Naší nejstarší studentce bylo 86 let, vzpomíná Zdenka Skorunková z České školy ve Florencii
Psal se rok 2012, když Zdenka Skorunková založila Českou školu ve Florencii. V Praze se tento týden zúčastnila 10. setkání českých škol v Itálii. Právě jejich každoroční setkávání a předávání zkušeností považuje za jádro úspěchu českých škol. Kolik jich v Itálii je?
"Českých škol je v Itálii v současné době pět: Milán, Bologna, Florencie, Řím a Neapol. V roce 2012 se konalo první setkání, bylo to v Miláně u Českého centra a bylo to velice zajímavé. Zjistili jsme, že naše školy mají určitou specificitu, jako má Itálie, a že by bylo velice zajímavé a prospěšné setkávat se každý rok. A letošní setkání je desáté i přesto, že je rok 2023, protože ten covidový rok jsme se nesešli."
Co nejvíc pálí české školy Itálii?
"Samozřejmě těch problémů je několik. Máme problém najít vhodné pedagogické pracovníky, učitelky. Pro naše školy v Itálii máme problém sehnat i stážistky, nemůžeme jim vyjít časově vstříc tak, jak by potřebovaly.
Problémy jsou samozřejmě finanční, protože my s italskými institucemi nemáme žádný vztah, takže jsme totálně závislí na krajanských darech třeba od ministerstva zahraničních věcí a ministerstva školství. Ten finanční aspekt je důležitý, protože my si musíme pronajímat prostory, platit pojištění, pomůcky, učebnice. Takže ten problém finanční je velmi důležitý."
Vy jste se zmínila o tom, že jste přešli po covidu opět na prezenční výuku.
"I u nás byl neobvyklý zájem o prezenční výuku. A ač je to absurdní, tak některé děti nám odešly ze školy, protože se nechtěly účastnit on-line výuky. Naprostá většina rodičů, přestože dojíždí do Florencie třeba i 100 km, tak se chtěli scházet prezenčně. Není to jen otázka školy, ale je to o sblížení té komunity. Není koncentrovaná ve Florencii, je to toskánská komunita. Řekla bych, že lidé cítí potřebu alespoň se díky škole scházet jednou za týden nebo za 14 dnů, a pokládají to za důležitou součást jejich italského života. Prostě přináležet k té české komunitě. "
Kolik máte ve škole dětí?
"Letos máme méně dětí. Máme 18 zapsaných dětí. Když přechází na druhý stupeň, od té šesté třídy, tak v tom italském systému mění školu. Někde v malých městech jsou školy i v sobotu, a tím pádem samozřejmě vyvstává problém, jestli jezdit do české školy, anebo chodit pravidelně do italské školy. Je pochopitelné, že většina rodičů pošle děti do italské školy a tím pádem nám trochu odchází ten věk od 12 let nahoru."
Jak dlouho učíte?
"Já učím od začátku, protože jsem tu školu vlastně založila. Postupem času se mi rozrostlo učitelské povolání i jiným směrem. Dělali jsme kurzy češtiny třeba pro Italy."
Měli zájem?
"Je to takové střídavé, ale máme také italské tatínky, kteří mají zájem učit se češtinu."
Máte žáka, na kterého budete dlouho vzpomínat?
"Naší žákyní, opravdu velice neobvyklou, byla paní Trudy Bandler, která ve svých 86 letech začala v covidové době navštěvovat naše kurzy on-line. Říkala, že zapomněla češtinu, a pak se jí pomalu začala vybavovat různá slovíčka. Byla tak nadšená, měla chuť se češtinu učit. Paní Trudy se s námi připojovala a byla skvělou žákyní. Byla i velmi pozorná k žákům. Ti s ní dělali rozhovory. No, prostě úplně skvělý žák, kterého by si každý učitel přál. Navíc velmi milá žena, která měla krásný, sice pohnutý osud, ale velice zajímavý."
Její jméno zní německy.
"Ano, její jméno zní německy, ale pochází z české rodiny z Plzeňska, která měla zřejmě německé předky. Pak odešla do Anglie a poté do Itálie. Vlastně ve svých šesti letech odešla pryč z Československa, a od té doby nemluvila, nebo jenom velmi málo, česky. Takže si dovedete představit, tu radost vrátit se znovu do dětských let, promluvit si česky, najít českou komunitu. Najít děti, které na ni mluvily česky, ptaly se jí, a ona sama se mohla účastnit té naší výuky. Prostě nesmírně krásná zkušenost."
Vy učíte na plný úvazek ve škole, nebo máte další povolání?
"Já mám další povolání, protože tato škola nemá smlouvu s ministerstvem školství. Všichni máme zaměstnání, a o sobotách, pracujeme v české škole."
Co rodina? Neprotestuje?
"Rodina samozřejmě někdy protestuje. Ale už si zvykli. Zpočátku to bylo trošku náročnější. Když jsme začínali a hledali prostory, tak s tím byla spousta starostí. Ale já jsem si nejmladší dceru brala s sebou do školy, takže jsem trošku ulevila těm ostatním členům rodiny, ale zvykli si. Podporují nás v tom smyslu, že se prostě smířili s tím, že víkendy maminka tráví jinde."
Co manžel? Učí se česky?
"Bohužel se neučí, i když říká, že rozumí, protože intuitivně pozná, o co se jedná. Někdy pochybuji, někdy má pravdu. Samozřejmě takové ty základy za tu spoustu let, co jsem ve Florenci, už pochopil, ale jinak se česky nikdy neučil. Říkal, že to bude dělat, až bude v důchodu, ale pořád ten čas nepřichází. Pořád má spoustu práce, i když by mohl být už v důchodu. Nemá na češtinu čas."
