Heřman Kotrba měl odmalička v kapse kudličku, nakonec opravil i Levočský oltář
Narodil se v kraji betlémářů a odmalička rád vyřezával. Jeho životním dílem se ovšem stalo restaurování gotického oltáře Mistra Pavla z Levoče. Ten obdivovali i návštěvníci bruselské Světové výstavy EXPO 58. Heřman Kotrba patřil mezi nejvýznamnější československé restaurátory.
„Já jsem se narodil ve švábském městě Günsburgu na Dunaji ve staré řezbářské a betlémářské oblasti,“
vypráví Heřman Kotrba v archivní nahrávce Českého rozhlasu. Posluchače této nahrávky možná překvapí hned několik věcí. Kde se v bavorském Günsburgu vzalo tak ryze české jméno? A proč naopak člověk, který v Československu prožil desítky let, mluvil až do stáří s cizím přízvukem? Vysvětlení je prosté. Tatínek Heřmana Kotrby Viktor se sice narodil v Podkrkonoší, jako vyučený řezbář se však na samém konci 19. století vydal na tovaryšskou cestu do světa. Zkušenosti sbíral na řadě míst, až se dostal do Bavorska. A právě zde se mu naskytla příležitost pracovat na rozsáhlé renovaci kostela Panny Marie v Günsburgu. Jeho řezbářskou práci tam velmi oceňovali, získal mistrovský titul, a mohl se tak osamostatnit a založit vlastní dílnu. A také rodinu – oženil se s Kateřinou Beerovou z místního stavitelského rodu.
„Tam byla ještě zcela živá tradice betlémářů, kteří vyřezávali betlémy. A sám jsem nakonec dědičně zatížený jak z matčiny, tak z otcovy stranyx. Byl to rodák z Hrubé Horky u Železného Brodu, který šel do světa na vandr. Pracoval ve Vídni, v Itálii, ve Švýcarsku a v Bavorsku, kde se nakonec usadil. Oženil se, a jak to bývá, přišly děti, celkem sedm. Já jsem byl pátý. A děti se samozřejmě vždycky dívají, když tatínek pracuje. A já, sotva jsem viděl na stůl, už jsem tam vysedával a díval se, jak se zlatí a maluje a z jakých beden otec vykouzlil mramorové paláce. Tak jsem se toho po dvou starších bratřích taky chytil. Já jsem se ovšem věnoval spíš řezbařině. Odmalička jsem měl v kapse kudličku, desetkrát jsem se ale pořezal, než jsem mohl udělat pořádný řez. Později jsem se chodil učit ke strýci, který byl řezbářem a sochařem a tam jsem už trošku víc pochytil, jak voní dřevo a jak je ostré dláto. Nakonec, když jsem ukončil školu, jsem ve čtrnácti letech vstoupil do jeho dílny a začal opravdu vyřezávat. Poznal jsem přitom, co se dá udělat z prachobyčejného kusu dřeva, když do toho dá člověk trošku lásky. Dřevo je fantastický materiál, když mluvím o dřevě, chtěl bych být básníkem,“ uvádí Heřman Kotrba.
Madona z Levoče vypila 110 litrů pryskyřice
Básníkem se sice nestal, zato umělcem rozhodně ano. Nevedla k tomu ale zrovna snadná cesta. Do života jeho rodiny totiž zasáhly dějiny. Jeho tatínek, ačkoliv žil v Bavorsku, nikdy nepřestal být velkým vlastencem. Když v roce 1918 vznikla Československá republika, přijal okamžitě její občanství. Jeho rodina proto těžce nesla, když v Německu v roce 1933 přišel k moci Hitler. Rozhodla se, že se vrátí do Československa. Heřman i jeho bratři si však museli „doma“ najít práci. A to právě ve 30. letech nebylo snadné. Svědčí o tom příklad Heřmanova staršího bratra Viktora. Ten sice studoval architekturu v Mnichově, musel pak ale pracovat i jako betonář…
Byl to ale právě Viktor, kdo nakonec zprostředkoval práci svým mladším bratřím v Brně. Heřman tak mohl pracovat na výzdobě nového kostela sv. Cyrila a Metoděje v brněnských Židenicích. V Brně si také se svým bratrem v roce 1939 otevřel na Petrově proslulou Dílnu pro chrámové umění, kde pak pracoval až do 80. let minulého století. Zde opravil snad stovky gotických a barokních soch. Za své životní dílo však považuje práci na restaurování oltáře Mistra Pavla z Levoče:
„Největší práci, kterou jsme dělali a které se hrdě hlásím, bylo restaurování Levočského oltáře. Hlavní oltář u sv. Jakuba v Levoči se restauroval, protože ve své podstatě byl ohrožován rozkladem materiálu a působením červotoče. Levočská řezba je výhradně z lipového dřeva a rozklad materiálu byl už tak pokročilý, že v roce 1947 svolali mezinárodní komisi, která prohlédla oltář a pak na zadní stranu napsala, že je nebezpečí z prodlení. Takže v roce 1952 jsme vypracovali celkový plán, co se má udělat, a v srpnu 1952 jsme přikročili k dílu. Byli jsme tehdy čtyři bratři. Oltář jsme demontovali a to byla neuvěřitelná záležitost. My jsme museli tomu dřevu vrátit alespoň relativní pevnost a to jsme docílili tím, že jsme dřevo máčeli v pryskyřici. Měli jsme káď šest a půl metru dlouhou, metr dvacet širokou a 45 centimetrů hlubokou. A v té kádi se součásti oltáře ponořily a zalily konzervační hmotou. Celková spotřeba byla 1300 litrů a z toho samotná Madona vypila asi 110 litrů. To bylo fantastické množství. To je důkaz o rozkladu materiálu," říká Kotrba.
"Tam byly tak velké dutiny, že do nich konzervační látka zapadla jak do prázdného džbánu. Teprve až za rok jsme po vysušení a vytvrdnutí materiálu mohli přistoupit k čištění a odstraňování přemaleb. A to je také nezapomenutelné. Když se odstraňoval nátěr zažloutlou olovnatou bělobou, zazářily tváře v původní polychromii. Byly růžové, lesklé a hladké, tam nebylo potřeba nejmenší retuše. Pro mne to byly fantastické zážitky a také pohled do tehdejší řezbařiny. Když jsme odkrývali ty dutiny, prakticky jsem cítil vzduch, který se uvnitř uzavřel, když Mistr Pavel svůj oltář složil. A úžasný zážitek byl i to, že jsme objevili křídou psané nápisy, letopočty 1460 a 1517. 1517 je datum montáže oltáře. A domníváme se, rok 1460 je rok narození Mistra Pavla. A tento titul si Mistr Pavel zasluhuje plným právem, protože takovou dokonalost práce jsem už nikdy potom nepoznal. Měl jsem v ruce hromadu gotických i barokních soch, ale tu pečlivost a jednoduchost těch technických prostředků už jsem od té doby neviděl.“
V Levoči Mistr Pavel vytvořil nejvyšší gotický oltář na světě
Stojí za to připomenout, kdo vlastně byl Mistr Pavel. Moc o něm nevíme, neznáme ani jeho příjmení. Žil na přelomu 15. a 16. století na slovenské Spiši, kde v té době byla velká tradice řezbářství. Mohl však pocházet z Německa, Tyrolska nebo Itálie. Svému řezbářskému a sochařskému umění se nejspíš vyučil v polském Krakově. I to svědčí o tom, jak v období pozdní gotiky umělci putovali světem. Po roce 1500 se Pavel usadil v Levoči, která byla díky obchodu jedním z nejbohatších měst na Slovensku. I proto si zdejší měšťané mohli dovolit financovat tak nákladné dílo, jako byl vyřezávaný oltář v Chrámu sv. Jakuba. Mistr Pavel se svou dílnou na něm pracoval čtvrt století. Se svými téměř devatenácti metry výšky je tento oltář nejvyšším pozdně gotickým oltářem na světě. Chrám sv. Jakuba byl v roce 1993 zapsán na Seznam světových kulturních památek UNESCO. Mistr Pavel byl však autorem i dalších oltářů na Slovensku. Pokračuje restaurátor Heřman Kotrba:
„Ve Spišské Sobotě u Popradu je v kostele oltář od Mistra Pavla z roku 1516. Na něm je velký reliéf sv. Jiřího, jak zabíjí draka. Tato skupina je složená ze tří kusů asi padesát osm centimetrů širokých a asi pětatřicet centimetrů hlubokých. Při příležitosti výstavy děl Mistra Pavla v roce 1967 se ta skupina vybrala z archy a já jsem se podíval na zadní stranu, která je běžně u gotické sochy vydlabaná. A zjistil jsem, že socha je i zezadu celistvá. Byly v ní dva otvory a já jsem ze zvědavosti strčil do těch otvorů ruku. Ruka se v nich ztratila až po rameno, čili celá ta socha je uvnitř dutá. Já jsem si lámal hlavu s tím, jak ten chlap mohl vydlabat sochu zevnitř, když je zepředu i zezadu celistvá. Tím se jen utvrdilo moje přesvědčení o mistrovství Mistra Pavla.“
Stejně mistrovská je ovšem i restaurátorská práce Heřmana Kotrby. Na závěr se v archivní nahrávce Českého rozhlasu se tento světově uznávaný sochař, řezbář a restaurátor vyznává i ze svého vztahu k umělecké práci:
„Pro mne je socha nejenom umělecký předmět, je to také zdroj poznání jejího tvůrce. Vidím, jak on k ní přistupoval, jak ji vzal do ruky, jak ji natáčel, aby měl optimální podmínky. A pak vnímám každý řez. Cítím jeho rukopis i to, co si přitom myslel a jak pracoval. To je poznatek, který mi sochu přibližuje mnohem víc. Vím, že její autor myslel tak jako já. Ta socha je uvnitř bloku ukrytá. Je potřeba jen odsekat zbytečné dřevo a to, co zůstane, je socha. Zní to žertovně, ale je to tak. To je můj osobní zážitek u každé staré sochy, když vidím, jak ji ten člověk udělal. Co si myslel, co cítil, jak se trápil.
A hlavní pro mne je ohromná radost, že to pro něj nebylo z donucení. Samozřejmě si vydělal na chleba i na máslo, ale že i ze samotné tvorby měl ohromnou radost. To cítím z každého kousku. Proto obdivuji třeba i kousek ornamentu, na kterém je vidět, jak tam řezbář zajel dlátem. Anebo u staré sochy, která je vydlabaná, vidíme, jak do ní bouchal a jak s nejmenší námahou a šikovně odsekával i ty největší kusy materiálu. Vidím v tom tehdejšího člověka se všemi jeho radosti a starostmi a to snad je největší požitek a největší přínos i pro mne a pro moji tvorbu.“