Irena Marce: Na prázdniny do Evropy si vozíme kimchi

Soul je domovem Ireny a její francouzsko-české rodiny již více než 11 let. Proč si tato rodina zamilovala Jižní Koreu, jakým výzvám cizinci čelí a proč je právě Korea úžasnou zemí pro lidi, kteří milují turistiku a kávu? Více v sedmém díle seriálu Češky v Asii.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Touhu po cestování a otevřenosti k jiným kulturám mi vštípili mí rodiče, kteří v šedesátých letech žili dva roky v Zambii. Jejich vyprávění mě fascinovalo, ne příliš mnoho lidí z Československa tehdy objíždělo Afriku na lodi a zažilo éru, kdy africké státy nabývaly nezávislost.

Rodiče mě také motivovali ke studiu jazyků. Nejprve jsem začala chodit na jazykovku, kde jsem propadla francouzské kultuře, poté následovalo francouzské gymnázium. Během gymnázia jsem chodila na brigádu do francouzské banky se sídlem v Praze, kde jsem se seznámila se svým manželem. Byla to láska na první pohled, v jednadvaceti jsem se vdávala. Po dokončení vysokoškolského studia (kde jsem byla jako vdaná raritou) jsme se přestěhovali do Francie, kde jsme žili šest let. V okamžiku, kdy můj manžel dostal pracovní nabídku do Ameriky, začal náš nový život expatské rodiny.

Nikdy nás nenapadlo, že skončíme v Asii

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Za mlada jsme s manželem hodně cestovali batůžkářským stylem. Procestovali jsme Indonésii, Malajsii nebo Jižní Ameriku. Asie nás lákala, ale právě jako mladé turisty. Nikdy nás nenapadlo, že tady skončíme. To, že nyní žijeme už téměř dvanáct let v Jižní Koreji je naprostá náhoda.

Po zhruba ročním pobytu v USA následovala další pracovní zastávka, a právě ta nás přivedla do Asie jinak než jako turisty. Do Thajska jsme odjeli s tím, že tam budeme tři až šest měsíců. Já čekala naše první dítě a tehdy jsme opravdu nevěděli, kde se narodí. Z krátkodobého projektu v Bangkoku se staly tři roky a já tam porodila naše dvě děti, starší Miu a mladšího Lukase, dnes už teenagery.

Začátky expatského života pro mě nebyly úplně jednoduché, protože jsem se vzdala kariéry a práce, kterou jsem si užívala. Bylo mi trošku líto, že jsem následovala manžela a chyběla mi vlastní realizace. V Thajsku jsem se věnovala hlavně dětem, ale když jsme se roku 2011 přestěhovali opět za prací mého muže do Soulu, tak jsem měla v plánu začít pracovat.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Nejprve jsem pracovala s českými firmami, které potřebovaly českou reprezentaci v Koreji, později jsem narazila na inzerát relokační agentury, která hledala tady žijící cizince, kteří by pomáhali ostatním expatům zabydlet se v nové zemi. Byla jsem zkrátka ideální kandidátka a našla si tak práci, která mě neuvěřitelně baví.

Letos to bude už devět roků, co pomáhám ostatním lidem, kteří se sem přestěhovali. Společně hledáme bydlení, vybíráme školy pro děti, ukazuji jim, kde se nejlépe nakupuje, zkrátka jak se co nejrychleji zabydlet. Na této práci miluji to, že neustále potkávám nové lidi, kteří jsou otevření nové kultuře a zkušenostem.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Koreu milujeme

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Život v Koreji je pro naši rodinu úžasný, proto jsme tu zůstali tak dlouho, i když většina expatských pozic trvá dva až čtyři roky. Naši přátelé se mění, ale my zůstáváme. Koreu jsme si zamilovali a myslím, že velkou roli hrála naše otevřenost, přístup i vůle se učit, po životě v Thajsku se tu vše zdálo hrozně jednoduché. Vše je organizované, čisté a všechno funguje.

Adaptace pro nás byla jednoduchá, i když jsem z počátku byla v šoku, že zde nejsou skoro žádní cizinci. V Thajsku jsme se pohybovali téměř výlučně v expatském prostředí, v tom pro nás byla Jižní Korea úplně jiná. Nyní prchám ze čtvrtí, kde je příliš cizinců, protože vím, že to není ta pravá Korea.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Po třech letech v tropickém Thajsku nás velmi oslovilo místní klima, které je hodně podobné tomu evropskému. Máme čtyři roční období, rozdíly mezi obdobími jsou ještě markantnější než u nás. Očarovala nás také korejská kuchyně, i když musím říct, že prvních šest měsíců jsme pokulhávali a hledali místa, kde prodávaly místní řízky, které jsou docela podobné našim a nejsou v nich všechna typická korejská koření či tradiční omáčky.

K lásce ke korejské kuchyni se člověk musí probojovat, jsou to úplně jiné chutě a kombinace. Nyní si s sebou na naše evropské prázdniny vozíme kimchi, tradiční korejskou přílohu z fermentované zeleniny, či další různé kořínky, protože nám to chybí a stýská se nám po korejské kuchyni. Gastronomie je tu opravdu unikátní, je hodně specifická i geograficky, a proto když cestujeme, tak i po jedenácti letech stále objevujeme nová jídla.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Jména na tři slabiky a neexistující rasové předsudky našich dětí

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

I přesto, že se Jižní Korea velmi otevírá světu a láká zahraniční investory, administrativa v angličtině pro cizince zaostává a většina věcí se stále odehrává v korejštině. Jazyková bariéra je největší problém všech cizinců. I když základy korejštiny zvládám a domluvím se, tak s jazykem stále bojujeme, včetně našich dětí.

V Koreji je všechno skvěle organizováno, tudíž se stále musíte někde registrovat, což pro cizince bývá oříškem. Korejské systémy jsou totiž nastavené na tříslabičná korejská jména a příjmení, tudíž naše delší jména se do předpřipravených chlívečků často nevlezou či nevíte, které jméno dát první a podobně.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Já se korejsky učila na místní akademii, kde jsem zažila pravou atmosféru korejského vzdělávání. Intenzita, neustálé testy, soutěživost a hodně zbytečného stresu, mými spolužáky byli většinou Číňané či Japonci, pro něž korejština byla mnohem jednodušší než pro mě. Nicméně jsem vytrvala a později si zvládla udělat i státní zkoušky. Jedna věc je ale na korejštině jednoduchá, a to čtení. Korejská abeceda hangul má 24 písmen a naučit se je není žádný problém, mnohem složitější je mluvit.

Naše děti strávili skoro celý svůj život tady v Koreji, i když jsou vlastně Čecho-Francouzi, narození v Thajsku. I přesto, že chodí do americké školy, drtivá většina jejich spolužáků jsou Korejci. Za velké plus považuji to, že jsme našim dětem předali tuhle zkušenost, jsou zvyklí na různé kultury a vůbec neznají rasové předsudky. Příhodnou anekdotou byla situace, kdy jsem zjistila, že syn má spolužáka z Nizozemí. Automaticky jsem se na něj začala vyptávat. Můj syn ale naprosto nechápal proč. Řekl mi, že se přece bude bavit s tím, kdo je mu bližší jako kamarád, kdo je mu zkrátka sympatičtější nebo má podobné zájmy. V tom je rozdíl našich dvou generací, my stále cítíme větší spřízněnost s Evropany, naše děti to tak ale už nemají.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Hory, konfucianismus a kavárenský boom

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Naše rodina je hodně outdoorová a korejská příroda je pro nás jako stvořená. Téměř tři čtvrtiny země tvoří hory, neustále tu šlapete do kopců, ať už v Soulu nebo na venkově. I Korejci rádi pochodují, i když v jejich specifickém organizovaném stylu. Je tu výborné značení i turistická infrastruktura včetně množství závěsných mostů či nádherných kaváren v přírodě.

Moře je tu překrásné a pro nás Evropany je koupání příjemné až zhruba do první půlky listopadu, Korejci se koupou tak do září. Korea je jako skvělou destinací či místem k životu pro ty, kdo milují turistiku, přičemž nádheru přírody dokreslují malebné buddhistické chrámy.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Korejská společnost je napůl křesťanská a napůl buddhistická, nicméně z filozofického hlediska jsou Korejci konfucianisté. Právě konfucianismus velmi ovlivňuje místní společnost, ať už se to týče vzdělávacího systému, respektu k předkům či starším osobám včetně rodičů a prarodičů nebo pracovitosti a úsilí uspět.

Společenská hierarchie je nesmírně důležitá a otázka, kolik je vám let, je obvykle z těch prvních dotazů, které při setkání s novým člověkem obdržíte. Počítání věku v Koreji je velice zajímavé, věk se totiž počítá od početí a když se dítě narodí, tak už je mu rok. Další roky se připočítávají vždy 1. ledna.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

Největší prioritou pro každého rodiče je vzdělání a často se rovná míře společenského úspěchu. V korejských školách se místo známkování boduje a body se odvíjejí od pořadí ve třídě. V Česku by třeba celá třída měla jedničku a všichni jsou tak stejně dobří, v Koreji jste první, pátý nebo desátý, musíte se tak neustále zlepšovat a snažit se získat vyšší příčku. Odvrácenou stranou mince je nezměrné množství stresu a vysoká míra sebevražd, i když nyní si mladší generace začínají uvědomovat, že ideál života nemusí být to, co chtěli jejich rodiče či prarodiče.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce

I díky pandemii a nucenému zpomalení si mileniálové začínají více užívat každodenního života místo toho, aby se obětovali studiu a kariéře. Možná i proto teď zažíváme obrovský boom kaváren. Korejská touha uspět a schopnost naučit se cokoliv se ovšem promítá i sem. Místní kavárny se předhánějí, kdo bude mít originálnější nabídku, všechny možné druhy kávy, co nejfotogeničtější dortíky francouzského stylu nebo třeba i výborné bagety či sandwiche. I když je tu káva drahá záležitost, tak je návštěva kavárny především kulturním a společenským zážitkem.

Foto: Soukromý archiv Ireny Marce
Autor: Zuzana Mukumayi Filipová
klíčové slovo:
  • Česky v Asii
spustit audio

Související

  • Češky v Asii

    V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.