Jak se stát stará o válečné veterány?
Před několika týdny žila Česká republika oslavami konce druhé světové války a vzpomínalo se na hrdinství těch, kteří v ní bojovali. Jak se ale stát po 60 letech o své hrdiny stará? To zajímalo Martinu Lustigovou.
Armáda provozuje Domovy pro válečné veterány. V současné době je jeden domov v Praze a jeden v Karlových Varech, plánuje se otevření dalších dvou (v Ostravě a v Olomouci). Podle předpisů v nich ale smějí žít jen lidé, kteří se o sebe dokáží postarat bez pomoci jiných. Pokračuje mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek: "Domovy pro veterány nejsou koncipovány jako léčebny dlouhodobě nemocných nebo zařízení typu hospicu. Z toho důvodu nemohou poskytovat čtyřiadvacetihodinovou péči. Tuto situaci ale řešíme tím, že veteránům, kteří z Domova pro veterány musejí odejít, zařizujeme kvalitní místo v nějakém zařízení, které nezřizuje ministerstvo obrany." Lidem, kteří za druhé světové války bojovali za obnovu Československa, je ale dnes hodně přes osmdesát let. A který osmdesátiletý či starší člověk se dokáže zcela obejít bez pomoci druhých? Navíc v tomto věku je změna prostředí jistě velmi nepříjemná.
Jedním z těch, kteří dostali výpověď z Domova pro válečné veterány, který je v areálu pražské vojenské nemocnice, je i generál Rudolf Pernický. O jeho představení jsem požádala historičku Marii Matúšů: "Pokud bych měla Rudolfa Pernického představit jedním slovem, tak určitě jako velkého bojovníka. Jeho boj začal už v roce 1939, kdy se rozhodl odejít do zahraničí a za druhé světové války byl aktivní v československém zahraničním odboji. Jeho boj pokračoval i po únoru 1948, kdy byl hned v listopadu zatčen a odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Boj neskončil ani po propuštění - až do roku 1989 byl perzekvován. A jeho boj nekončí ani dnes, kdy bojuje s byrokratickou mašinérií."
Generál Rudolf Pernický, který za druhé světové války vedl paraskupinu Tungsten a byl připraven za svou vlast položit život, byl krátce před oslavou svých devadesátých narozenin z Domova pro válečné veterány vystěhován do hospice v Praze-Bohnicích. "Hlavním argumentem Rudolfa Pernického bylo, že když se nastěhovával do Domova pro válečné veterány do pražské vojenské nemocnice, tak mu řekli, že v podstatě odchází do domu. On chápe dům jako místo, které je naprosto posvátné, jako domov, jako zázemí. A byl připraven v tomto domově zůstat až do svých posledních dnů. A stěhování v 90. výročí jeho narození bylo opravdu velice smutnou záležitostí, která podle mě nemá obdoby," říká Marie Matúšů.
Podobného názoru je i reportér TV Nova Stanislav Motl, který ve svém komentáři v Lidových novinách upozornil na to, že v době, kdy Poslanecká sněmovna zcela vážně řešila, zda udělit či neudělit státní vyznamenání Karlu Gottovi, někde na okraji Prahy v tichosti slavil své devadesátiny hrdina druhého odboje generál Pernický. "Tím, že jezdím hodně po světě a vidím, jakým způsobem se k veteránům chovají ve Velké Británii, tak si pořád říkám, že je možnost třeba nějakým zákonem těmto lidem nějakým způsobem pomoci. Prostě nemůžu pochopit to, že tady máme poslední veterány a nejsme schopni pro ně zajistit nějaké důstojné ubytování a důstojnou péči," dodává Stanislav Motl.
Neplánuje se tedy nějaká změna v tom smyslu, že by veteránům z druhé světové války bylo umožněno důstojně strávit poslední léta života v některém z Domovů pro válečné veterány? To je otázka pro Andreje Čírtka z ministerstva obrany: "Bylo by to prospěšné a není to do budoucna vyloučené. Zatím je ale věc řešena prostřednictvím umísťování veteránů do nevojenských zařízení."
