V obklíčení historických železnic láká znalce piva všetatský Lokobar
Rychlík od Turnova, spěšný vlak od Prahy, osobák na Ústí a další mířící opačným směrem do Lysé nad Labem, do toho nepřetržitý sled nákladních vlaků jedné z nejvytíženějších tratí v republice. Tak vypadá provoz uzlové železniční stanice ve středočeských Všetatech. Uprostřed toho všeho – a to doslova – však leží oáza naprostého klidu: vyhlášená nádražní restaurace Lokobar!
„Začínal jsem tady v červnu 1991, kdy jsem vydražil kiosek s občerstvením na perónu,“ vzpomíná třiapadesátiletý Jaroslav Kubánek na dobu, kdy s bratrem Jiřím začali na všetatském nádraží podnikat. Prostory dnešního Lokobaru byly tehdy ještě závodní jídelnou ČSD. Později se změnily v drážní školicí středisko. Lokobar se ze zanedbaných místností majestátní nádražní budovy sevřené z obou stran kolejištěm začal klubat až později. „Lokobar loni oslavil 25 existence. Už když jsme restauraci budovali, měli jsme na paměti, že to musíme udělat pořádně. Má-li mít provozovna svou úroveň, nedá se nic flikovat, i když je to nádražní hospoda.“
Kvalitní práce výčepních
Lokobar se za čtvrtstoletí skutečně vypracoval ve vyhlášený podnik známý mezi znalci dobře ošetřeného piva nejen v oblasti Všetat, ale vlastně v celé zemi. Málokterá hospoda se dnes ostatně dožívá 25 let, natož aby je oslavila velkou akcí, jako před rokem Lokobar.
„Mají tu výborné pivo, je vidět, že pravidelně čistí trubky a umí ho dobře točit,“ pochvaluje si štamgast Franta. Šestasedmdesátiletý vdovec sem dojíždí z Ovčár, a i když by to šlo snadno vlakem, na perónu má zaparkované kolo. U stolu sedí s dalším vdovcem, 83letým rodákem z přilehlých Přívor. Vychvalované pivo jim vlastně tvoří jen kulisu toho hlavního – namísto smutné samoty doma být mezi přáteli. Sjíždí se sem ale vlakem celá řada dalších – Franta zvaný Rámus dorazil z Kropáčovy Vrutice na desítku Březňáka, u výčepu popíjí lahvovou plzeň pětačtyřicetiletý Jirka z Tišic.
A to je brzké odpoledne. Večer bývá Lokobar pěkně zaplněný, a to se ani nemusí konat turnaj v šipkách nebo na velkoplošné obrazovce běžet nějaký atraktivní fotbal.
„Lokobar vlastně zůstal ve Všetatech poslední hospodou,“ říká v ulicích městečka Martina Trnková, která se sem s rodinou přistěhovala před 14 lety z Prahy. „Hlavně místní chlapi tam chodí na výborné pivo. My taky občas zajdeme a vždycky mě dostane ta atmosféra klasické, ale čisté a spořádané hospody ‚čtyřky‘,“ dodává.
„Štamgasti a místní obyvatelé tvoří tak polovinu hostů, zbytek jsou cestující,“ odhaduje Jaroslav Kubánek skladbu zákazníků. „Jsme skutečně známi kvalitou piva, na čepu máme desítku Gambrinus, jedenáctku Svijany a desítku Březno. Já sám mám rád dobře čepované pivo, tak by bylo divné, kdybych ho nenabízel ve vlastním podniku.“
Srdcovka, která baví
V nabídce jsou i běžné hospodské pochutiny a pokrmy jako nakládaný hermelín nebo utopence, ale také párek v rohlíku a regulérní hotovky, s jejichž přípravou v kuchyni pomáhá maminka Jaroslava a Jiřího, paní Milada Kubánková. „Vaření je na hranici únosnosti. Naštěstí máme jako rodina i jiný podnikatelský zdroj příjmu. Lokobar držíme jako srdcovku. Kdybychom se propadli do červených čísel, asi bychom šli od toho. Ale držíme se nad vodou, a provozování téhle restaurace nás prostě baví,“ zdůrazňuje Jaroslav.
Lokobar se přitom potýká se všemi nástrahami jako jiné podobné podniky. Před lety rozčeřit hospodské vody zákaz kouření, pak nucené odstěhování hracích automatů, před časem covid, po něm zase energetická krize… a nad tím vším samozřejmě obecný úbytek hostů způsobený i třeba propouštěním na dráze. „Bývaly doby, kdy ve stanici sloužilo ve směně 75 železničářů, dalších 35 bývalo v lokomotivním depu. To už je ale dávno pryč.“
Radost z ujetého vlaku
Železničářské uniformy se přesto v Lokobaru stále objevují. „Dneska jsem stihl jen limonádu, posledně jsem si ale dal i výborné jídlo,“ pochvaluje si Josef, turnovský vlakvedoucí spoje mířícího od Prahy na Mladou Boleslav, který ve Všetatech čeká na křižování s protijedoucím vlakem.
Do toho přichází pár cestujících, i paní, která se mi představila jako Anička a má se svým obřím kufrem namířeno z Boleslavi přes Ústí nad Labem do Teplic. Ta si dala párek v rohlíku, malé pivo a na perónu cigaretu. U bytelných dřevěných stolů na nástupišti potkávám i pána u rozpitých svijan a začteného do článku o švýcarských horských úzkorozchodkách. I on si pochvaluje tuhle oázu, kde ke klidu patří i dunění projíždějících vlaků a skřípění brzd těch, které ve Všetatech zastavují.
„Nebudete tomu věřit ale dobrý pocit z toho, že je u nás lidem dobře, že nás chválí, nás asi žene kupředu ze všeho nejvíc,“ říká mi na rozloučenou Jaroslav Kubánek a výčepák Jirka Pink mi ještě na cestu do Liběchova zručně točí jedno březno do kelímku.
Všetatský železniční uzel vznikl v roce 1874 překřížením dvou významných tratí severní části monarchie – Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) a České severní dráhy (BNB). I díky tomu kolejiště lemuje staniční budovu poměrně vzácně z obou stran. Existence Lokobaru ale přispívá k tomu, že se na všetatském nádraží nemusí povzneseně cítit jen železniční nadšenci. Vlastně je to díky osvědčené nádražce jedna z mála stanic, kde cestující nemusí litovat, když mu ujede přípoj.
Související
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
