Z Etiopie přes Československo až do USA: Příběh ženy, která nikdy nepřestala věřit
Biruk Alemayehu se narodila za vlády Haile Selassieho v Etiopii, zažila Sametovou revoluci v Československu a občanskou válku v Angole. Dnes žije se svou rodinou v New Orleans, kde provozuje etiopskou restauraci a píše knihu o své životní cestě.
Příběh Biruk patřil k těm nejemotivnějším, které jsem během rozhovorů pro sérii "Afričané s českým diplomem" zažila. Už od chvíle, kdy jsme si přes LinkedIn vyměnily pár zpráv a domluvily se na setkání za zhruba měsíc – právě tehdy totiž odjížděla na cestu do Zambie, kde žiji i já, Angoly, kde šest let žila a pracovala pro OSN, Botswany a Jihoafrické republiky – jsem tušila, že to bude stát za to. Nečekala jsem však, že si při našem setkání kvůli tomuto článku obě pobrečíme. Příběh Biruk byl emocionálně velmi silný, zároveň ale nesmírně inspirativní v tom, jak se svým životem naložila. Teď si ho můžete přečíst i vy.
„Po smrti táty jsem neustále chtěla být v blízkosti mámy… Chtěla jsem zůstat doma s rodinou.“
„Narodila jsem se v Addis Abebě, v rodině vojáka. Můj táta byl kapitánem v armádě Haile Selassieho a můj příběh svým způsobem začal, když padl v boji během eritrejské války za nezávislost. Po převratu a přechodu Etiopie k socialistickému režimu se přirozeně objevila podpora ze strany Sovětského svazu a dalších socialistických zemí, včetně Československa. Tehdy se režim rozhodl – jako pomoc rodině zesnulého vojáka a patrně i s cílem vychovávat socialisticky smýšlející mládež – poslat mě a mého o rok mladšího bratra na studium do Československa,“ začíná svůj příběh Biruk.
„Bylo mi patnáct a bylo to velmi těžké. Po smrti táty jsem chtěla být neustále s mámou, cestovaly jsme spolu, bála jsem se, že ji také ztratím, chtěla jsem zůstat doma s rodinou. Vše potřebné pro cestu, studium a život v Československu bylo zařízeno – ale beze mě. A tak jsem se v roce 1982 ocitla v malé vesničce Mladějov u Jičína, kde jsem strávila rok studiem češtiny. Bratr dorazil do Československa o rok později,“ pokračuje Biruk.
Střední zemědělská škola v Kloboucích u Brna a Mendelova univerzita
Biruk byla odhodlaná využít příležitosti, které jí osud nabídl: „I když jsem pocházela z města a o zemědělství jsem neměla ani tušení, brala jsem studium na střední zemědělské technické škole v Kloboucích u Brna jako výzvu. Moji rodiče vždy kladli důraz na vzdělání, a já jsem chtěla tu šanci využít, vrátit se domů za mámou a sourozenci a být schopná je podpořit. I když jsem probrečela mnoho nocí, učení mě bavilo – jak čeština, tak i zemědělství. Musím ale říct, že jsem měla vždy raději teorii než praxi. V dětství jsem snila o tom, že se stanu letuškou nebo budu pracovat v bankovnictví. Dojení krav či řízení traktoru nebylo něco, co bych si tehdy představovala jako svou budoucnost. Ale zatnula jsem zuby a učila se. Bavilo mě, že to bylo nové, že jsem se učila úplně jiné věci.“
„Naše třídní učitelka i paní v domově mládeže se o nás staraly jako o vlastní. Všichni, kdo nás měli na starosti, byli pro nás svým způsobem rodiči – paní učitelku jsem dokonce oslovovala ‚mami‘. Být Afričankou v socialistickém Československu byla pro místní velká podívaná. Lidé na nás zírali, chtěli se dotýkat našich vlasů, mysleli si, že se naše barva kůže dá smýt, byli překvapení, když nás slyšeli mluvit česky. Ze začátku to bylo těžké, ale postupem času jsem to začala vnímat jinak – jako svou zodpovědnost. Cítila jsem, že je důležité lidem ukázat, že na světě nejsou jen bílí lidé, a přiblížit jim, jaký je život v Africe,“ pokračuje Biruk.
Střední školu ukončila v roce 1987: „Po maturitě mi bylo nabídnuto studium na Mendelově univerzitě v Brně. Nastoupila jsem na Provozně ekonomickou fakultu, obor Ekonomika zemědělství. Tehdy šlo o čtyřletý program, ale během mého třetího ročníku proběhla Sametová revoluce a studijní program se restrukturalizoval. Nakonec jsem studium úspěšně dokončila po pěti letech – s červeným diplomem.“
Plán byl návrat do Etiopie, místo toho jsem našla domov v Angole
Cílem studia v Československu byl vždy vrátit se domů do Etiopie. Realita však byla jiná: „Po promocích mi z Etiopie oznámili, že moje maminka zemřela. V tom okamžiku se mi zhroutil svět. Touha po návratu domů zmizela. V té době jsem měla přítele – mou středoškolskou lásku, pocházel z Angoly. Pod tíhou událostí jsme se rozhodli pro jiný život, než jsme původně plánovali. Požádal mě o ruku, vzali jsme se a doufali, že se společně přestěhujeme do Angoly. Kam jinam než do Afriky jsme měli jít?“ vypráví Biruk se slzami v očích.
„Ztratila jsem nejdůležitější členy své rodiny… bála jsem se, že přijdu i o své jediné dítě.“
Mladý pár strávil několik měsíců v Portugalsku u příbuzných: „V červnu 1993 jsme konečně odjeli do Angoly. Situace tam sice stále nebyla ideální, ale trochu se uklidnila (občanská válka v Angole skončila až v roce 2002, pozn. redakce). Znovu jsem se musela adaptovat na novou zemi, včetně nového jazyka – portugalštiny. Angola se stala mým novým domovem. Začala jsem pracovat, nejprve ve státní instituci, později pro Program rozvoje OSN a neziskovou organizaci Africare Angola.“
„V Angole jsme strávili šest let. V té době jsem měla dvouletého syna. Zdravotní péče v zemi nebyla příliš kvalitní, trávili jsme spoustu času v nemocnicích – kvůli malárii a dalším nemocem,“ pokračuje Biruk a dodává: „Ztratila jsem nejdůležitější členy své rodiny, kontakt se sourozenci, a bála jsem se, že přijdu i o své jediné dítě. Rozhodla jsem se odejít do Ameriky.“
Univerzitní profesorka, majitelka etiopské restaurace, finanční koučka a budoucí autorka
„Rok 2000 byl pro nás zlomový – se synem jsme se ocitli v USA, kde se mi podařilo získat studijní vízum. Manžel zůstal v Angole, aby nás během mého studia finančně podporoval. Sama jsem kvůli vízovým podmínkám pracovat nemohla. Prvních šest let jsme byli v Americe sami, až později se k nám konečně připojil i můj manžel,“ pokračuje ve svém příběhu Biruk.
„Vystudovala jsem obory veřejné politiky a financí, z nichž mám i doktorát. Třináct let jsem poté učila na univerzitě. Dnes jsem už babičkou a věnuji se naší etiopské restauraci, kterou jsem otevřela v roce 2019. Pomáhám lidem s financemi a rozvojem jejich ‚money mindsetu‘,“ dodává.
Střípky svého příběhu plánuje Biruk sdílet ve své první knize: „První knihu o naší etiopské restauraci Addis Nola mám téměř dokončenou. Restaurace pro mě není jen o jídle – je to způsob, jak si nést svou rodinu s sebou, jak nezapomenout, odkud pocházím a jakou kulturu mám v srdci. Restaurace je pro nás i komunitní scénou. I když většinu obyvatel New Orleans tvoří Afroameričané, lidí přímo z Afriky je tu výrazně méně a chyběla tu scéna s tradičním africkým jídlem. Kniha proto kromě receptů obsahuje i části našeho příběhu – třeba jak jsem se naučila vařit etiopská jídla, i když jsem z Etiopie odešla jako velmi mladá.“
„Nečekala jsem, že můj život bude takový, jaký je… ale pokaždé jsem našla způsob, jak přežít, jak zvládnout těžkosti a výzvy.“
Biruk pracuje i na druhé knize a během rozhovoru se omlouvá za slzy: „I když už je to dávno, bolest z minulosti se vrací. Chci ji sepsat do knihy – spolu s hudbou mi to pomáhá zmírnit zármutek ze ztráty rodiny. Kniha bude ale také o tom, jak každá životní zkušenost může přinést něco nečekaného a pozitivního. Nečekala jsem, že můj život bude takový, jaký je, ale pokaždé jsem našla způsob, jak se přizpůsobit, jak přežít, jak zvládnout těžkosti a výzvy. Věřím, že jsme schopni překonávat překážky – pokud jsme živí a máme vůli.“
Rozhovor se blíží ke konci a já se nemohla nezeptat, zda se Biruk po letech vrátila do Etiopie nebo do České republiky – a jaké má plány do budoucna: „Do Etiopie jsem se vrátit nechtěla, ale manžel mě přesvědčil, abychom tam jeli – v roce 1993. Bylo to nesmírně těžké. Své mladší sourozence jsem si téměř nepamatovala, oni mě také ne. Nejbolestivější bylo, že ta nejdůležitější osoba už nebyla. Po mámině smrti se celá naše rodina rozpadla,“ říká Biruk se slzami v očích. A s úsměvem dodává: „Když jsem se ale po pětadvaceti letech vrátila do Česka na třídní sraz, zaplavily mě pozitivní emoce, česká slova a radost ze setkání se spolužáky i naší třídní učitelkou. Vzala jsem s sebou i svého dospělého syna, abych mu ukázala, kde jsem strávila jedenáct let svého života. Bylo mi radostí se vrátit i podruhé – při oslavách 100 let Mendelovy univerzity, kde jsem potkala své spolužáky z vysoké školy.“
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
