Tradiční sisalové misky s unikátním designem v luxusních rwandských hotelích mají český příběh
Chudé rwandské ženy s tělesným postižením z organizace Talking through Art místo žebrání na ulici vyrábějí unikátní designové výrobky. S tímto nápadem přišel Petr Kočnar z Prahy, který před osmi lety organizaci založil s cílem pomoci bojovat proti stigmatizaci tělesně postižených ve Rwandě.
Český rybníček v Africe není tak velký, o Petrovi a Talking Through Art jsem slyšela už několikrát, včetně toho, že byl protagonistou rwandského dílu seriálu Svět na talíři. Konečně jsem tedy měla šanci se s ním setkat, vyzpovídat ho a dozvědět se více o tom, jak to celé začalo. Tady je jeho vyprávění.
Mou první Afrikou byla Ghana
Máma mě vzala s sebou, když jela na lékařský kongres, a má láska k Africe se touto krátkou cestou skutečně reálně potvrdila. Od malička jsem totiž k Africe tíhnul, nejoblíbenějšími knihami mého dětství byl dvojdílný encyklopedický svazek o Africe. O pár let později po mé první návštěvě Afriky jsem si prací v Anglii našetřil dost na to, abych se mohl přestěhovat do Keni, kde jsem začal podnikat. Založil jsem farmu se zvířaty jakožto výletní destinaci pro místní školy. Celý projekt byl finančně velmi náročný a po třech letech jsem se přestěhoval zpátky do Anglie. Afrika mi ale chyběla a moc dlouho jsem to bez ní nevydržel.
Nové africké plány vzaly za své hned po příjezdu
Můj původní plán bylo jet jako dobrovolník do nějaké neziskové organizace, kterou jsem chtěl najít přímo na místě. Rwandu jsem si vybral proto, že jsem se chtěl pořádně naučit francouzsky, ale i proto, že byla blízko Keni, kde jsem měl stále spoustu kamarádů. Ocitl jsem se tak v Kigali, ale tím vzaly mé plány za své. Dříve než jsem nějakou neziskovku stihl najít, tak jsem nečekaně založil svou vlastní.
Začalo to nevinně. Chodil jsem po ulicích Kigali, kde jsem si všiml zajímavého detailu. Všichni žebrající lidé měli nějaké postižení. V Česku jsem hodně dobrovolničil v chráněných dílnách a pomoc lidem s postižením mi vždy dávala smysl, i proto jsem přirozeně tíhl k tomu, abych se s žebrajícími lidmi ve Rwandě začal bavit. Ptal jsem se na jejich příběhy, zajímal mě jejich život, a přemýšlel jsem, jak jim pomoci. Chodil se mnou můj nový kamarád, který mi rwandštinu překládal.
Nejprve jsem chtěl udělat jen radost lidem, se kterými jsem se na ulici seznámil. Na kamarádově zahradě jsme uspořádali akci, kam jsme pozvali asi třicet lidí z ulice. Chtěli jsme se společně pobavit, namalovat obrazy, najíst, zkrátka strávit den v dobré společnosti. O víkendu dorazila zhruba třetina pozvaných. V mé hlavě to byla jednorázová akce, jen tak, pro potěšení. Ale naši hosté si den očividně užili a požádali mě o další. Tak se za týden konalo pokračování.
Založení neziskovky v přímém přenosu
Stalo se ale něco naprosto nečekaného. Mimo hosty z ulice totiž přišla i místní televize, která se se mnou rozhodla natočit rozhovor. Zajímalo je, co organizace dělá, o co se snažíme, jak se jmenujeme. Nemusím asi říkat, že v té době žádná organizace neexistovala, bylo to jen druhé ad hoc setkání, které vzniklo naprosto spontánně. Během televizního rozhovoru jsem tedy vlastně vytvořil budoucí kostru organizace Talking through Art, která letos v únoru oslavila osmé narozeniny.
Když se mě během rozhovoru zeptali na to, kde se vidím za dva roky, tak jsem neměl jasnou představu, ale věděl jsem, že chci pomáhat lidem s postižením k lepšímu sebevědomí, poskytnout jim alternativu k žebrání na ulicích, zkrátka větší důstojnost a přijetí. Dokázal jsem si přestavit, že za dva roky budeme pomáhat třeba padesáti lidem.
Tato „koincidence“ mě motivovala k tomu tento nápad opravdu pořádně promyslet. Během roku jsem tak všechno dal dohromady a vznikla oficiální nevládní organizace. Momentálně pomáháme 80 ženám s postižením, máme osm zaměstnanců a naše designové sisalové misky se prodávají v luxusních rwandských hotelích, v obchodech se suvenýry jediného národního parku Akagera, a příležitostně i v Česku.
Unikátní design a vysoká kvalita
Talking through Art poskytuje zaměstnání ženám žijícím s tělesným postižením. I přesto, že lidem s postižením pomáhají mnohé neziskové organizace i místní vláda, pomoc se rozhodně nedostane všem. Pomoc má množství různých podob, ovšem obvykle ne tu finanční, která je často nejvíc potřebná. A právě to děláme my. Naše ženy vyrábí sisalové výrobky, misky, ošatky, košíky, za které dostávají zaplaceno. Od konkurence se lišíme tím, že naše designy jsou propracovanější a originálnější, nejnověji třeba zkoušíme ošatky s obrázkem hrocha. Máme také designy s africkým kontinentem, místní krajinou (kopce, sopky, západy slunce) či třeba rovníkovým ovocem a květy. K designu jsem měl vždycky blízko, studoval jsem totiž umprumku a chtěl jsem studovat design.
Nejprve jsme uvažovali o malbě obrazů či výrobě šperků, ale v těchto oblastech je velká konkurence a možnost výdělečnosti není tak velká. Misky jsou opravdu výjimečné, krásné a kvalitní. Spousta lidí se domnívá, že se vzor dokresluje na hotový výrobek, ale ve skutečnosti je vzor „zapletený“ přímo v misce. Proces výroby probíhá tak že se obšívá suchá tráva různě nabarvenými sisalovými vlákny. Daná žena tak musí mít dobrou prostorovou představivost, aby mohla vytvořit daný design ve spirále – miska se vyrábí od středu, kruh po kruhu. Miska s jednoduchým designem zabere tak čtyři dny, těm zkušeným jen dva, ale třeba miska s hrochem zabere i měsíc. Velké designy u nás dělají jen dvě ženy, protože tohle opravdu vyžaduje zkušenou a nadanou umělkyni. Jedna z našich nejzkušenějších a nejšikovnějších žen má jen jednu ruku, a přitom dokáže vyrobit nádherné výrobky.
I když se to může zdát jednoduché, uplést sisalovou misku je opravdu náročné, já to také umím, ale musím přiznat, že moje kvalita je ze všech nejhorší a má vlastnoručně vyrobená miska trvala zhruba rok, protože jsem na ní vydržel pracovat jen chvíli, a po vypršení trpělivosti jsem na ni týdny nešáhl. Naše ženy to ale již umí a je to pro ně normální práce, spousta z nich je u nás od sedmi ráno do sedmi do večera, protože je to pro ně i společenská událost. Sednou si s ostatními ženami, pletou a u toho klábosí, během obědové přestávky si dají oběd, peníze dostávají hned po dokončení výrobku a nemusí čekat, než ho prodáme.
Boj se stigmatizací
Kromě finančního příjmu a nově nabyté důstojnosti pojící se s ekonomickou soběstačností ženám poskytujeme i možnost chodit do školy a učit se anglicky. To, že jim díky této možnosti stoupne sebevědomí je nedocenitelné. Lidé s postižením jsou ve Rwandě stigmatizovaní, často se setkávají s šikanou a lidé je často považují za „neschopné“, nedokáží si zkrátka představit, že by člověk s postižením mohl mít práci, vydělávat, zapojit se do normální společnosti. A právě tohle ostatním Rwanďanům ukazujeme na příkladu žen, které i přes svá postižení dokáží být soběstačné, vydělávat peníze a k tomu být velmi zručně nadané. Hodně tělesných postižení mají lidé, kteří prodělali dětskou obrnu, hlavně generace lidí kolem třiceti let – v té době se moc neočkovalo. Další důvody postižení jsou autonehody, vzácné jsou postižení z doby genocidy, kdy lidé třeba ztratili nohu či ruku při výbuchu granátu.
Ačkoliv nemáme certifikaci fairtrade, tak na rwandskému trhu za tuto práci ženám platíme nejlépe. Některým stačí vyrobit dvě misky za měsíc. Naše misky se totiž prodávají zhruba čtyřikrát dráže než ty obvyklé. Šedesát procent z ceny misky dostávají přímo ženy, zbytek peněz jde zpátky do organizace, zejména na výplaty. V současné době čtyři z osmi zaměstnanců tvoří také ženy s postižením, které se starají o úklid, vaření, učí nové ženy nebo provádějí hosty.
Do budoucna moc neplánuji, nové projekty se objevují obvykle v ten správný čas. V minulosti jsme tak třeba získali šicí stroje díky grantu české ambasády v Nairobi, takže se naše ženy mohou učit i šít, některé si stroje mohou vzít i domů, a přivydělávat si šitím. Nyní třeba upravujeme moskytiéry, přišíváme na jejich okraje z afrických látek, každý zákazník tak může mít krásnou a unikátní síť proti komárům.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
