Předsudky, diskriminace, rasismus: jak funguje soužití různých kultur v Česku?
Romové, Ukrajinci, Vietnamci, ale i příslušníci mnoha dalších národnostních menšin jsou už mnoho let součástí české společnosti. Jak se jim v Česku žije? Jak funguje jejich soužití se zbytkem společnosti? Do jaké míry se setkávají s předsudky, rasismem a diskriminací? A jak je na tom Česko s pravicovým extremismem?
Česká republika dnes oficiálně uznává čtrnáct národnostních menšin, říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
“Národnostní menšiny tvoří v České republice asi 10 % obyvatel. Česká společnost se postupně stává pestřejší. Ale zastoupení menšin, lidí z jiných kultur a zemí, v Česku není tak početné jako v jiných evropských zemích, například v Německu nebo v Rakousku. V České republice rozlišujeme ukrajinskou, slovenskou, romskou, německou, polskou, ale také ruskou, maďarskou, bulharskou, běloruskou, chorvatskou, srbskou, řeckou, vietnamskou a rusínskou menšinu. Všechny tyto menšiny jsou oficiálně zastoupené v Radě vlády pro národnostní menšiny.“
Represivní politika vůči Romům – od Masaryka po Klause
I přesto čelí příslušníci některých národnostních menšin mnoha sociálním bariérám. Typickým příkladem jsou Romové, kteří v českých zemích žijí už po staletí. Romové byli v průběhu dějin častým terčem politických represí, a to i v meziválečném Československu, připomíná historička Renata Berkyová z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
“Všechno vyvrcholilo zákonem z roku 1927, který se týkal takzvaných potulných cikánů, ale byl namířen na podstatnou část romského obyvatelstva. Spolu s tímto zákonem proběhla evidence takzvaných cikánů, která později, na počátku druhé světové války, umožnila rychlejší internaci Romů do koncentračních táborů.”
Represivní politika vůči romské menšině ve 20. letech 20. století tak poněkud narušuje zažitý obraz Československa jako demokratického ostrůvku uprostřed Evropy.
“První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk bývá často opěvován jako demokraticky smýšlející osobnost. Když se ale bavíme o romských dějinách a jejich integraci do takzvaných velkých československých dějin, tak nelze opomenout, že to byl právě prezidentův podpis, který schválil zákon z roku 1927 a posvětil tím pozdější evidenci a kriminalizaci Romů,” upozorňuje Berkyová.
Rasová perzekuce Romů a Sintů dosáhla v období nacistické okupace tragických rozměrů. Na území Protektorátu Čechy a Morava vznikly dokonce dva koncentrační tábory pro Romy – v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
“Na území Protektorátu Čechy a Morava žilo zhruba šest a půl tisíce původních českých Romů a Sintů a po válce se jich z koncentračních táborů vrátilo jen asi 600. To znamená, že 90 % původních českých Romů a Sintů válku nepřežilo,” říká historička Renata Berkyová.
Většina českých Romů a Sintů zahynula ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Část z nich ale zemřela v důsledku katastrofálních životních podmínek v protektorátních koncentračních táborech v Letech a v Hodoníně, které byly oba vedené českými četníky. Po skončení války byl romský holokaust dlouhou dobu opomíjen. Na místě koncentračního tábora v Letech u Písku byl dokonce v 70. letech zbudován obrovský vepřín. O genocidě Romů a Sintů se začalo otevřeněji mluvit až po roce 1989.
“V 90. letech byla česká společnost konfrontována s existencí koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně a vůbec s rasovou perzekucí na území Protektorátů. Na jedné straně sice došlo k vybudování památníku na místě masového hrobu poblíž koncentračního tábora v Letech – přímo na místě bývalého tábora stál totiž i nadále vepřín. Romové ale zároveň požadovali odškodnění a veřejné uznání holokaustu Romů a Sintů. A v tu chvíli se ta debata začala rozmělňovat a romský holokaust začal být zpochybňován – a to i z úst vrcholných politiků.”
Bývalý prezident Václav Klaus například ještě v roce 2005 zpochybňoval, že by se v případě tábora v Letech jednalo o koncentrační tábor, a naopak zdůrazňoval skutečnost, že v prvních letech své existence sloužil jako kárný pracovní tábor. V debatě o romském holokaustu se tak odrážely přetrvávající předsudky mnoha Čechů a Češek vůči Romům. Protiromské nálady dokonce v 90. letech vedly k řadě rasově motivovaných útoků vůči Romům.
Emigrace Romů na Západ
Rasově motivované útoky, ale i sociální vyloučení a diskriminace v mnoha oblastech života, přispěly k masové emigraci Romů, zejména do Spojeného království a do Kanady. Odhaduje se, že od 90. let odešlo z Česka na Západ více než 75 tisíc Romů. Aktuální počet Romů žijících v České republice se podle vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fukové pohybuje kolem dvou set padesáti tisíc.
“Romové dneška jsou Romové z východního Slovenska, kteří do Čech přišli po roce 1946. Usazovali se především v průmyslových oblastech severních Čech a severní Moravy, šli za prací. Romové ale žijí i na mnoha dalších místech České republiky. Kvalifikované odhady hovoří až o dvou stech padesáti tisících Romů žijících v Česku. Ale hodně se to mění."
V roce 2007 dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že v českém vzdělávacím systému dochází k diskriminaci romských žáků. Romské děti jsou z důvodu své etnicity častěji zařazovány do takzvaných speciálních škol. Jak upozorňuje vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková, tato segregační praxe bohužel přetrvává dodnes.
“V Česku je stále více než 130 segregovaných škol. Romské rodiče se setkávají s tím, že běžné kvalitní školy odmítají jejich děti přijmout. Často také vznikají segregované třídy v rámci běžných základních škol. K tomu opravdu dochází.”
“Ale jsou tu i pozitivní příklady. Máme třeba spoustu úspěšných studentů středních a vysokých škol, mnoho Romů, kteří jsou úspěšní ve svých profesích. Všichni tito lidé ale musí vynaložit mnohem větší úsilí než lidé z majoritní společnosti, protože musejí překonávat mnoho sociálních bariér a diskriminačních praktik. Každý romský student, ať už středoškolský nebo vysokoškolský, narazil na nějaký problém z důvodu své etnické příslušnosti.”
„Všudypřítomný anticiganismus“
Zmocněnkyně Fuková mluví v souvislosti s dnešním společenským postavení Romů o “všudypřítomném anticiganismu”, který Romům brání stát se plnohodnotnou součástí české společnosti. Dokládají to ostatně i výsledky nejrůznějších sociologických šetření. Přestože předsudečné postoje vůči romské menšině postupně slábnou, Romové jsou stále vnímáni spíše negativně, a to i u mladých lidí do třiceti let, kteří jsou obecně tolerantnější.
“Přibližně třetině mladých lidí v Česku by vadilo, kdyby Rom nebo Romka žili v jejich sousedství, čtvrtina mladých lidí by nechtěla mít Roma či Romku jako svého kolegu v práci. A pořád je tu téměř 40 % těch, kterým by vadilo, kdyby si někdo z jejich příbuzných vzal Roma či Romku. Vidíme tedy, že stále přetrvává rozdělování na ‚my‘ a ‚oni‘, které vytváří bariéry a zdůrazňuje reálné, většinou ale spíše domnělé rozdíly mezi etniky,” shrnuje výsledky nedávné studie agentury Median o postojích mladých lidí vůči menšinám sociolog Ivan Cuker.
Jak se v Česku žije lidem s vietnamskými kořeny? Proč jsou Vietnamci a Romové zbytkem společnosti vnímání velmi odlišně? A proč si většinová společnost zdráhá připustit, že se postupně stává pestřejší? Dozvíte se ve čtvrtém dílu podcastu Česko v šesti kapitolách.
Související
-
Česko v šesti kapitolách
Klima a životní prostředí, Evropa, práva národnostních a sexuálních menšin, migrace a vztah k Rusku. Jakým směrem se vyvíjí veřejná debata? A jak je na tom Česko?
o pořadu
Česko v šesti kapitolách
Klima a životní prostředí, Evropa, práva národnostních a sexuálních menšin, migrace a vztah k Rusku. Jakým směrem se vyvíjí veřejná debata? A jak je na tom Česko?
