„Jen to jen kus látky!“ Český pár se vzpírá módním stereotypům
Vlasta Černý a jeho žena Michaela se představují jako „skoro“ normální heterosexuální pár. Nicméně pokaždé, když vyjdou ven, upoutají veškerou pozornost kvůli Vlastově slabosti pro ženské oblečení.
Tenhle pár, který běžně nosí stejné oblečení, sdílí své fotky na blogu jménem Gender Blender, který má za cíl podporovat lidi v tom, aby se oblíkali, jak jen chtějí. Vlasta společně se svou manželkou Michaelou nedávno navštívili Radio Prague International a podělili se o svůj příběh.
Narodil jsem se za komunistů, takže to vůbec nešlo. A potom později se v mém životě dělo spoustu věcí, a ačkoli jsem už tehdy zvažoval začít nosit ženské šaty, rozhodl jsem se proti, protože by to uškodilo mé kariéře i soukromému životu. Takže jsem s tím začal příliš pozdě, ale alespoň to dělám.
Kdy jste se poprvé oblékl do ženského oblečení, jaké to bylo? Jak jste se cítil? A jako dlouho jste sbíral odvahu něco takového udělat?
Připadal jsem si jako bych měl knedlík v krku. Vzpomínám si, jak jsem stál alespoň deset minut za dveřmi a hledal odvahu k tomu je otevřít.
To bylo kdy? Jak dlouho už to je?
Bylo to asi před 15 lety, ale tehdy jsem vyšel ven jen asi na pět minut. Obešel jsem blok a šel zpátky, ale stejně to působilo jako kdybych dobyl Mount Everest.
Takže byste řekl, že hlavní emocí, kterou jste cítil, byla úleva?
Ano, protože si myslíte, že se vám zhroutí svět, ale pak si uvědomíte, že se vlastně nic nestalo. Když jdeme ven, lidé na nás občas hledí. Občas řeknou něco povzbudivého, občas i urážlivého, ale stává se to mnohem méně, než si lidé myslí. A pokud se cítíte dostatečně silní na to to udělat a cítíte se příjemně,lidé kolem si toho všimnou a vyhnete se tím většině negativních komentářů a reakcí.
Zažil jste někdy od lidí nějaké obtěžování?
„Okamžitě pochopíte, o čem mluvím, když půjdete do kteréhokoli obchodu, kde uvidíte tradičně jedno patro pro muže a dvě, tři nebo čtyři pro ženy. To je ten rozdíl a to je to co se mi líbí!“
To je zajímavá otázka. Vzhledem k tomu, že se oblékám do ženského oblečení, muži většinou reagují,tak jak jsou naučení ze svých životů. Otevírají vám dveře, nechají vás jít první. Ale také na vás občas křičí nebo pískají, protože je to něco, co dělají běžně. Nejdřív jsem si říkal: jak je to možné? Ale moje žena mi řekla: ty na to nejsi zvyklý, ale je to velmi běžné, když jsi žena. Je to něco, co jsem nečekal, ale je to opravdu zajímavá zkušenost vidět, jak společnost reaguje směrem k ženám.
Proč si myslíte, že muž v ženském oblečení pořád víří jiskřičky emocí a kontroverze, když ženy jsou obdivovány za nošení mužského oblečení?
Těžko říct. Může to mít mnoho důvodů. Ale to co jsem zažil já, je to, že když nosím ženské oblečení, ostatní mne považují za slabého. Myslím, že za to může naše kultura. V západoevropské kultuře to společností není přijímáno. Můžete to vidět třeba ve filmech. Ale jakmile překročíte hranice Evropy, uvidíte, že to není nic výjimečného, když muž nosí sukně nebo šaty.
Vím, že se svou ženou rádi cestujete. Působí to jinak chodit ulicemi Prahy nebo řekněme Londýna nebo Paříže? Nebo byste řekl, že reakce jsou v podstatě stejné?
Samozřejmě, že jsou tam rozdíly, protože každý národ je trochu jiný. Například Italové se vyjadřují více otevřeně, ale naopak třeba Němci reagují stejně jako lidé u nás. Ale celkově jsme po světě nepoznali nějaký velký rozdíl.
Řekl byste, že česká společnost začíná být pomalu více tolerantní k věcem, které jsou považovány za jiné?
Určitě. Procházíme se často v centru kousek od místa, kde bydlíme a vidíme, že ta nálada se mění, že už z nás lidé nejsou překvapení. Řekl bych, že dělící čára je mezi mladými a starými lidmi. Ti mladí koukají na Netflix a jsou zvyklí na různost. Jejich přátelé jsou gayové, bisexuálové nebo lesby a jim to nevadí. Je to generační změna. Myslím si, že lidé začínají mít víc kuráže. Někteří muži už přijali, že sukně může být součástí jejich šatníku a není na tom nic špatně. Je to jenom látka.
Chtěla bych se zeptat na to, jak jste se vy dva potkali. Vím, že jste se poznali přes seznamku. Jaký byl první dojem vaší ženy, když vás viděla?
Později mi řekla, že si původně myslela, že je tam někde skrytá kamera. Přiznala se mi, že se chtěla otočit a odejít. Ale sešli jsme se ve Werichově vile a ona tam opravdu chtěla jít, takže si řekla: Zůstanu a uvidím. Zůstala a měli jsme dvouhodinové rande a pak jsme se rozešli s tím, že se asi nikdy znovu neuvidíme…
Ale o rok později jste vzali v kostele a oba jste měli ty stejné bílé šaty. Jak se to stalo?
Byli jsme na dovolené s dětmi, plachtili jsme na lodi a potom, co jsme se vrátili, jsme seděli v restauraci a diskutovali o tom, že bychom se mohli vzít. A Michaela řekla: „Pokud budeme mít svatbu, musíš si vzít šaty, protože to je jen jednou a ty je prostě musíš mít.“
Takže jsme se rozhodli prohlédnout si nějaká svatební studia, abychom se podívali, zda mají nějaké šaty. Určitě si dovedete představit, jak bylo těžké najít šaty v mojí velikosti a pro ně zase najít ty stejné ve velikosti mojí ženy. A od této chvíle za měsíc a půl jsme se vzali.
Založili jste blog, který se jmenuje Gender Blender, kde povzbuzujete lidi k tomu, aby nosili, co chtějí a kde sdílíte obrázky, na kterých máte oba stejné oblečení. Co vás tak fascinuje na módě?
Ty nekonečné možnosti. Máme doma sedm šatních skříní a já mám mnohem více ženského oblečení než mužského. Můžu se oblékat podle nálady, podle počasí. Je mnoho možností a kombinací, které můžu využít. Moje žena mi s tím hodně pomohla. Musíte kombinovat barvy, délky a materiály. Liší se to, když jdete do práce, když jdete do společnosti s přáteli nebo jdete do divadla. A já rád prozkoumávám všechny možnosti.
Mluvil jste o tom, jak jste sbíral odvahu k tomu vyjít poprvé ven v ženském. Pomohlo vám tohle vítězství překonat i jiné výzvy v životě?
Řekl bych, že to pomohlo mému zdraví. Nikdy jsem si předtím neuvědomoval, že je ve mně něco, co není správně. Takže mi to pomohlo se uklidnit. Rozhodně to zvýšilo moje sebevědomí, což je něco, co určitě potřebujete, když se rozhodnete jít proti proudu. Když jsme spolu začali chodit, Michaela mi řekla jednu věc: " Šaty nebo sukně, proč ne? Ale musí ti to slušet". To byla ta nejdůležitější věc k tomu, abych uspěl.
Začalo to pro mě být tak přirozené, že když na mě někdo kouká, říkám si:"Proč na mě koukají?" A pak si uvědomím: „Aha, už vím.“
Také když jsem začal chodit s Michaelou, řekla mi, že to bylo těžké i pro ni jako ženu, protože když na nás lidé koukali, bylo to kvůli mně a ne kvůli ní. Dneska, když mám na sobě džíny a tričko, říkám jí: "Dobře, pokud na nás někdo bude koukat, je to kvůli tobě, ne kvůli mně. To je něco, čeho jsem si taky všiml. V moment kdy si nasadím triko a džíny, stávám se neviditelným!"
