Programátorka z ostrova u rovníku: Čeština byla peklo, ale stálo to za to
Marluce Quaresma pochází z ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov, ovšem již šest let žije v Plzni, kde vystudovala informatiku na Západočeské univerzitě. Nyní pracuje jako IT developerka v nadnárodní společnosti.
Svatý Tomáš a Princův ostrov se nachází v Guinejském zálivu, nedaleko rovníku: „I když jsem se narodila v Portugalsku, své dětství až do střední školy jsem strávila na Svatém Tomáši,“ vypráví třiadvacetiletá Marluce. „Svatý Tomáš se skládá ze dvou ostrovů, já vyrostla v hlavním městě São Tomé, a popravdě musím říct, že jsem nikdy nenavštívila Princův ostrov. Celá země má jen o něco více obyvatel než Plzeň, kde nyní bydlím. Svatý Tomáš je tropický ostrov obklopený plážemi s oceánem a nádhernou lesnatou přírodou. Mořské ryby a plody jsou výborné, stejně tak produkujeme skvělou kávu či kakaové boby.“
„Stejně jako většina Čechů nikdy neslyšela o Svatém Tomáši, tak já jsem nikdy neslyšela o Česku. Na Svatém Tomáši není velký výběr univerzit a oborů, takže jsem vždycky věděla, že půjdu studovat do zahraničí. S rodiči jsme uvažovali o Portugalsku či Anglii,“ popisuje Marluce svou cestu do České republiky. „Portugalsko mě moc nelákalo, protože tam máme příbuzné, které jsme často navštěvovali, a představa studia tam nebyla tak zajímavá. Sestřenice v té době studovala v Brně a navrhla, proč nestudovat v Česku, s jeho příhodnou pozicí ve středu Evropy. A já si řekla, že to zkusím.“
Studium vysoké školy se slovníkem v ruce
Marluce se do Česka přestěhovala v sedmnácti letech: „Plán byl takový, že první rok strávím jazykovým kurzem angličtiny, abych mohla studovat v angličtině na Západočeské univerzitě v Plzni. Mou rodnou řečí je portugalština a v té době jsem moc dobře anglicky neuměla. Ovšem Česko pro mě mělo jiné plány – jazykový kurz angličtiny se nenaplnil, a tak mě přesunuli do českého kurzu. Rok jsem tedy studovala češtinu.“
Výhodou češtiny bylo to, že Marluce získala šanci studovat bez školného, stejně jako každý jiný student bez ohledu na státní příslušnost, pokud studuje univerzitní obor v češtině: „Nebudu lhát, čeština pro mě byla opravdu těžká. Portugalština je románský jazyk, výslovnost či gramatika češtiny je úplně něco jiného. Ze začátku studia jsem strávila hodiny tím, že jsem se snažila porozumět jedné větě.“
Studium na Fakultě aplikovaných věd ZČU Marluce nečekaně ulehčila pandemie koronaviru: „Díky covidu se studium přesunulo do onlinu a přednášky se začaly natáčet. To mi hrozně pomohlo, protože jsem si nahrávku mohla kdykoliv stopnout a přehrát – kolikrát bylo potřeba, abych porozuměla obsahu. Bez slovníku bych vysokou asi nedokončila. Celé studium bylo v češtině, kromě bakalářské práce, kterou jsem mohla psát anglicky. V naší třídě jsem byla jediná cizinka, když nepočítám spolužáky ze Slovenska.“
„Bakaláře jsem vystudovala během čtyř let, učitelé i spolužáci mi moc pomáhali a vždy se zajímali, jestli rozumím a jestli vše zvládám. Již během studia jsem začala pracovat v oboru, ve společnosti Siemens, kde od letoška pracuji na plný úvazek. Úlevou je, že Siemens je nadnárodní společnost a kolektiv je namíchaný z Čechů a cizinců, tudíž většinou mluvíme anglicky,“ pokračuje Marluce.
Počítače a kódování ji zaujaly už na střední
„Na kódování mě nejvíce baví odstraňování chyb – ten pocit, když kód konečně funguje, je k nezaplacení.“
„Můj první kontakt s kódováním proběhl během střední na Svatém Tomáši. I když to byl jen základní kurz, stačilo to k tomu, abych si v hlavě udělala mentální poznámku typu tohle je zajímavé, musím to prozkoumat dál. Na kódování mě nejvíce baví odstraňování chyb programů či kódů, tzv. debugging – i když se to možná nezdá, je to velice naplňující. Ten pocit uspokojení, když najdete chybu a kód najednou funguje tak, jak jste plánovali. Každý kód je výzva, proces je většinou všelijaký a velmi chaotický, výsledek se může zdát až nemožný, ale když vidíte výsledný kód, který funguje, jak má, tak to stojí za to,“ vysvětluje s nadšením Marluce.
„Moje současná práce se točí kolem PLC – programovatelných logických automatů, které slouží k řízení výrobních linek či strojů v továrnách. Laicky bych to vysvětlila tak, že je to takový malý počítač, který kontroluje velké přístroje – nemusíte tak přímo k nim a procesy můžete automatizovat a kontrolovat z pohodlí kanceláře. A já tyto malé přístroje kóduji tak, aby dělaly to, co výrobny potřebují.“
Marluce si nyní užívá klidnějšího období: „Studium v češtině bylo opravdu těžké, konečně mám pocit, že si můžu trošku vydechnout, zvláště po hektickém dokončování bakalářky. Proto jsem se teď rozhodla soustředit na práci, získat zkušenosti, vydělat peníze, trošku žít. Do budoucna bych chtěla studovat magistra v oblasti kybernetické bezpečnosti, možná v Německu – a určitě v angličtině,“ dodává se smíchem.
Když toužím po chaosu a diverzitě, jedu do Prahy
A život v Česku? „Není to tak špatné, po šesti letech jsem si zvykla – tedy kromě té zimy,“ směje se Marluce: „Samozřejmě mi chybí oceán, zejména v létě, kdy je v Česku hrozné horko a žádné moře. Bazén oceán nikdy nenahradí. A sníh je krásný, ale jen když se na něj mohu dívat z tepla domova.“
„Samozřejmě mi chybí oceán, zejména v létě, kdy je v Česku hrozné horko a žádné moře. Bazén oceán nikdy nenahradí.“
„Přesun z Afriky do Česka mi zjednodušilo to, že jsem se přistěhovala se dvěma rodinnými kamarády, které jsem znala od dětství. Společně strávené víkendy, kdy jsme mohli mluvit portugalsky či společně vařit, udělaly během studia obrovský rozdíl. Najít si blízké české kamarády se mi moc nepovedlo, mí blízcí přátelé jsou buď ze Svatého Tomáše, nebo z ostatních afrických zemí. Česká kamarádství z dob studia bohužel nevydržela, i když jsem se snažila,“ sdílí Marluce.
„Život v Plzni je jiný než třeba v Praze nebo Brně, tam je docela jiná atmosféra. Z Afriky nás v Plzni moc není, lidé na mě více koukají, někdy pokřikují, což není zrovna příjemné, ale pokud se drží v určitých hranicích, naučila jsem se to ignorovat a žít svůj život. Jindy se naopak dají do řeči a zajímají se, odkud pocházím a jaká je má zkušenost v Česku. V tom okamžiku vytahuji mobil a googlím Svatý Tomáš, abych jim ukázala, kde to je. Kolegové z práce jsou také fajn, a když zatoužím po větším chaosu a více lidech, kteří vypadají jako já, zamířím do Prahy." Naštěstí to není z Plzně tak daleko.
„Uvidíme, co bude za dalších pět nebo deset let. Prozatím je život v Česku dobrý a jsem spokojená – až nastane čas na změnu, tak to poznám.“
„Když se mi začne stýskat, mám možnost vyrazit za příbuznými do Portugalska. Domů je to bohužel daleko a letenky jsou velice drahé. Kromě práce chodím do posilovny, na tenis, trávím čas s kamarády nebo čtením. A také cestuji – byla jsem sama v Amsterdamu, s kamarády v Albánii. Uvidíme, co bude za dalších pět nebo deset let. Prozatím je život v Česku dobrý a jsem spokojená. Až nastane čas na změnu, tak to poznám,“ uzavírá Marluce naše povídání.
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
