Bída na vesnicích v horách mě poznamenala. Dina Štěrbová pomohla vybudovat v Pákistánu nemocnici
Margita Štěrbová je matematička, jejímž životním zájmem se stalo horolezectví. A také pomoc lidem v pákistánských horách. Letos získala ocenění Gratias agit.
Margita, známá též jako Dina Štěrbová se zúčastnila desítek výprav do velehor. Je první ženou, která vystoupila na osmitisícové vrcholy Čo Oju v Himalájích a Gašerbrum II v pohoří Karakoram. Své cesty popsala v řadě knih, článcích a dokumentárních filmech. Během výprav poznala, v jak těžkých podmínkách žijí obyvatelé horských oblastí Pákistánem spravovaného Baltistánu a začala usilovat o zlepšení poměrů.
"Já jsem k humanitární činnosti inklinovala už dávno. Můj dětský sen byla medicína. Neměla jsem ale dobrý kádrový původ, tak jsem byla ráda, že jsem mohla studovat matematiku, která mě ale také strašně bavila. Teď je mému srdci nejbližší humanitární činnost. S bídou třetího světa jsem se seznámila relativně brzy. Byla jsem účastnice naší první československé výpravy do Karakoramu ještě před tím, než byl zdolaný Nanga Parbat. Tenkrát to bylo do Pákistánu. Byli jsme přímými účastníky nejelementárnější bídy, kterou si můžete představit. Když za vámi do základního tábora chodí lidé s otevřenými abscesy, s tuberkulózou, nosí vám tam děti, které nemají žádnou lékařskou pomoc, tak vás to poznamená. Mě to také poznamenalo. Když jsem potom měla možnost tu věc uskutečnit, tak jsem na to byla vnitřně připravená."
V roce 2005 Dina Štěrbová společně s manželem Otakarem financovala stavbu vodovodů v údolí Baltoro, o rok později začala pracovat na zřízení kliniky v odlehlé vesnici Arandu.
Vlastní prostředky a dary přátel využila pro stavbu kliniky, její vybavení a trvalé zásobování léky. V roce 2007 byla klinika otevřena pod názvem Czech Hospital a začala poskytovat základní zdravotní péči, díky které přestaly děti v zimě umírat na zápaly plic jen kvůli tomu, že neměly přístup k antibiotikům. Jedním z podnětů ke vzniku nemocnice bylo zemětřesení v Pákistánu v roce 2005.
"To zemětřesení mělo strašně moc obětí, traduje se až 80 tisíc, takže bylo ještě větší, než některá známá zemětřesení v Nepálu. A taky odešla z velké části veškerá infrastruktura, co si tam horko těžko vybudovali, takže ten pohled na to byl příšerný. Já jsem tam v době zemětřesení byla. Pak jsem na zpáteční cestě do Islámábádu viděla ty rozbité cesty a lidi bez domova. V té době mnoho neziskových organizací začalo sbírat na Pakistán peníze. Byla jsem přizvána do projektu libereckou neziskovkou. Oni žádné zkušenosti s Pakistánem neměli a potřebovali někoho, kdo tam aspoň několikrát byl. S mým kamarádem, olomouckým horolezcem Víťou Dokoupilem, jsme tam už v následujícím roce vyvezli 2 kontejnery, které byly základem této nemocnice."
Společně založili sdružení Czech Hospital. Na střeše nemocnici byla vybudovaná malá fotovoltaická elektrárna a solární ohřev vody.
Stáli jsme tam a nevěděli, komu dát klíče
Jak ale nenocnici udržet v chodu?
"My jsme tam stáli a neměli komu předat klíče. Věděli jsme, že tam asi 3 procenta lidí umí číst a psát, a tak nebudou schopní to převzít a nějak rozumně provozovat. Takže jsme si řekli, že nemocnici budeme provozovat my. Založili jsme tenkrát občanské sdružení, každý rok musíme zajistit dodávku léků, což je možné díky tomu, že v Pakistánu je velmi levná výroba léků. To málokdo ví, že je Pákistán farmaceutická velmoc, oni produkují hlavně generika. A díky tomu my jsme schopni, za nějakých 200 000 korun, což je úplný pachatel, nakoupit na celý rok pro tu vesnici, ale i pro celé okolí, ty potřebné léky. A další věc je, že to tam někdo musí provozovat a provozuje to zdravotník, který není lékař, ale naučil se strašně moc. Pakistán má takový systém, že jelikož tam nemohou zaplatit lékaře, tak tolerují střední zdravotnické kádry. On tam dokáže zastat úkony od malé chirurgie, přes porody až po trhání zubů."
Současně spolek rozšířil své působení o projekty ulehčující každodenní život místních obyvatel, včetně opravy dvaceti kilometrového úseku jediné cesty spojující Arandu se světem, budování závlah, oprav mostů a nedávno dokončeného internátu pro cca 35 studentů ve Skardu. Byl o něj zájem?
"Divila byste se, ale ten zájem je obrovský. Oni ti lidé mají až nekritický obdiv ke vzdělání. Myslí si, že kdo je vzdělaný, tak je bohatý a udělají všechno, aby ty svoje děti dostali do škol. Jsou to nezměrné oběti, protože tam je nepovinná školní docházka, takže pokud chcete dítě dostat alespoň do nějaké střední školy, tak vás to stojí strašné peníze. No, a pokud to jsou lidé z hor a dostat se do Skardu pro ně znamená jednodenní cestu Jeepem po strašlivé cestě a ty děti to nemůžou dojíždět, tak musí někde bydlet. Základní podmínkou tam je, aby ty děti měly nějaké ubytování."
Spolek pořídil pro zemědělce z Arandu také traktor a mlátičku, zrekonstruoval i rozšířil místní základní školu.
Provoz nemocnice mohou dotovat příjmy z turistiky
V současnosti pracuje na zajištění trvalé udržitelnosti projektu.
"Jediná forma, jak to udělat, je, pomoct jim provozovat nějaké služby návštěvníkům, turistům. Zatím to dělají velké cestovky z Islámábádu a dneska i z toho Baltistánu, ale ti místní lidé vykonávají jenom ty nejpodružnější nosičské a podobné práce. Je třeba, aby měli větší know-how, aby mohli sami nabízet služby, protože turistika, to je celosvětově velký business. Mohli by z toho vytvořit nějaký trvalý příjem a z toho by financovali v budoucnu náklady a provoz té nemocnice."
Díky úsilí Diny Štěrbové se výrazně snížila úmrtnost obyvatel Arandu a okolí a jejich život se změnil k lepšímu.
O jejím působení psala pákistánská média a prezident Pákistánu jí v roce 2017 udělil za dlouholeté humanitární působení státní vyznamenání za zásluhy. Je teprve druhým cizincem, který tuto cenu dostal.
