Profesor – Provokatér
Emigrant a literární vědec z Pensylvánské university Peter Steiner vyvolal vydáním knihy “Václav Havel: Od existenciální revoluce k invazi do Iráku“ nejrůznější reakce. Vnímá se jako provokatér? Více v rozhovoru pro RPI.
K rozhovoru jsme se sešli během Steinerova pobytu na zdejší katedře slavistiky UCLA ve Westwoodu, kde mj. přednesl i kapitolu ze své nové knihy vydané nedávno Univerzitou Palackého v Olomouci pod názvem "Václav Havel: Od existenciální revoluce k invazi do Iráku." Titul jeho vystoupení „Neopěvovaný hrdina sametové revoluce: Zelinář Václava Havla“ naznačuje, o čem jsme hovořili.
Dalo by se o vašich přednáškách říct, že rád bosou nohou dráždíte chřestýše?
Každé obrazné pojmenování skutečnost vždy trochu komolí. Má přednáška je víceméně rutinní filologický rozbor textu obohacený několika výpůjčkami ze společenských věd. Snažil jsem se nahlédnout na Havlovu proslavenou esej „Moc bezmocných“ bez sentimentality apolitických předsudků, které tento „manifest“ provázejí od samotného počátku. Vědecké práce jsou však povětšinou nudné, takže nepředpokládám, že těch „podrážděných chřestýšů“ bude mnoho.
I přestože se dotýkáte československých literárních ikon od Fučíka až po Havla?
Podle mého názoru mělo české písemnictví od obrozeneckých dob vždy i politickou funkci. S touto hypotézou jsem pracoval ve své knize Lustrování literatury (Lidové noviny 2002), kde se zabývám např. poetikou politického procesu, tj. soudem s Rudolfem Slánským a spol. Tomuto žánru říkám „ideologická fikce“ a, jak se snažím doložit, její texty se svou strukturou od „fikcí literárních“ věru příliš neliší. V knize se sice zabírám jak Fučíkem, tak i Havlem, to ale, pokud vím, nikomu moc nevadilo. Záporná recenze v Revolveru revue tepala především kapitolu o Švejkovi, kde přirovnávám tohoto hrdinu k Diogenovi se Sinope.
Co vás inspirovalo k napsání knihy o Havlovi?
Jak jsem právě zmínil, o Havlovi jsem psal již dříve. Třeba o jeho vizuální poezie z hlediska Russelova paradoxu množin, které neobsahují sebe sama. Zasloužil jsem se i o anglické vydáni jeho Žebrácké opery v nakladatelství Cornell univerzity v r. 2001, ke kterému jsem napsal poměrně obsáhlou předmluvu. Kniha sama vznikla přepracováním dvou mých starších konferenčních příspěvků. Ten o Havlově podpoře brutální a nevyprovokované americké agrese proti Iráku jsem četl na Montaignově univerzitě v Bordeaux zhruba před dvaceti lety a druhý, o zelináři, na National Chengchi University v Tchaj-peji na Tchaj-wanu v r. 2019. O dva roky později jsem měl menší přednáškové turné na Palackého univerzitě a dva tamní kolegové mi jejich knižním vydáním chtěli udělat radost. Za což jim oběma ještě jednou děkuji.
Nebojíte se ani naznačit, že literární práce pozdějšího prezidenta nebyla nijak originální, protože jako každý spisovatel napodoboval, používal modely a byl ovlivněn svými předchůdci. V čem to je špatně?
V ničem. Originalita je pojem veskrze romantický. Aby byl text považován za literární, musí se podobat jiným textům tohoto typu. Třeba sonet má od 13. století 14 veršů, i když jejich uspořádáni a rýmování může být rozdílné. A svou Žebráckou operu Havel sám nazývá variací na cizí téma. Co mě z tohoto hlediska zaujalo na „Moci bezmocných“ byla okolnost, že Havel ve své úvaze zjevně záměrně cituje první a poslední větu Marxova Komunistického manifestu. Proč však, to zatím nikdo neobjasnil. Moje vysvětlení je žánrové. Havel se tak přihlásil k literární tradici tzv. „revolučních manifestů“ – výzev ke změně nespravedlivých poměrů na základě utopické sociální vize – žánru, který na svět přivedl právě Marx. Toto však vůbec není, nutno zdůraznit, můj „originální“ vhled. Vyšel jsem totiž ze studie Martina Puchnera Poezie revoluce (2005), která podrobně ilustruje původ i posmrtný život Marxova Manifestu. Můj příspěvek je proto jen krajně omezený a upozorňuje pouze na to, v čem si jsou Havel a Marx blízcí a v čem ne.
Mám v indexu z FAMU zápočet od Milana Kundery. Možná nejslavnějšího a nejznámějšího spisovatele z bývalého Československa. Věnujete se i jemu ve svých přednáškách?
O Kunderovi jsem psal několikrát, např. o jeho románu Žert v Lustrování a naposledy ve svém příspěvku na brněnské konferenci v roce 2009 věnované tomuto autorovi, kde jsem se zabýval jeho literární „pověstí“ v Čechách. Osobně jsem se s ním setkal jen jednou u něho doma v Paříži, tuším na rue Littré. Otevřel láhev lambdu (bretaňské verze calvadosu), kterou jsme k nevoli obou přítomných manželek vyzunkli. Nevím, jaký je váš názor, ale já nebožtíka pamatuji jako veselého člověka.
A co si myslíte o kontroverzní knize, neautorizovaného Kunderova životopisu od Jana Nováka?
Mea culpa, tu knihu znám jen z doslechu. Je mi sedmasedmdesát a čas mám sotva tak na četbu literatury odborné, či krásné. Pokud se nemýlím, Novákova kniha nespadá ani do jedné z těchto dvou kategorií.
Publicista Karel Hvížďala vás uznává jako odborníka, ale zároveň i provokatéra. Proč?
Na to byste se měl patrně zeptat jeho. Ale mám takové nejasné a zcela intuitivní tušení, že ho asi něčím provokuju. Známe se ještě z emigrace, jezdívali jsme společně na hory do severní Itálie. Možná mu vadilo, že lyžuji líp než on. Lidé jsou různí. Ale skutečně nevím. Rozhodně však není sám. Třeba profesor z UCLA, Roman Koropecký, označil mou přednášku v diskusi po ní, za misinterpretaci Havlových myšlenek. Přirozeně jsem mu dal za pravdu, protože sám předobře vím, že každý výklad textu je nevyhnutelně vždy jen částečný, zkreslující a požádal ho, aby mi ukázal tu správnou cestu. Pomocnou ruku mi, bohužel, nepodal a místo toho odešel z posluchárny. ¨
Na co se nejvíce nejčastější ptají studenti na katedře slovanských jazyků?
To záleží na tom, kde učím. Američané se obvykle ptají na něco úplně jiného, než Číňani. I když ti druzí se ptají vůbec velice málo.
Přeložil jste a napsal řadu knih. Co vás na tom nejvíce zaujalo?
Překládal jsem hlavně jako student a to různé texty pražských strukturalistů. Se dvěma svazky vybraných spisů Mukařovského mi pomáhal kamarád John Burbank. S mojí tehdejší angličtinou bych to sám nezvládl. Bylo to fajn. John vždycky přinesl flašku nějakého levného Bourbonu. Překládali jsme, než jsme ji vypili a potom jsme šli do hospody.
Na počátku své vědecké dráhy jsem se věnoval převážně literární teorii. Má kniha Ruský formalismus: Metapoetika(1984) byla celkem úspěšná a dočkala se asi pěti překladů (včetně japonštiny). Potom byla středem mého zájmu česká literatura. Ale o tom jsme mluvili již dříve. Na stará kolena píšu hlavně konferenční příspěvky. V prosinci má být cosi o ruském formalismu v Pise a Bergamu, kde bych měl přednést zahajovací řeč. „May I live so long“, jak se říká u nás v Podelawáří.
Přednášíte na universitách po celém světě, máte díky tomu nějaké neobvyklé zážitky?
Udivila mě hlavně Čína. Poprvé jsem tam byl v r. 1989 a tu změnu je těžké popsat, jak je enormní. Systém bych neviděl jako socialistický, tak jak ho znám z mládí z Československa. Je to jakýsi státní kapitalismus s minimem sociálního zabezpečení. Lidé mohou podnikat, jezdit do zahraničí, mít dolarová konta, spotřebního zboží je víc, než v Americe a partaj se mi zdá být dost pragmatická. Neobvyklá však je nesmírná pracovitost místního obyvatelstva. Jen jeden příklad: když v Kunang-čou, městě o 20 mil. obyvatel, stavěli novou supermoderní větev metra s 22 stanicemi, trvalo jim to sakumprásk asi dva roky. Nejvíce se mi v Číně líbily restaurace s nesmírně chutným a rozmanitým jídlem, i když pivo podávají hlavně teplé. Jíst hůlkami jsem naštěstí uměl, protože mě prozíravý otec v padesátých letech občas brával na oběd do čínské restaurace ve Vodičkově ulici. Inu, co se v mládí naučíš…
Na co se těšíte do budoucnosti a co právě podnikáte?
Dávám do pořádku překlady mých asi deseti studií, které jsou zatím k mání jen anglicky. Kniha by měla opět vyjít na Hané v nakladatelství Palackého univerzity. Jde to však ztuha, protože češtinu jsem už zapomněl a anglicky jsem se ještě nenaučil.
Peter Steiner, Ph.D. je emeritním profesorem slovanských jazyků a literatur na University of Pennsylvania ve Filadelfii. Před tím učil na University of Michigan v Ann Arboru a Harvardu. Jeho hlavní oblast výzkumu jsou literární teorie a moderní slovanská literatura a kultura. Steiner se narodil v Praze a do USA emigroval v roce 1968. Titul Ph.D. získal ve slovanských studiích na universitě Yale. Jako hostující profesor přednáší literární teorii na Kung-tungské univerzitě zahraničních studií v ČLR.
