Od afrického slunce k českému sněhu a zpátky

Bokang Maswabi

Dvacetiletý Bokang Maswabi byl jeden z prvních botswanských studentů, kteří studovali medicínu v Praze. Po čtrnácti letech se s českou ženou a dvěmi dětmi vrátil do Botswany, kde nyní vyučuje na univerzitě. 

Když před třiadvaceti lety Bokang dostal stipendium na medicínu na Karlově univerzitě, tak on, ani jeho třináct dalších kolegů z první pilotní skupiny programu botswanského ministerstva zdravotnictví, netušili, co za zemi je ta Česká republika, kam za krátko odjedou.

Bokang vyrostl v malé vesnici patnáct kilometrů od Gaborone, hlavního města Botswany, kde později studoval. Věděl, že chce být doktor, ale tehdy nebyla v Botswaně jediná univerzita, kde by se vyučovala medicína. Začal tedy na bakalářském studiu přírodních věd.

Já jako kluk před naším domem v Goo-Madisa v Gabane | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Osud chtěl, aby se Bokang stal doktorem - v Botswaně byl velký nedostatek všeobecných lékařů, a stipendia na studium v Anglii byla drahá a nepokryla obrovskou potřebu země. V okamžiku, kdy vláda vyhlásila nová stipendia v nových zemích, kromě České republiky třeba v Austrálii, Jihoafrické republice, Trinidadu a Tobagu nebo na Kubě, se Bokang přihlásil a poté, co úspěšně složil přijímací zkoušku se za pár měsíců ocitl v mrazivém podzimu země, o které slyšel jen díky fotbalu.

Na letiště se přišlo rozloučit čtyřicet příbuzných

Student | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Změna to byla obrovská. “Nejtěžší po příjezdu do Česka bylo to, že jsem se najednou musel o vše postarat sám. Doma to bylo jednoduché, žádné velké rozhodování: bydlel s mámou, bratry, bratranci, tetami a nemusel jsem nic řešit, můj každodenní život vypadal stejně jako všech ostatních okolo,” vzpomíná Bokang. “Bylo mi jenom dvacet, a najednou jsem byl v zemi, kde všechno fungovalo jinak. Rozhodnutí bylo mnoho - koleje, doprava do školy, jídlo, oblečení, vše bylo nové. Největší bariérou byl jazyk, trvalo dva roky, než jsem si mohl sebevědomě nakoupit, a tři nebo čtyři roky než jsem si našel českého kamaráda,” pokračuje ve vyprávění Bokang.

Promoce | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Prvních šest let studia v Česku Bokang strávil v bublině mezinárodních studentů medicíny, do kultury a života začal pronikat až v době, kdy studoval doktorát: “Najednou jsem měl okolo sebe české studenty a kolegy, a tím i českou kulturu. České jídlo, výsostné místo kávy, narozeninové oslavy, páteční večery s kolegy u piva, svatby, Velikonoce, Vánoce nebo třeba koštování slivovice. Konečně jsem věděl, jak poznat tělové mléko od sprchového gelu, jak se chovat na fotbale, když hrála Sparta proti Slávii, nebo jsem si zvykl na nekonečné množství domácích mazlíčků či starých lidí, kteří žili sami, bez toho, aby byli obklopeni velkou rodinou, jak to bývá v Botswaně.”

Slevomat a rande na Žižkovské věži

S Luckou | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Jednou z kolegyň Bokanga byla i Lucie: “Všiml jsem si, že se jí líbím, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost, i proto, že plán byl vždycky takový, že se po studiu vrátím domů. Navíc jsem měl v Botswaně snoubenku. Čtyři roky jsme byli jen kolegové, co občas s ostatními společně trávili volný čas. V okamžiku, kdy se se mnou má botswanská snoubenka rozešla kvůli těžkostem vztahu na dálku, tak kolegové využili svých dohazovačských schopností a vždy si dali pozor, abych vždy seděl vedle Lucky.”

Nečekanou roli ve vztahu Bokangu a Lucky zahrál Slevomat: “Před nějakou dobou jsem na Slevomatu koupil lístek pro dva na Žižkovskou věž, ale nikdy jsem kupón nevyužil. Pozval jsem tedy Lucku. Kdybyste se nás zeptali, tak ani přesně nevíme, kdy jsme se oficiálně stali párem, bylo to někdy pět let poté, co jsme se znali a pracovali spolu jako kolegové”, usmívá se Bokang.

Poprvé spolu za kulturou společně s kolegy z Ústavu patologické fyziologie,  šli jsme si poslechnout a podpořit našeho kolegu Ondru.  | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

O rok později se Bokangovi a Lucii, kteří se mezitím z koleje přestěhoval do společného bydlení, narodila dcera a blížil se čas, kdy Bokang dokončí doktorát: “Návrat do Botswany byl vždycky ten velký plán, který moc ale nezapadal do Lucčiných plánů. Nebyla to jednoduchá situace, oba jsme měli své sny, byli jsme rodiči dvou malých dětí, Lucka neměla vůbec představu, do čeho by při přestěhování do Botswany šla, bylo to období velkého množství diskuzí a pláče,” vzpomíná Bokang.

S prvorozenou dcerou | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Mladý pár se nakonec dohodl Botswanu zkusit, nejdříve na rok. “Pokud se nic katastrofického během prvního roku nestane, tak druhý krok plánu spočíval v dalších pěti letech. Nyní je to sedm let, co zde žijeme. I když začátky byly náročné, tak si to tu vše sedlo. Přibyl nám třetí potomek, já nyní pracuji jako profesor medicíny a i má žena má konečně práci v oboru.”

Na rok řadovým doktorem kousek od delty Okavango

Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

“První rok jsem v Botswaně strávil jako všeobecný lékař, Lucie byla na mateřské. Návrat domů po čtrnácti letech byl pěkný, najednou jsem byl opět se svou rodinou, mohl jsem jíst jídlo, které jsem znal a kterému jsem rozuměl, počasí bylo takové, jaké jsem znal z dětství. Byl to ale také kulturní šok, protože bych férově mohl říct, že jsem strávil polovinu svého života v Česku, zvláště v období, kdy jsem dospěl a stal se tím, kým jsem nyní”, vypráví Bokang.

S Luckou na kolaudaci domu. Oslavy jsou tady okázalé,  striktně se dodržuje požadovaný dress code. | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Nyní si připadal pro změnu naprosto nepřipravený na život v Botswaně: “Má pozice lékaře byla v oblasti, kterou jsem neznal, tisíc kilometrů od místa, kde jsem vyrůstal. Začínali jsme úplně od nuly, má doktorská kvalifikace pro nikoho nic neznamenala, musel jsem začít jako jakýkoliv jiný student, který právě dokončil lékařské studium. Směny v nemocnici byly až čtrnáct hodin, šílená vedra, malárie, velmi skromné ubytování s ostatními lékaři, a má žena sama se dvěma dětmi. Když jsem byl doma, tak jsem byl unavený. Bylo to opravdu náročné, co nás “zachránilo” bylo to, že i přesto, že jsme žili v odlehlé části Botswany, tak jsem se nacházeli v bezprostřední blízkosti delty Okavango, tudíž tu byla i turistická infrastruktura - pár kaváren nebo restaurací.”

Na výletě v nedaleké rokli. Tekoucí voda je tady učiněný zázrak | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi

Situace se zlepšila v okamžiku, kdy Bokang mohl pokračovat v akademické práci, se kterou začal již před lety v České republice, během doktorského studia a s rodinou se vrátili do jeho vesnice kousek od hlavního města. “Nyní pracuji jako profesor fyziologie a patofyziologie, učím studenty prvních dvou ročníků medicíny v Gaborone.  První promující doktoři z nově založeného studia medicíny přímo v Botswaně promovali v době, kdy jsem se vrátil z Česka.”

“České studium mi dalo vše, co nyní předávám svým studentům. Kromě vědomostí a materiálů jsem si přivezl i to, jakým způsobem učím. Zní to jako maličkost, ale ve studiu medicíny je to věc, která je velmi důležitá, studenti jsou tak schopní jít kromě praktických znalostí i do hloubky teorie různých nemocí či zranění,” sdílí Bokang.

Doma mluvíme česky a užíváme si bramborového salátu

"Moje žena je 'bohužel' skvělá kuchařka, takže si užíváme bramborového salátu, řízků, buchet a rohlíků. Doma se musíme po českém stylu vyzouvat a samozřejmě slavíme české svátky.”

Bokang a Lucie plánují v Botswaně zůstat zhruba dalších deset let: “Naším snem je pořídit si domeček v Moravskoslezském kraji, odkud Lucka pochází, a mít tam naši vlastní českou základnu. Plány máme takové, že až děti vyrostou, tak půjdou studovat vysokou v Česku. Prozatím si užíváme Botswany, největší výhodou je košatý sociální život, mnohem větší fyzický prostor a také to, že je tu méně pravidel - výchova našich dětí, i to co děláme ve volném času je opravdu jen na nás, bez přílišného tlaku okolí, v Česku jsem vnímal větší tlak na to být konformní s tím, co je považováno za běžné.”

Česko je ale stále naší součástí: “Doma mluvíme česky, i proto, že nám to občas poskytne více soukromí, protože češtině samozřejmě nikdo nerozumí,” směje se Bokang a dodává: “Moje žena je bohužel skvělá kuchařka a pekařka, takže si užíváme bramborového salátu, řízků, buchet a rohlíků. Občas se nám podaří i sehnat české pivo. Doma se musíme po českém stylu vyzouvat a samozřejmě slavíme české svátky.”

Naše poslední Vánoce | Foto: Soukromý archiv Lucie a Bokanga Maswabi
Autor: Zuzana Mukumayi Filipová
klíčová slova:
spustit audio

Související

  • Afričané s českým diplomem

    Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?

  • Češky v Africe

    Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.

  • 5 nejlepších univerzit v Česku

    Proč jít studovat do Česka? Jak kvalitní je výuka? O jaké obory je mezi cizinci největší zájem? V jakém jazyce jsou české studijní programy?