Vítá vás Ostrava Svinov
Nejznámější nádražní restaurace na Moravě je právě ve stanici Ostrava Svinov. Současný majitel František Chmelík je nejdéle sloužícím nádražním restauratérem u nás.
Svinovská legenda
Když se František Chmelík ucházel o provozování restaurace na nádraží Svinov, psal se rok 1982. A zdejší Restaurace a Jídelny mu k nádražní restauraci naložily ještě dva bufety na peronu a stánky s občerstvením. Nádraží, tehdy ještě Ostrava-Poruba, bylo vstupní branou do severomoravské metropole. Procházely jím denně desetitisíce lidí, kteří jezdili do ostravských šachet a podniků do práce. František Chmelík by si mohl už ve svých dvaasedmdesáti letech dopřát klidu. Ale do své nádražky i teď dochází pravidelně, a i když už mu to špatně chodí, často se postaví za pípu a točí pivo svým hostům. Do restaurace U přednosty se dá vejít z chodby od pokladen a taky přímo z nástupiště. Když jsem do ní přišel, hned jsme se na pana Chmelíka ptal. Servírka Zuzanka mi řekla, že teď před chvíli odešel, ale že se po něm ještě podívá po nádraží, kde se pokaždé zastaví na pár slov se známými. A povedlo se. Za pár minut už s panem Chmelíkem usedám u jednoho stolu…
Máte tu restauraci pěknou, útulnou, vyvolává vzpomínky na minulá léta. To je tak schválně?
Schválně. Když jsme naposledy před lety dělali zásadní rekonstrukci restaurace, dbali jsme na to, aby byla moderně vybavená v zázemí i pokud jde o hygienu. Ale chtěli jsme, aby její ráz zůstal stejný, s původním interiérem. Ten nábytek jsme opravili, byl velice kvalitní, a tak to tu dnes vypadá jako kdysi. Kdysi, možná je to víc než třicet let, jsme tu kvůli úsporám tepla snižovali stropy. Když jsme po letech ty nízké stropy strhly, byly jsme překvapeni, jak jsou ty původní, které vidíte, zachovalé. Co nešlo opravit, to jsme nechali udělat nově na míru, jako třeba ten výčepní pult.
Metráky párků a sedm tisíc piv každý den
V místě, kde si s panem Chmelíkem povídám, bývala Plzeňská restaurace, vedle je stále bistro a dál vzadu byl ten velký bufet.
Jak to tu chodilo v dobách největší slávy?
V té době jsme tu měli sedmdesát zaměstnanců. A všichni se museli pěkně ohánět. V osmdesátých letech byly ceny jídel, chlebíčků, piva a uzenin nejméně desetkrát, možná dvacetkrát lacinější, a přesto jsme dělali větší obrat, než máme dnes. Otevírali jsme v pět, ale výčepní musel mít už roztočeno dvě stě piv, aby obsloužil tu první vlnu dělníků, kteří odtud pokračovali na šestou do práce. To mohl zvládnout jenom zkušený výčepní. Kdyby to nesvedl, tak by ho ty lidi stama vynesli.
A sotva odešli, už sem přijížděli další chlapi, co se vraceli z noční šichty. A tak to šlo od rána, přes obědy, večeře až do půlnoci. A druhý den zase. Takže tady na nádraží se v té době denně čepovalo třicet pět hektolitrů piva.
Ale to je sedm tisíc piv?
Správně, to mi dneska lidi z pivovarů nechtějí věřit, říkají, že to není možné. A k tomu přidejte další množství limonád a kávy. A co se tu všechno snědlo…Saláty, rybí, bramborový vlašský, deset deka za dvě padesát. Ale nejvíc se prodávaly ty obyčejné ohřívané párky. To si chlap dal jeden párek s hořčicí, dva chleby a pivo k tomu, a ještě mu vrátili z deseti korun.
Spokojení hosté se vracejí
My jsme si dali k jídlu českou klasiku, tedy smažený sýr a hranolky. A nejenže nám chutnalo, mile nás překvapila nízká cena.
Přece nemůžeme nasadit ceny, které by od návštěvy restaurace odrazovaly. Tady odsud ze Svinova lidi jezdí vlaky na všechny strany, a ne každý má u sebe naditou prkenici. To nejsou lidi, kteří mají na to chodit do luxusních podniků. Sem chodí na obědy hodně zaměstnanců i odsud z nádraží a my pro ně máme každý den připravené meníčko, včetně neděle. Pokaždé i s výbornou polévkou. Dohromady za 130 korun.
A ta polévka se tu nalévá s nerezových hrníčků, jako kdysi v těch lepších restauracích…
Víte, já jsem vždycky dbal na to, aby se všude dodržovala štábní kultura. Chceme, aby tu byl každý spokojený, jsou to možná maličkosti, ale stojí za to. Nechceme přece, aby nějaký náš host o nás pak po hornicky řekl, „byl jsem tam, ale stálo to za gówno.“ Dokud mi trochu funguje zdraví, tak sem chodím pravidelně. Víte, kolik lidí přes tu sobotu a neděli, kdy na nádražce jsem, sem přijde, protože jsem tu právě já? Přijdou se na mě podívat, přijdou si se mnou popovídat. A to jsem rád.
Povodně v roce 1997
František Chmelík vzpomíná na obrovskou povodeň v roce 1997, kdy bylo na nádraží ve Svinově obrovské jezero vody. Voda při ní tehdy dosahala až po okna, takže se sem dalo připlout na člunu.
„Všechno tu stálo ve vodě. Nikdy jsem netušil, že tady na nádraží je nejhlubší pupek Svinova. Měl jsem za osm milionů škodu. Všechny provozovny byly zničené, zásoby zboží se utopily,“ vzpomíná a popisuje, že po povodni mu na vytopeném nádraží nezůstalo skoro nic. Za poslední peníze tehdy koupil člun Zodiak a na něm s kamarádem hlídal zaplavené nádraží před rabováním. Chvíli si myslel, že se vším sekne. Ale mám dobré kamarády a ti mně pomohli. Jeden z nich mi půjčil na podání rukou čtyři miliony. Další dovezl asi patnáct vysoušečů, a pak přivedl šikovné řemeslníky. Pokládaly se nové podlahy, spravovaly se zdi i obložení. Povodeň byla v červenci a já jsem prvního září otvíral všech šest svých nádražních provozoven, včetně bufetů a stánků na peróně. A restauraci už za tři týdny! I když jsem se tehdy dost zadlužil, tak do nějakých dvou let jsem se z toho vyhrabal.“
Související
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
