B.Prýgl: Angažmá v Mnichově nastartuje zpěvákovi kariéru
Boris Prýgl je jednou z největších nadějí českého opery. Mladý zpěvák dosáhl řady úspěchů na pěveckých soutěžích, byl členem operního studia Bavorské státní opery v Mnichově. V této sezóně zpívá hlavní role v dílech Viktora Ullmanna Rozbitý džbán a Císař Atlantidy v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě nebo roli Guglielma v Mozartově Cosi fan tutte v pražském Národním divadle.
Opery těšínského rodáka Viktora Ullmanna jsou u nás poměrně neznámé a asi se dá říct, že je to hudba pro zkušeného posluchače. Jak se Vám líbí Ullmannova hudba z pohledu interpreta?
„Většinou, když přijde Ullmann, Křenek nebo třeba Alban Berg, tak to člověk vždycky prvních 14 dní nesnáší. Rve si všechny vlasy, říká si, že se to nikdy nenaučí, ale pak to postupně začne objevovat. A čím víc to zpívá a čím víc to dělá, tak to začne milovat. A nakonec je z toho vlastně jeho nejoblíbenější dílo. Stejné to bylo s Ullmanem. Rozbitý džbán už jsem dělal v Mnichově, tam to bylo v kombinace s Diktátorem Ernsta Křeneka, což je dost podobná kombinace s císařem Atlantidy. Trošku i ta scéna byla velmi podobná, betonová a kostýmy vlastně bych taky dost podobné. Takže přiznávám, nejdřív jsem to nesnášel, pak to nesnášela přítelkyně kvůli tomu, že jsem to neustále zpíval dokola. A potom už to začalo nějak naskakovat. A nakonec tato závěrečná árie pro mě tak citlivou záležitostí, že mám v plánu se to naučit i německy, abych ji ho zařazovat i do svého repertoáru i v zahraničí.“
To jste mi nahrál na další otázku. Tady v Ostravě se hraje v českém překladu. Je to pro vás výhoda, přece jenom mateřský jazyk je mateřský jazyk... Na druhé straně v opeře se dneska téměř vždy zpívá v originále.
„Nepříjemné je, že už to nikdy nevyužiju. Jinde než v Ostravě žijí. Maximálně ještě jednou v Praze, kde je plánováno hostování s tímto představením. Zpívat to německy je trošku jiné, řekl bych, že to jde lépe do pusy. Tady v té češtině je to kolikrát docela nepříjemné. Zase na druhou stranu o to rychleji se to učí, protože čeština je můj mateřský jazyk a já češtinu miluji. V Ostravě si objednali překlad od Jarka Nohavici. Ten je tak květnatý, že vůbec nevnímám, že vznikl v 21. století. Opravdu klobouk dolů, jak se s tím Nohavica popasoval. Líbí se mi to všemi deseti.“
Vy jste se velmi úspěšně účastnil řady soutěží. Na kolik to pomáhá v kariéře? Je to něco, podle čeho se divadla jako celek nějak orientují, když nabízejí angažmá?
„Tak znám spoustu zpěváků, kteří vyhráli prestižní soutěž, a vůbec o nich není slyšet. Naopak jsou takoví, kteří nic nevyhráli, a o to více na sobě tvrdě pracují. Kromě ceny v soutěži Antonína Dvořáka, které mě nastartovala tady v Česku, ty ostatní nebyly zase tak převratné. Dost mně pomohl status sólisty mnichovské státní opery. Pak si mě začali samozřejmě všichni daleko víc zvát a vážit. Na druhou stranu to bylo zase znesnadněné tím, že jsem byl tím sólistou, nechtěli odtamtud pouštět. Teď, když jsem ztratil ten status toho sólisty opery, tak už to taky není zase takový velký zájem. Ono vždycky sejde z očí, sejde z mysli. Bohužel tedy v tom našem, v našem, v operním světě toto funguje velmi dokonale. Zpěváků jsou stovky. Každý rok spousta nových. Hlavně Asiati jsou naučení všechno perfektně. Sice jim chybí upřímná emoce, ale záleží na tom, co kdo preferuje. A bohužel ta doba je tak konzumní ve všem, že tyto rychlokvašky prostě vládnou teďka operním světem. Ti agenti to tak prostě berou a chtějí. Prostě vycucají jednoho zpěváka, odhodí ho, zase tam přijde další... I proto se chystám letos nebo v příštím roce, dokud na to ještě mám věkový limit, protože většina soutěži je do 32 let, tak znovu objet nějaké soutěže, i kdybych se třeba neumístil. Minimálně si vás zase někdo všimne. O tomto to je bohužel v dnešní době je, jinak se to nedá než formou těch soutěží.“
Pořád platí, že nejvíce operních divadel je v Německu, jsou dobře financované, a proti Němeko je pro operního zpěváka tím nejdůležitějším trhem?
„Určitě. Myslím si, že to platí pro lidi z celého světa a hlavně ted po covidu. Vždyť se podívejte, nic moc Evropě nejed. Ani La Scala, ani Paříž už nejedou tak, jak v minulosti. Divadla napříč Evropou i v Americe hodně šetří a propouštějí. Jenom v Německu všechno funguje, a proto se sem hrnou zpěváci doslova z celého světa. Ještě je hodně divadel v Itálii, ale tam se říká, že oni dávají přednost svým vlastním lidem, Italům. Takže hostovat v Německu je určitě to nejlepší, čeho můžete dosáhnout, a to finančně“.
Aktuálně můžete Borise Prýgla vidět nejčastěji v Mozartových operách v Národním divadle v Praze.
