Klenoty Ulriky von Levetzow
Souprava šperků Theodory Ulriky Sophie baronky von Levetzow je jednou z nejvzácnějších klenotnických prací na našem území. Tvoří ji 469 mimořádně velkých českých granátů.
Procházím se expozicí mosteckého muzea věnované múze a poslední lásce Johanna Wolfganga Goetha s kurátorem Jiřím Šlajsnou. O baronce ví první poslední. Dopodrobna dokáže popsat historii všech vystavovaných předmětů. Největší chloubou celé sbírky je souprava šperků. Ta je umístěná v zabezpečeném sejfu uprostřed první místnosti.
Unikátní šperkařské dílo
Granátovou soupravu tvoří náhrdelník z pěti šňůr, párové náramky, prsten, náušnice a spona na pás. Souprava je uložená v etuji ve tvaru mušle. Pouzdro je potažené jemnou tenkou rukavičkářskou usní zbarvenou do purpurového tónu. „Je to jeden z deseti nejvzácnějších šperků na našem území. Po korunovačních klenotech a korunovačním pokladu asi nejvzácnější,“ je přesvědčený Jiří Šlajsna. „Je to 469 mimořádně velkých českých granátů největších na světě. Dva české granáty uložené v Drážďanech, které jsou pokládány za největší, jsou prakticky stejně velké, jako velký granát na velkém nákrčníku. Odhadovaná cena pojišťovací je nyní 80 milionů. Je to šperk, který nemá v Evropě obdoby, proto je vystavován ze přísných bezpečnostních podmínek. Vystavujeme originál, kopie je pak v Muzeu českého granátu v Třebenicích.“
Šperk zdědila Ulrika po matce, která ho dostala od svého třetího manžela Františka Josefa z Klebelsbergu. Jde pravděpodobně o starý rodový šperk.
„Kameny jsou úžasné tím, že je Klebelsbergové dávali dohromady několik desítek let. Část možná pochází z původní Lobkovické sbírky, protože část Třebenic od nich zakoupili. Kameny jsou broušeny velice archaicky zřejmě v 17. nebo 18. století. Pocházejí asi z jiných šperků. Příkladem je prsten. Máme tu granát, který je stejně tvrdý jako diamant, kámen uprostřed je silně odřený, zasazený v jedenadvaceti karátovém zlatě a to je netknuté. Důvodem je přendání kamene ze starého prstenu. O šperku vznikla nádherná publikace našeho muzea. Autorem je Radek Hanus, náš nejlepší gemolog. On se šperkem zabýval, procházel naše, rakouské a benátské archivy a hledal, kdo šperk zhotovil. To se bohužel nenašlo, kromě datace pomocí punců.“
Svatební róba z Versailles
Vzácností jsou i rokokové svatební šaty z roku 1750 vystavené v rohové vitríně. Šaty se do muzea dostaly jako součást Ulričina majetku, ale patřily do rodiny Klebelsbergů. Šatů tohoto typu podle Jiřího Šlajsny v Evropě příliš není. „Je to velká dvorská toaleta někdy označovaná jako svatební. Prováděla se v ní návštěva panovníka a audience. Pravděpodobně patřila Marii Terezii Kolovrat Krakovské, což byla babička Františka Josefa z Klebelsbergu. Byla dvorní dámou Marie Terezie. Šaty jsou z Francie, ušity byly asi ve Versailles, hedvábí je ze Sevré. Už tehdy to byla velice cenná toaleta, asi jako kdybyste prodávali vesnici. V této podobě se zřejmě dochovaly proto, že je rodina využívala jako maškarní kostým. Nebyly přešity, přestříhány a použity na něco jiného. Proto vydrželi v tomto nádherném stavu.“
Vhled do barončina života
Po málokterém šlechtici se dochovalo tolik osobních předmětů. Vzhledem k tomu, že Ulričin synovec vše prodal mosteckému muzeu už počátkem dvacátého století, vyhnul se mobiliář zkáze, která by pravděpodobně přišla během pohnutých válečných a poválečných dob. Vzácné osobní věci zůstaly ušetřené rabování ruských vojáků i zlatokopů, které zdejší oblasti na severu Čech rozkrádali po vyhnání Němců. A tak dnes můžeme obdivovat celou řadu osobních věcí, které ukazují, jak všestrannou osobností baronka byla.
„Je tu velké množství textilu, prádlo, šaty, boty, slunečníčky, kabelky, váčky na peníze, vějíře. Ale také fotoalba. Ulrika byla známá tím, že sbírala fotografie svých příbuzných, ale i zaměstnanců a rodin. Máme tři fotoalba, kde vidíme celé příbuzenstvo rodiny, příbuzenstvo jejích zaměstnanců a přátel. Měla velkou sbírku grafik. Ale například i hygienickou kazetu, kde můžeme vidět kartáček na zuby, stěrku na jazyk, flakonky na parfémy, želízko na kulmování vlasů, brýle. Je tu spousta věcí, které dělala sama. Zabývala se ručními pracemi, vyšívala podhlavníček s aliančním znakem rodu Klebelsbergů a rodu von Brösigke, ze kterého pocházela její matka.“
Druhý sál expozice ukazuje ložnici v podobě, v jaké byla na zámku v Třebívlicích. „Rozměry úplně neodpovídají rozměry, ale mobiliář je stejný. Tady vidíte lůžko, kde Ulrika zesnula,“ ukazuje kurátor výstavy Jiří Šlajsna. Došlo k tomu 13. listopadu 1899. Do roka její zadlužený synovec třebívlický statek a zámek prodal i s velkou částí pozůstalosti městu Most. Díky tomu je dnes v místním muzeu k vidění unikátní expozice mapující život hrdinky jednoho z největších milostných příběhů evropské historie.
