Lucie Maswabi Lorková: Krušné začátky v Botswaně
Botswana je jejím domovem již tři roky. Jaké je to vychovávat tři děti v zemi, která vám naprosto změní priority? Proč Lucie začala psát blog a fotit svůj každodenní život? Více v seriálu Češky v Africe.
Přestěhování z Mělníka do Botswany nás okamžitě vrhlo do jiné reality, než jsme očekávali. Naše plány byly najednou naprosto bezvýznamné. Místo přislíbené práce profesora na univerzitě v hlavním městě Gaborone musel můj muž nastoupit jako lékař v tisíc kilometrů vzdáleném městě Maun nacházející se u brány delty Okawango.
Od začátku našeho vztahu jsem věděla, že se z Česka jednou odstěhujeme do jeho rodné Botswany. Tento okamžik nastal v roce 2018, kdy Bokang po třinácti letech vysokoškolských studií na lékařské fakultě Univerzity Karlovy dokončil doktorát. Ovšem, co jsem nečekala bylo to, že krátce po příjezdu budeme muset přejet téměř celou zemi v polorozpadlém autě, se třemi kufry a začít žít v zapadlém městě s nejvyššími teplotami v Botswaně, a to se dvěma malými dětmi. Dceři tehdy byly dva roky, synovi šest měsíců.
Místní realita nám zbořila všechny mosty
Nový život v Maunu nám dal zabrat. Nebyla jsem to jen já, Češka z Třince, kdo se najednou ocitnul v úplně nové kultuře. Kulturní šok zažíval i můj manžel, který vyrostl v blízkosti hlavního města a většinu své dospělosti strávil v České republice. Zbořily se nám zkrátka všechny mosty. Nic nefungovalo tak, jak jsme chtěli. Náš nový domov byl v zoufalém stavu. Nejprve jsme bydleli u strýce v miniaturní místnosti určené pro pomocníky v domácnosti, se špinavými zdmi, vařičem na zemi, nefunkční lednicí, spaním na matraci bez postele, štíry a paviány za dveřmi.
Přesto jsme tyto podmínky nějak zkousli, zabydleli se a s nadějí čekali na ubytování, které nám měla poskytnout nemocnice, kde byl manžel zaměstnaný. Když jsme po dvouměsíčním zpoždění konečně stáli na prahu našeho nového domu, tak jsem se zoufalstvím rozbrečela. Stav domu byl ještě zoufalejší než komůrka u strejdy, vlastně vypadal, že každou chvílí spadne.
První rok v Botswaně byl naše největší zkouška. Nevěděli jsme, co nám přinesou následující dny. Komunikace s místními lidmi pro mě byla neuvěřitelně těžká. I když jsem mluvila anglicky, tak jsem s lidmi měla spoustu nedorozumění díky jejich odlišné mentalitě. Pamatuji si krušné okamžiky, kdy náš malý měl vysoké horečky, naše auto padlo za vlast (bez auta se v Botswaně prostě neobejdete) a my byli místo civilizace v turistickém ráji národního parku Okawango. S manželem jsme proto vytvořili další z mnoha záložních plánů a já se s dětmi přestěhovala zpátky do města Gabane v těsné blízkosti Gaborone, odkud můj muž pochází, a kde jsme měli původně žít. A jemu nezbylo než za námi dojíždět. Náš dům v Gabane s sebou přinesl další výzvy, byl sice velký, ale nedostavěný a neměl žádné zabezpečení. Mnohdy jsem se bála usnout, protože nás už jednou vykradli. Neuvěřitelně jsem se těšila na víkendy, kdy přijížděl manžel a já se mohla konečně vyspat.
Kontakt se světem, kterému rozumím
Všechny tyhle naše zážitky byly naprosto neplánované a já byla obklopena neznámým světem. Chyběl mi kontakt se světem, kterému bych rozuměla a byla se schopná v něm bez problémů orientovat. Proto jsem začala fotit a psát blog, nejprve pro přátele a rodinu. Postupem času se mé publikum rozrostlo, díky jinakosti našeho života v jižní Africe.
Fotka mě přitahovala odjakživa, dědovi jsem brala foťák z ruky a na studiích jsem si vyzkoušela vyvolávání fotek v temné komoře, ale ještě jsem nebyla dost zkušená. Fotit a psát jsem začala právě v Maunu, abych se vyrovnala s tvrdou realitou a byla více v kontaktu s blízkými lidmi, kteří mě na dálku psychicky podporovali.
Mezitím si můj muž odsloužil povinný rok na přidělené nemocnici, byl přeřazen do Gaborone a my začali žít opět společně. A právě tehdy mi jeden z našich dělníků ukradl foťák. S novým foťákem tedy nastala i nová etapa na mé cestě fotografky. Pořízení lepšího přístroje pro mě symbolizovalo nový začátek, a proto jsem se odhodlala zapojit do projektu Week of Life českého fotografa Adolfa Ziky. Projekt, který zachycuje každodenní život běžných lidí po celém světě, jsem sledovala již zhruba deset let, ale přišel mi extrémně náročný a potřebovala jsem k němu dospět.
I přesto, že se neustále učím, tak se mi podařilo vyhrát 1. místo v soutěži Fototalent roku 2019 za fotografii „Čekání na nevěstu“. Prozatím jsem do projektu Week of Life přispěla 37 týdny našeho života. To je 333 fotografií, které tvoří kroniku našeho života v Botswaně. A neustále přibývají.
Sen o práci v oboru nevzdávám
Všechny naše životní principy se rozbily. Proto jsme si museli vytvořit nové. Naučila jsem se, jak tu vše funguje, poznala jsem víc lidí a zvykla si. Život v nové zemi a kultuře se projevil i v tom, že jsem se začala chovat, tak abych do botswanského života zapadla. Nyní bydlíme už v dokončeném domě, můj muž dostal původně slíbené místo na Botswanské univerzitě, máme vlastní farmu a já se starám nyní už o tři děti.
S Českem jsem opustila nejen vše známé, ale i své místo v rámci post doktorátu na Akademii věd. Najít práci v Botswaně je extrémně náročné, objeví se zhruba dvě nabídky za rok, které už jsou většinou obsazené. Hledání práce je nadmíru zpolitizované, což je velmi frustrující, protože mé šance získat práci v oboru jsou téměř nulové.
S manželem plánujeme do budoucna založit soukromou laboratoř průtokové cytometrie. Oba totiž máme doktorát v oboru. Já v molekulární biologii a on ve fyziologii. Tato v Česku běžná a vědecky spolehlivá metoda používaná k diagnostice leukemie a lymfomů se v Botswaně dosud nezaběhla. Místní lékaři využívají starší metody, kdy vzorky vyhodnocují místo počítače laboranti. Výsledky tak mohou být subjektivní a jejich dodání trvá tak dlouho, že se dotyčný výsledku nemusí ani dožít. Díky průtokové cytometrii se pacient dozví stoprocentně spolehlivou diagnózu v řádu několika hodin.
Život v Botswaně vám změní hodnoty
Život v této jihoafrické zemi je surovější, hodně mě vrátil do dětství a zpátky ke kontaktu s přírodou. Díky našim počátečním zkušenostem jsem se musela navrátit k sobě, předělat hodnoty a naučit se žít v nové realitě. I přesto, že žijeme relativně blízko hlavního města, tak máme okolo sta slepic a několik krav. Přírodu z domu nikdy zcela nevyženete, je nemožné vyhnout se mravencům nebo různým broukům v domácnosti. Děti znají zvířata, krmí je a ví, odkud jídlo při nedělním obědě pochází. Vajíčka kupujeme od paní, která nám pomáhá na zahradě. Já se po třech letech pořádně naučila vařit hovězí, bez kterého se botswanská kuchyně neobejde.
Farma je pro nás návrat přírodě a vynahrazujeme si jí výlety na hory. Je to jako jezdit o víkendu na chalupu v lese, kde není elektřina, voda nebo internet. Výměnou za ztížené podmínky je krásná obloha s výhledem na mléčnou dráhu. V místní kultuře je farmaření silně zakořeněné. Farmy jsou často hluboko v buši mezi vesnicemi, jejichž životní úroveň je minimální. Je potřeba si uvědomit, že Botswana je téměř sedmkrát větší než Česká republika a žije tu jen 2,3 milionu lidí. Jsou tu obrovské vzdálenosti i plochy bez větších měst.
Ano, museli jsme v Botswaně slevit ze svých nároků a začátek byl opravdu těžký. Ovšem nyní je kvalita našeho života výrazně lepší. Máme více času pro sebe, nejsme zahlcení tlakem na to, co bychom my i naše děli měli dělat nebo mít. Děti si hrají tak, jak jsme si hrávali my v dětství, učí se o obou kulturách a budou se umět vyrovnat se sociálními rozdíly. Znají se s chudými dětmi, které nemají hračky, žijí v základních podmínkách a neví, co je počítač nebo internet. Oproti Česku mají místní otevřenější mysl, méně předsudků a radostnější náturu, tím se můžeme inspirovat.
Samozřejmě existují momenty, kdy bych si nejraději sbalila kufry a odjela zpátky do Česka, ale život v Botswaně nám momentálně dává více než bere. Myslím si, že tu zůstaneme. Věřím, že život vždy přinese řešení. Máme sny, ideály a plány, ale necháváme vše více plynout a žijeme po vzoru místních více v přítomnosti.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
