Sklář Vízner: Nemoderně stále stejný
Ve výstavním cyklu Mistři evropského sklářství představilo letos Umělecko-průmyslové muzeum tvorbu skláře Františka Víznera. Někdejší výtvarník užitkového skla ve sklářské huti Škrdlovice se už skoro 30 let s velkým úspěchem věnuje pouze vlastní umělecké práci, jeho ateliérová tvorba je zastoupena v prestižnějších zahraničních sbírkách. V ateliéru ve Žďáru nad Sázavou Františka Víznera navštívil Vilém Faltýnek.
"Já prostě odmítám slovo vývoj nebo slovo experiment. Já v Praze vystavuju věci, které jsou z roku 1962, kdy jsem dělal státnici, a pak tam mám tu samou věc v jiné barvě, kterou jsem dělal letos. Takže oni kolem mě tak chodí a říkají: Co je nového? A já říkám: Nic není nového! Já to dělám 40 let pořád stejně a to je někdy nepochopitelné, a je to hlavně nemoderní, protože ta současná designérská práce vyžaduje jarní novinku, podzimní novinku, veletrhy, a to mě vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Já si to prostě dělám velmi tvrdohlavě, paličatě podle sebe a slovo proměna nebo vývoj, tyto pojmy nepotřebuju."
Pokud tam tedy není vývoj, proměna, znamená to, že jste naplnil svoji ideální představu?
"Já se držím tvrdohlavě jednoho problému a to je problém nádoby. Můžeme si to zobrazit třeba tím, co se teď posílalo do Japonska na to slavné Expo. Ta expozice, která tam odchází, představuje tzv. českou skleněnou plastiku a tam já jsem odmítl, protože já těm svým věcem říkám pořád nádobí, to je vliv toho průmyslu, a držím se pořád tvaru nádoby. Takže já jsem v životě neudělal z toho skla jakousi sochu. I když ty moje nádoby nejsou zrovna na jablka a hrušky..."
Dá se říct, že je to minimalistické?
"No ano, ta skutečnost taková je, mě zajímá hranol, válec, koule, tato základní geometrické tvary. Ale nesmí to zůstat jenom u té chladné geometrie, musí se tomu dát jakýsi detail. Jak říkal architekt Loos, detail je bůh. Tím detailem geometrický tvar nějakým způsobem polidštit. Takže když mě teď někdo zařazuje mezi minimalisty, tak to se nafoukaně nesu, protože to je to, co mě zajímá."
"Já dělám broušené sklo, ale když řeknete nezasvěcenému broušené sklo, tak si představuje vázu, na které jsou takové ty muřinky... To já nikdy neuměl, nikdy jsem to nedělal. Já používám brus, klasickou jednoduchou mašinu, kde je motor a vřeteno, na vřeteno si nasadím karborundový kotouč... Je to velmi špinavá a primitivní práce, která začíná hrubým zásahem, a potom se to zjemňuje a pak už jenom detaily na tom tvaru, už bez stroje, používám jenom jakési skleněné malé šablonky a jenom rukou šmejdím pomocí karborundového prášku a dotvarovávám detaily ručním sochařským zásahem. Musí to být dokonalé: jestliže dělám polokouli a do ní jakýsi tvar čočky, nemůžu si dovolit, aby to bylo nesymetrické. Takže to je věc řemesla. Čtyřicet let se to učit a pak už je to velmi jednoduchý."
Vy se tady z jednoho okna díváte přes rybník na kostel v areálu zámku, barokizovaný Janem Santinim-Aichlem, z druhé strany nad vámi ční Zelená hora, na které je slavný Santiniho kostelík. Inspiruje vás přítomnost barokní gotiky?
"Vždycky když se mě někdo ptá, kde bydlím, říkám Vysočina. Všichni Pražáci řeknou, to je nádhera, tam je krásná příroda. Já jsem nikdy nebyl v lese na procházce. Snad někdy jdu na houby, a to ještě musím vědět, že je tam na konci hospoda. Já svoji sílu pro ten výkon nebo nápady, jestli tomu tak chceme říct, neberu z přírody. Já mám rád jako inspiraci architekturu a pro mě byl opravdu nejsilnější zážitek, když jsem prvně přijel do New Yorku a viděl jsem v tom městě ty realizované skleněné krychle, skleněné válce. Já se živím opravdu spíš z architektury a té takzvané druhé přírody. Ale abych šel a obdivoval kousek něčeho v lese... - je to hrozné to takhle říkat, ale k tomu já Vysočinu nepotřebuju."
A právě ta barokní gotika? To je architektura.
"To ano. Ale i ten Santini v té bláznivosti a v křížení baroka s gotikou už je vlastně postmoderní a už je na mě příliš složitej. Ten Mies van der Rohe udělal barák jenom z krychle, ten je mi bližší."
