Do armády jsem chtěla už na základní škole, vzpomíná první česká generálka Lenka Šmerdová
Československá armáda začala přijímat ženy před osmdesáti lety. Dnes má Česko dvě generálky. Tou první se v roce 2017 stala Lenka Šmerdová, která byla už o deset let dřív první plukovnicí v novodobé historii.
"Letos to bude už pět let, co jsem byla jmenovaná do hodnosti generálky. Bylo pro mě překvapení, že jsem byla zvolená já, protože v té době jsme sloužily v hodnosti plukovnice už 4 ženy. Bylo to veliké ocenění nejenom mé práce, ale i práce mých kolegů. V armádě člověk sám o sobě nikdy nic nedokáže. Ještě doteď si vzpomenu na takové rozechvění, protože jsem byla jmenovaná na Hradě s válečnými veterány. To bylo něco nezapomenutelného, že jsem mohla stát po jejich boku. Teď už mám další kolegyni generálku, která je rektorkou Univerzity obrany a v hodnostech plukovnic slouží dalších 9 děvčat."
Máte tu kalendář na rok 2022, kde jsou samé ženy. Kolik slouží v armádě žen?
"V současné době slouží v celém resortu Ministerstva obrany více jak 3700 žen, což je 13,7%. To je na naši armádu úžasné číslo. S tímto počtem zaujímáme mezi členskými státy zhruba 10. příčku."
V jakých vojenských oborech slouží? Máme ženy v bojových jednotkách, v letectví?
"Dnes, při svém početním zastoupení, mají ženy místo ve všech jednotkách. I v bojových, u letectva, u pozemního vojska, u hradní stráže, u vojenské policie. Čas nám umožnil propracovat se nejenom do všech hodností, ale i ve všech odbornostech můžeme prokázat své dovednosti."
Jak přijímají muži ženy třeba v bojových jednotkách?
"Dnes už to není zvláštnost, mnohdy smíšené kolektivy mohou plnit úkoly i lépe, protože se navzájem „hecují", ale hlavně podporují. Dnes nás muži vnímají jako rovnocenné partnery."
Kdy jste se rozhodla, že vaší kariérou bude právě armáda?
"Já jsem se rozhodla už na základní škole, když jsme se rozhodovali, kdo si kam podá přihlášku. Napsala jsem, že chci jít na vojenskou školu. Tenkrát to vzbudilo trochu údiv. Třídní učitel si se mnou nevěděl rady, tak mě poslal do ředitelny. Pan ředitel byl překvapený a začal si shánět informace. Pak si mě zavolal a řekl, že dívky bohužel do armády neberou. Že se do armády mohu hlásit, ale až si udělám maturitu. Tak jsem si řekla, že si maturitu někde udělám. Moje praktická maminka řekla: Půjdeš na ekonomku, protože za 4 roky si to můžeš rozmyslet. Alespoň po ekonomické škole budeš mít širší uplatnění.
Když jsem končila střední školu, tak jsem se začala znovu o armádu zajímat. Tenkrát jsem si našla Vojenskou správu. Když jsem tam přišla, a řekla, že chci na vysokou vojenskou školu, tak mi zase řekli, že ženy neberou. Zeptala jsem se, co mi můžou nabídnout. Tenkrát bylo několik ročních odborných škol pro ženy. U letectva jsem měla trochu problém se zrakem. Vybrala jsem si tedy Vojenskou odbornou školu spojovací a nastoupila do kurzu."
Napadlo mě, projevoval se váš zájem o armádu, už když jste byla malá. Hrála jste si s panenkami, nebo to byla spíš pistolka a medvídek?
"My jsme pistolky ani neměli. Pocházím z vesnice, byly jsme děti, které byly neustále venku. Ve vesnici nás zase tolik nebylo. Vytvářeli jsme chlapecko-holčičí komunitu. U nás na vesnici frčeli indiáni."
Když jste se dostala k vojsku, došlo později na Univerzitu obrany, až začali brát ženy?
"Po maturitě jsem absolvovala vojenskou odbornou školu spojovací, řekli mi, že musím odsloužit několik let na útvaru, a pak se můžu přihlásit na vysokou školu. Prostě jsem si svojí cestičku šlapala dál a dál, až se mi to splnilo."
Co považujete během svojí kariéry za nejtěžší?
"Posunem ve funkcích přede mnou vždycky stál nějaký úkol, který mnohdy ještě nikdo nikdy neplnil. Výzvy mám ráda. Když si vzpomenu, stavěli jsme rekrutační střediska na zelené louce. Tady ta zkušenost nebo tradice nebyla, učili jsme se od kolegů ze zahraničí. Museli jsme začít komunikovat s veřejností, protože jsme tu dlouhé roky měli povinnou základní službu.
V roce 2005 došlo na úplnou profesionalizaci. Najednou přicházeli do armády lidé, kteří to chtěli dělat, ne kteří museli nastoupit. Plnění těchto úkolů bylo v mnoha ohledech docela náročné. Ve vojenském životě bylo náročné i to, že pocházím z Moravy, z moravsko-slovenského pomezí. Najednou jsem se ocitla na druhém konci republiky. Nastaly složité okamžiky, například když onemocněli moje rodiče, a já jim nemohla být úplně nablízku. Úskalím vojenského života je to, že v mnoha případech vojáci slouží daleko od domova. To, že byste chtěl něco rodině nebo širší rodině vrátit, tak to nám služba neumožňuje."
Jak se vám podařilo skloubit rodinu a kariéru?
"My ženy v armádě nejenom, že jsme se daly na tu vojnu, a snažíme se plnit úkoly co nejlépe, ale většina žen je skvělých organizátorek. Dokážeme si rodinu, práci, ale i volný čas organizovat tak, abychom téměř nic nešidily. Říkám téměř, protože ne vždy to jde úplně. Chtěla bych zmínit i to, že určitě záleží na vašem zázemí. Záleží na rodině, manželovi, dětech, přátelích, kamarádech. Někdy dochází k situacím, že bez této odpory by člověk nemohl úkol splnit".
Musíte stále dělat výkonnostní zkoušky nebo střelby, fyzické testy?
"Prověřujeme fyzickou zdatnost, kterou musíme udržovat v průběhu celé služby. Jeden z našich sloganů bývá, že tělocvik je součástí pracovní doby. Každý rok je voják, a je jedno v jaké je hodnosti, z tělocviku přezkušovaný. Fyzická zdatnost je v každém věku potřebná. Jsou samozřejmě věkové kategorie, člověk stárne a nedokáže zvládnout běh v padesáti jako ve dvaceti."
Když jste začala v armádě postupovat v kariérním žebříčku, jak vás brali kolegové? Poslouchali všichni, nebo si někteří říkali: „no jo, ženská, ta mi má co vykládat"?
"Jo, jo, s tím jsem se setkala. Dokonce, když jsem nastupovala na jednu ze svých pozic, tak mě velitel vítal slovy 'ženskou jsem tady nechtěl'. Čas jde ale pořád dopředu a já jsem měla štěstí v tom, že i když na začátku byla třeba pochybnost, měla jsem skvělé podřízené, kolegy, ale i velitele, kteří mě nechali pracovat. Díky té práci zjistili, že to umím, a neházeli mi klacky pod nohy. To bylo v mé kariéře také hodně důležité. Moje práce je s lidmi pro lidi a dělám ji strašně ráda.
Myslím si, že současná hodnost, protože jsem poradce náčelníka generálního štábu pro oblast doplňování personálu a genderovou problematiku, mi rozšířila okruh lidí, vojáků se kterými pracuji. V době, kdy jsem se věnovala jen rekrutaci, to byli nováčci, kteří do armády přicházeli. V současné době trávím čas s vojáky, s veterány, s vojenskými důchodci a opravdu mě to naplňuje."
Související
-
Ženy ve válce: Na východní frontě
Před 80 lety vstoupily do československé jednotky v Buzuluku první ženy. Šlo vesměs o děvčata a mladé ženy, které osud po vypuknutí války zavál do Sovětského svazu.
-
Ženy ve válce: Na západní frontě
Před 80 lety vstoupily do československé jednotky v Buzuluku první ženy. V západních armádách ženy nebyly vítané a sloužit mohly jenom v pomocných sborech.
