‚Namibijští Češi‘. Příběh dětí vychovaných v komunistickém Československu
Nová kniha české antropoložky Kateřiny Mildnerové nazvaná „Namibijští Češi“ popisuje pozoruhodnou a málo známou kapitolu československé historie.
V roce 1985 komunistické úřady umožnily 56 dětem namibijských válečných uprchlíků studovat a žít v Československu. Po sametové revoluci se děti musely vrátit zpět do vlasti. I po třiceti letech se ale většina z nich považuje za Čechy.
Kniha jim pomohla pochopit pravdu o jejich životě
Co přesně vedlo k tomu, že namibijské děti do Československa přijely? Jak vypadal jejich život v malé severomoravské vesnici? A jaké jsou dnes jejich vazby na Českou republiku? To je jen výběr z několika otázek, které Radio Prague International položilo Kateřině Mildnerové.
„Bylo to vlastně vyjádření mezinárodní solidarity Lidové organizaci jihozápadní Afriky neboli SWAPO, tehdy liberálnímu hnutí bojujícímu za nezávislost Namibie na jihoafrickém apartheidu. Členové SWAPO prováděli vojenské operace ze sousední Angoly a Zambie. V těchto zemích se nacházely vojenské a civilní tábory SWAPO. A právě v nich byly děti vybrány a následně poslány do Československa.“
Československo ale nebylo jedinou zemí východního bloku, která namibijské děti přijala?
„Přesně tak. Mnohem více děti odjelo do východního Německa a mnoho z nich bylo také posláno na Kubu.“
Kdo byly tyto děti a jak byly vybírány?
„Bohužel na tuhle otázku nelze jednoduše odpovědět, protože z osvobozeneckých táborů SWAPO v Angole nemáme o dětech dostatek historických dokumentů. Totéž platí pro školní dokumentaci z Československa. Neexistuje ani mnoho záznamů o původu dětí, neboť namibijské úřady jejich osobní údaje opakovaně upravovaly. Identita těchto dětí zůstává do jisté míry záhadou.
Existují různé verze o výběru dětí. Podle oficiální verze SWAPO byly tyto dětí převážně sirotci, kteří toho ve válce mnoho protrpěli a potřebovali péči a ochranu. V 80. letech byly v táborech SWAPO desítky dětí, které tato kritéria splňovaly. Moje otázka tedy byla: proč přesně bylo těchto 56 dětí vybráno do Československa? Všechny pocházely z různých táborů, které od sebe byly vzdálené stovky kilometrů. Pamatují si, že je unesli vojáci a jejich odchod byl velmi chaotický a ukvapený. Abych to zkrátila, během výzkumu jsem přišla na to, že tyto děti nebyly náhodně vybranými sirotky. Mnoho z nich byli potomci významných namibijských bojovníků za nezávislost a zároveň členů lidové osvobozenecké armády v Namibii patřících k vojenskému křídlu SWAPO.“
Děti skončily v dětském domově v Bartošovicích. Kdo měl na starosti jejich vzdělání a výchovu? Byly při výchově odloučeni od svých českých vrstevníků?
„Poté, co přijely do Československa, byly děti a sedm doprovázejících namibijských lektorů ubytováni ve starém, ale krásném zámku v Bartošovicích, malé vesnici na severovýchodě Československa. Po příjezdu se děti intenzivně učily česky, aby byly schopné komunikovat se svými vychovateli a učiteli. Vzdělávání namibijských dětí bylo dvojího typu: jinými slovy napůl české a napůl namibijské.
Namibijští lektoři je vzdělávali v militarismu, patriotismu a ideologii osvobozeneckého hnutí. Cílem bylo jim do mysli vštípit, že jsou Namibijci. Vzdělání ze strany namibijských lektorů děti nepřijímaly moc dobře. Někteří namibijští učitelé je šikanovali, a dokonce i sexuálně zneužívali. Na druhou strany byly vzdělávány i podle československých osnov. Rychle a přirozeně se socializovaly a osvojily si češtinu jako svůj mateřský jazyk. Zajímavé je, že české a namibijské vzdělávání v tomto sociálním programu bylo striktně časově a místně odděleno, což bylo pro děti obtížné pochopit. Například je večer trestali za to, že mluvily česky, protože to byl zrovna čas na vzdělávání podle namibijských osnov. Myslím, že to mělo traumatický dopad na jejich život.“
Jaký byl jejich vztah s českými učiteli a vychovateli? Myslíte, že si k nim děti vybudovaly silné pouto?
„To je pravda. Dosud mají se svými českými vychovateli dobrý vztah. Říkají, že jim jako první dali najevo, že je mají rádi a pomohli jim překonat strach a úzkost z války.
Vychovatelé k nim přistupovali jako k vlastním dětem a snažili se jim vytvořit milující domov. Zvali je k sobě domů a brali na dovolené - byl to z jejich strany velký závazek.“
Jak místní reagovali na přítomnost desítek afrických dětí v jejich malé vesnici?
„Ze začátku se chovali spíše odměřeně. Neměli moc informací o tom, odkud děti pochází a báli se infekčních nemocí. Časem ale začali mít tyto děti velmi rádi a zvali je k sobě domů. Mezi místními bylo i několik pěstounských rodin. Řekla bych, že vztahy byly velmi pěkné.“
Politická situace v obou zemích - po pádu komunistického režimu v Československu a vyhlášení nezávislosti v Namibii - opět radikálně změnila jejich životy. Co přesně se stalo po roce 1989?
„Politická změna v Československu a přechod k nezávislosti v Namibii vyústily v intenzivní diplomatická jednání s namibijskou vládou o ukončení pobytu afrických dětí v Československu. Jak jsem zjistila z archivních záznamů, SWAPO vyvíjelo obrovský tlak na československé státní orgány, aby děti přemístily do Namibie, aniž by je při tom nechali dokončit vzdělání. Po dlouhých diplomatických jednáních byly děti nakonec poslány do Namibie bez ukončení základního vzdělání.“
Jak jste již říkala, mnoho dětí považovalo Československo za svou vlast. Jaký byl pro ně návrat do Namibie? Asi to pro ně musel být obrovský kulturní šok.
„Problém byl, že se vrátily, aniž by ukončily základní vzdělání a bez jakékoli psychologické či jazykové přípravy, což v nich zanechalo obrovské trauma. Vlastně se vrátily do země, ve které nikdy předtím nežily, mezi lidi, jejichž jazykem nemluvily, takže byly úplně ztracené. A také se jim samozřejmě velmi stýskalo po ztraceném domově v Československu. Dalším problémem bylo, že mnoho z nich skončilo na málo rozvinutém namibijském venkově. Tehdy byl život v tamních vesnicích velmi tvrdý. Nebyla tam elektřina, žádná lékařská péče ani přístup k čisté pitné vodě.
Největším problémem ale byla jazyková bariéra. Děti nemluvily místním jazykem Oshiwambo, což jim bránilo komunikovat s ostatními a dokončit studia. Obtížné zvykání na nový život bylo tedy doprovázeno pocity osamělosti, vykořenění a odcizení. Návrat do Namibie pro ně byl velmi těžký.“
Pro Vaši knihu, která popisuje osud namibijských Čechů jste vedla desítky rozhovorů. S kolika tehdejšími dětmi jste mluvila? Bylo těžké je najít? A jak dlouho Vám trvalo nashromáždit materiál pro Vaši knihu?
„Moje kniha je založena na dlouhotrvajícím výzkumu probíhajícím mezi lety 2017 a 2019 v Česku i Namibii. Kvůli výzkumu jsem Namibii navštívila celkem třikrát. Pro samotný výzkum jsem vycházela z historiografie a etnografie, což zahrnuje nejen rozhovory, ale i analýzu archivních záznamů, dopisů, fotografií a výňatků z médií.
Dělala jsem okolo 70 rozhovorů s různými respondenty, z toho 33 s namibijskými Čechy. Nebylo tak těžké je najít, neboť spolu byli v kontaktu. Kromě nich jsem také zpovídala několik dalších lidí, včetně namibijských a českých učitelů, ředitelů škol, ale i biologických a pěstounských rodin namibijských Čechů. Rozhovorů a archivních dokumentů, kterými jsem si prošla, bylo tedy mnoho.“
Měli namibijští Češi radost, že jste se zajímala o jejich příběh? Byli hned ochotní s Vámi mluvit?
„V komunitě namibijských Čechů mě přijali opravdu vřele. Možná to bylo díky tomu, že jsem Češka a představovala jsem jim tak jejich milovanou zemi. Také jsem byla stejně stará jako oni a vyrostla jsem nedaleko Bartošovic. Měli ke mně obrovskou důvěru a ochotně se se mnou dělili o radostné, ale i traumatické vzpomínky z dětství.
Musím říct, že to pro mě nebylo lehké. Jsem antropoložka, nikoli psycholožka a během rozhovorů jsme mluvili o mnohých intimních a citlivých věcech. Bylo tedy pro mě velmi těžké vést tyto rozhovory, hlavně s lidmi, kteří museli čelit sexuálním útokům a šikaně a zároveň si v sobě nesli i trauma z války.“
Některé z těchto dětí se vrátily do České republiky. Jak vypadal jejich návrat?
„Přibližně jedna třetina z nich dostala příležitost studovat na českých vysokých školách, ale počáteční nadšení z vysněného návratu se brzy změnilo v deziluzi kvůli setkání s rasovou nesnášenlivostí a xenofobií Čechů, kteří je odmítli přijmout zpět jako Čechy. Více než polovině z nich se v Česku podařilo úspěšně dostudovat vysokou školu a našli si v Namibii dobré zaměstnání. Mnoho z nich si ale kvůli nedokončenému vzdělání nenašlo v Namibii práci a stále žije v chudobě.“
Co podle Vás, jako antropoložky, tento neuvěřitelný příběh říká o síle sociální identity a výchovy?
„Řekla bych, že tato historická lekce odhaluje dvě věci. Zaprvé to, že sociální a kulturní prostředí, ve kterém děti vyrůstají, hraje zásadní a přirozenou roli v jejich budoucím rozvoji a sebepojetí. Zadruhé se ukazuje, že jakákoli nedomyšlená politická manipulace s dětmi je velmi nebezpečná. V tomto případě to mělo devastující efekt na dětskou psychiku a opakované stěhování jim navíc způsobilo celoživotní pocit toho, že nikam nepatří.
Namibijští Češi stále mají trpký pocit, že se stali oběťmi politického plánu, kvůli kterému ztratili slibné dospívání, domov, přátele, rodinu, a především svou identitu a pocit, že někam patří. Řekli mi, že kniha jim pomohla objevit a pochopit pravdu o jejich životě a pravdu o pobytu v Československu, která před nimi byla utajována po více než 30 let. Když letos v lednu kniha vyšla, vyvolalo její vydání v komunitě namibijských Čechů mnoho kontroverzí i protichůdných pocitů. Myslím ale, že většina z nich je za knihu velmi vděčná, protože přispěla k uznání jejich exilového příběhu jakožto legitimní součásti národní historie.“
