je bez nejmenších pochyb indiánskou zemí - velkou většinu obyvatelstva tvoří indiánští míšenci a indiáni. Po celém Mexiku jsou rozsety indiánské kmeny a národy, od takových, kde z celého kmene zbylo pár desítek či stovek zbídačelých jedinců, až po skutečné národy, jako jsou například Aztékové, jichž je v Mexiku skoro milion, početní Mayové nebo Otomíové v počtu přes půl milionu. Téměř žádná z otomíjských žen neumí číst ani psát, starší ženy dokonce neznají ani slovo španělsky. Muži vesměs umí španělsky mluvit, i když nevalně. Zajímavou institucí je systém kala. Podle něho může žít muž se ženou po tři měsíce bez závazků, je to jakési manželství na zkoušku. Jestliže se po této době rozhodne, že si ji vezme, koná se svatba. V opačném případě ji vrátí rodičům. Hlavním kritériem je posouzení, jak umí žena pracovat. To vše se přitom děje tak blízko hlavního města a je tak vzdálené dvacátému století a jeho civilizaci,"

napsal například Šolc o životě současných domorodých obyvatel v knize Indiánským Mexikem. Kromě odborných knih napsal i romány, v nichž se nechal inspirovat Latinskou Amerikou. Podle kurátorky Klápšťové se ale věnoval i mnoha jiným zájmům:

"On například sbíral starožitné zbraně, působil velice aktivně, dokud to bylo možné, ve skautském oddílu, byl vedoucím 18. vodního skautského oddílu. Zabýval se také intenzívně odborně voroplavbou na Vltavě, než byla znemožněna, takže vytvořil pozoruhodnou dokumentaci voroplavby na Vltavě a jejích přítocích,"

I těchto aspektů Šolcova působení se alespoň dotýká současná výstava u Náprstků. Byla otevřena při příležitosti 10. výročí Šolcova úmrtí a potrvá do ledna příštího roku.