Ulrika von Levetzow – Goetheho poslední nenaplněná láska
J. W. Goethe ji nazval andělem v třpytu par. V reálu šlo o ženu mnoha talentů, mecenášku, kreslířku.
„Ulrike se vrací z penzionu ze Štrasburku jako mladá sedmnáctiletá dívka za matkou do Mariánských lázní. Ta žije v té době s Františkem Josefem z Klebelsbergu, významným českým šlechticem. Vztah ale zatím tají,“ líčí Jiří Šlajsna, historik Oblastního muzea a galerie v Mostě a kurátor expozice věnované poslední lásce slavného německého básníka Johanna Wolfganga von Goetha.
Klebelsbergský palác v Mariánských lázních v té době spravuje Ulričin dědeček. Jako osobní host hraběte z Klebelsbergu v té době pobývá v Mariánských lázních dvaasedmdesátiletý Goethe. Tam se mladá Ulrika s Goethem seznámí. „Byla vychována ve Francii, ve Štrasburku. Mluví velice dobře německy, ale má kompletně francouzskou výchovu. Vyrůstala s francouzskou literaturou, takže by jí asi více zaujali François Auguste René de Chateaubriand a Madame de Staël. Goethe je pro ni nějaký německý básník, příjemný starý pán, není to žádný významný poeta, velký dramatik, trošku další dědeček. Goethe je naopak nadšený z toho, že se setkává s mladou dívkou, pro kterou není ikonou, megahvězdou, ale obyčejným člověkem. Velice rychle Ulrice propadne.“
Goethe se vrací do Mariánských lázní ještě další rok a rok na to požádá o Ulričinu ruku. Jako významný a možná i ješitný muž nikoli osobně, ale prostřednictvím výmarského vévody. (Goethe byl jeho ministrem). Ten osloví Ulričinu matku. Problém je v tom, že ona sama se vdávala velice mladá za staršího muže a sňatky s velkým věkovým rozdílem po celý život odmítala. Z nabídky není nadšená a nechává Ulrice volnou ruku, aby se sama rozhodla. Ulrika se rozhodne, že ne, že si ho vzít nechce.
„Kdyby se stala novou Goetheho ženou, byla by mnohem mladší než jeho syn a snacha. Velice dobře ví, že Goetheho mladší syn i snacha jí nemají rádi. Ona nechce být nenáviděnou macechou. Nechala se slyšet, že kdyby byl Goethe sám, bez nikoho, tak si ho vezme, aby se o něj postarala. Z tohoto důvodu ne. Jenže jak tomuto ješitnému muži říct, že odmítáte jeho nabídku. Rozhodnou se pro další řešení. Ulrika společně s matkou a se sestrou nastoupí do kočáru a odjedou do Karlových Varů a Goethemu vlastně nikdo vůbec nic neřekne. On za nimi přijíždí a dělá se, jako že se nic nestalo. Přijdou jeho narozeniny a on stále nemá odpověď. Sedne do kočáru, vrací se do Výmaru, a už se nikdy do Čech nevrátí. O sňatku mezi ním a Ulrike nikdy nepadlo ani slovo. Jeho láska nebyla Ulrice nikdy zjevená,“ shrnuje Jiří Šlajsna milostný nenaplněný příběh postaršího literáta, který se z něj cestou zpět do Výmaru vypsal v nádherných Mariánskolázeňských elegiích. Ty si ale Ulrika přečte až o několik let později. „Goethe a Ulrika se asi už nikdy nesetkali, ale vymění si ještě poměrně dost korespondence. My jí ale neznáme, protože den před smrtí jí Ulrike nařídila spálit. Je to vlastně třetí největší příběh nenaplněné lásky v evropské kultuře. Po Tristanovi a Isoldě a Romeovi a Julii je to další tragický a nenaplněný vztah,“ je přesvědčený historik Šlajsna.
Báseň jí učinila nesmrtelnou
A nesmrtelnou zůstává až do konce svého života. Umírá jako velice stará žena. Narodila se roku 1804 a umírá v roce 1899. Ulrika se nikdy nevdala. „Ne proto, že by nedostala nabídky k sňatku, měla jich několik. Pravděpodobně zažila i několik romantických vztahů. Nikdy se ale nerozhodla k tomu, aby se s někým napevno spojila. Byla žena mnoha talentů. Nadaná kreslířka, zabývala se botanikou, byla podporovatelkou budoucího Národního muzea. Byla talentovaná, známá také charitativním působením a rozhodla se, že by jí ve své činorodosti manželství asi brzdilo. To neznamená, že by byla bez srdce. Starala se spolu se svou sestrou Bertou o synovce Adalberta a Franze von Rauch, kteří zůstali bez matky, když jejich sestra Amálie zemřela. Otec byl generál a náčelník válečné pruské akademie a neměl čas se o syny starat. Synovci se pak stali univerzálními dědici Ulričiny pozůstalosti“.
Díky tomu se může Mostecké muzeum podle kurátora Jiřího Šlajsny pochlubit krásnou expozicí. „Synovec karbaník měl značné dluhy a velkostatek společně se zámkem prodal městu Most. Tak se do našeho muzea dostala tato nádherná pozůstalost po Ulrice von Levetzow už po roce 1900.“
Třebívlice – Ulričino milované útočiště
Rodinné panství Třebívlice zdědila Ulrike po svém třetím nevlastním otci, českém šlechtici Františku Josefovi z Klebelsbergu na Thumburgu, zakladateli Národního muzea, muži, který jí ovlivnil na celý život. I jeho osud by podle Jiřího Šlajsny vydal na román.
„Nadaný muž, ekonom, ministr financí rakouského císařství a dědic Třebívlického panství. Neměl potomky, původně se rozhodl pro církevní kariéru, vstoupil do řádu Maltézských rytířů. Stal se profesním rytířem, ale kvůli lásce k Ulričině matce se stal pouze rytířem po právu. Vzdal se slibu čistoty. Přesto láska k Ulričině matce trvala 30 let, než jim byl umožněn sňatek. Ona byla protestantka a on katolík. Žádali o několik papežských dispenzů, než jim bylo povoleno sňatek uzavřít. Kvůli církevnímu právu museli čekat, až Ulričin otec, který se s její matkou před mnoha lety rozvedl, zemře.“
V Třebívlicích prožila Ulrike von Levetzow celý svůj velký dospělý život. I když rodina samozřejmě hojně cestovala. „ Za života Františka Josefa rodina žila v Klebelsbergském paláci v Praze. Žili ve Vídni, navštěvovali Itálii, Francii. Botanické sbírky nasbírala například v okolí Neapole.“ Po smrti matky a Františka Josefa z Klebelsbergu zůstává Ulrike v Třebívlicích, které miluje. Stane se tam takovou dobrou paní, podporuje tam školu, útulek pro chudé, internát pro neprovdané dívky. „ Chce, aby se dívky naučily domácím pracím, vyšívat, aby byly finančně nezávislé na rodině. Je velice činorodá a svůj pozdní život tráví většinou tam, ale cestuje po celé Evropě. Miluje české lázně. Bohatá je její sbírka lázeňských pohárků, které si každý rok vozí jako suvenýr,“ ukazuje v expozici v Mosteckém muzeu Jiří Šlajsna.
Muzeum v Mostě je jednou ze zastávek, kam míří turisté, které zaujal známý milostný příběh. Tou další jsou právě Třebívlice. Mimochodem zejména němečtí obdivovatelé J.W. von Goetha sem v hojném počtu přijížděli ještě za barončina života. A právě tady v loňském roce, kdy uplynulo 200 let od osudového setkání mladé dívky a slavného básníka a spisovatele, odhalili před školou sousoší nazvané „Polibek ruky“. Jejím autorem je poslední žijící příbuzný baronky von Levetzow Dieter von Levetzow.
