Lucie Štembírková: Život ve Rwandě je jednodušší
Rodačka z Ostravy opustila práci v perspektivní pařížské firmě a odjela pracovat do podnikatelského inkubátoru v Kigali. Nyní zde působí v soukromé firmě a vychovává ročního syna. Další z příběhů z cyklu "Češky v Africe."
Rwanda byla jednou ze tří afrických zemí, kam jsem mohla potenciálně vycestovat v okamžiku, kdy jsem se rozhodla změnit svou kariéru a přejít ze soukromého do neziskového sektoru. Po patnácti letech života ve Francii a sedmi letech zaměstnání v obrovské poradenské společnosti jsem potřebovala změnu.
Věděla jsem, že na mě nikdo v Africe nečeká jako na nějakou spasitelku, a že se mi pracovní nabídky nebudou sypat jako na běžícím páse. Proto jsem byla ochotná nejprve pracovat bez nároku na výplatu. Během tří týdnů byly na stole dobrovolnické příležitosti v Togu, Sierra Leone a Rwandě. Náplň práce ve Rwandě mi byla nejbližší a měla jsem pocit, že bych tam se svou expertízou a zkušenostmi mohla být platná a pozitivně přispět.
Aklimatizace ve Rwandě byla jednoduchá
Začala jsem tedy pracovat v inkubátoru pro malé firmy, smlouvu jsem měla na dva měsíce. Rwandu jsem si mimo jiné vybrala i díky bezpečnosti a přívětivosti k cizincům. Také mi přišla jako ideální začátek pro Evropanku, která nikdy předtím v Africe nebyla. Aklimatizovat se ve Rwandě bylo dost jednoduché, protože místní standardy jsou relativně blízké Evropě.
Rozhodně se nenaplnila má stereotypická představa o Africe, že všude bude hrát hlasitá hudba a ulice budou narvané tančícími a socializujícími se lidmi. Teď se té své představě směju, protože je to tady přesně naopak. Hudba v ulicích je zakázaná, stejně tak jako stánky s pouličním jídlem. Na veřejnosti se nejí ani nepije, nejsem si jistá, zda je to oficiálně zakázané nebo je to jen hodně silný zvyk, každopádně nikdo to nedělá. Pro Rwanďany je jídlo a pití rodinnou záležitostí, je velmi neslušné jíst či pít sám, a ještě třeba právě na veřejnosti.
Zákazy platí i na chození po trávě a parky tu víceméně nejsou. Nejbližší oázy zeleně podobající se parkům jsou místa určená na svatební obřady či focení. Do svatebního parku se můžete dostat po zaplacení vstupu, ale scény pobíhajících dětí, venčících se psů a lidí sedících na trávě či u pikniku tu neuvidíte.
Původně jsem přijela pouze na dva měsíce, ale od začátku jsem plánovala zůstat déle. Když jsem tři dny po mém příjezdu potkala svého manžela, tak se tahle předtucha ještě více utvrdila. Během měsíce jsme měli vážný vztah, nyní spolu žijeme a vychováváme ročního syna. Můj manžel je malíř a architekt na volné noze.
Práce ve Rwandě mi dává větší smysl
Ze dvou měsíců práce v inkubátoru se stalo sedm a nastal čas jít dál. Práce na finančních a byznys projektech ve Francii mě už nebavila, a proto jsem se velmi zdráhala pokračovat v práci ve stejném sektoru. Nakonec jsem opět skončila u poradenství. Nejdříve u americké firmy, posléze u rwandské. Kromě toho jsem si založila i vlastní firmu. I když mám zdánlivě stejný popis práce, tak pracovat ve Rwandě je úplně jiné.
Největší rozdíl je v tom, že ve Francii musíte mít velmi úzkou specializaci, ať už jsou to finance, marketing nebo třeba energetika. Ve Rwandě je ale trh tak malý, že je naprosto možné (a vlastně i nutné) mít širší portfolio. A to mě zachránilo, protože nyní dělám mnohem rozmanitější práci. Pracovala jsem na různých zdravotnických či zemědělských projektech, nadále vytvářím strategické a podnikatelské plány větším rwandským firmám, spolupracuji s vládními organizacemi či bankami. Zajímavé bylo třeba zpracovávat studii proveditelnosti na vytvoření dron portu (něco jako letiště pro drony) či zhodnocení mobilní aplikace, která nabízí online zdravotnické sezení s lékaři. A tato diverzita mě hodně baví, protože se neustále dozvídám a učím nové věci.
Druhý velmi důležitý rozdíl je možnost vidět pozitivní dopad mých projektů. Ve Rwandě je mnohem větší napojení práce na výsledek či její dopad na místní lidi. Nyní například pracujeme na celostátním plánu financování udržitelného rozvoje, jehož implementace může mít reálný dopad na celou Rwandu. To se člověku pracuje hned lépe a dělá to práci velmi zajímavou.
Flexibilita a více času na důležité věci
Život je tu jednodušší. V první řadě chci zmínit počasí, i když se to zdá banální. Sluníčko opravdu dělá hodně a má obrovský vliv na psychiku, minimálně na tu moji. I když mi třeba chybí kulinářství nebo kvalitní služby, tak představa zimního studeného a tmavého rána mi rychle připomene, že celoroční lepší nálada za to stojí.
Také mi vyhovuje to, že ve Rwandě je běžná pomoc v domácnosti a není jen výsadkem majetnějších. Nyní máme chůvu, kuchaře a paní na uklízení, což výrazně ulehčuje chod domácnosti, a hlavně mi dovoluje trávit více času se synem. V Paříži bych měla delší pracovní dobu, trávila bych hodiny dojížděním do práce a mé dítě bych viděla tak dvě hodiny večer. Kigali je malá a všude se dá dojet během dvaceti minut. Má první práce byla autem pět minut od domu, ta současná čtvrt hodiny. Navíc tu mám mnohem flexibilnější pracovní dobu, takže si bez problémů můžu odskočit domů k malému.
I přesto, že jsem se vrátila k poradenství, tak mě láska ke knihám táhla stále k nakladatelské práci. Spolupracovala jsem s rwandským nakladatelstvím, kde jsem představila koncept osobních knížek pro děti, po vzoru a ve spolupráci s nakladatelstvím Modrý Slon. Vznikla tak kniha Tanec v Akageře (Akagera je rwandský národní park), která je dostupná ve všech třech oficiálních jazycích Rwandy – angličtině, francouzštině a rwandštině. Před narozením syna jsem produkci knih místnímu nakladatelství přenechala a mám obrovskou radost, že nyní jsou na světě už tři knihy a technologie výroby se přenesla do Rwandy.
Prozatím ve Rwandě plánujeme zůstat, protože se nám tu žije dobře. Rwanďané si užívají víc života, věci se zařizují snáze díky neformální síti služeb, je tu menší tlak na to, co by mělo a nemělo být. V kombinaci se sluníčkem, pomocí v domácnosti a flexibilitou je to jednoznačná volba. Jen bych si přála, aby tu bylo víc Čechů a můj malý se mohl pořádně naučit česky. Tak prosím neváhejte a přijeďte!
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
