Dvojí metr: český přístup k uprchlíkům
Od února roku 2022 prošlo Českem zhruba 900 tisíc ukrajinských uprchlíků, z toho necelých 400 tisíc v zemi našlo svůj dočasný domov. Naproti tomu během takzvané evropské migrační krize kolem roku 2015 Česko téměř žádné uprchlíky z Blízkého a Středního východu nepřijalo. Jak to, že silně protiuprchlické nálady najednou vystřídala relativní vstřícnost a otevřenost?
“Dvojí metr ve vztahu k uprchlíkům vypovídá o přítomnosti silných předsudků vůči lidem jiné barvy kůže, jiného náboženství, vůči lidem z jiného kulturního okruhu,“ myslí si nezávislá novinářka a dokumentaristka Apolena Rychlíková. Tyto předsudky jsou podle ní „utvářeny shora politickou elitou, která cítí, že jí tento negativní, nenávistný a v určitém smyslu i rasistický populismus může přinést politické body.”
Nejde ale jen o přístup státu a politické reprezentace. Také většina běžných občanů striktně rozlišuje mezi ukrajinskými uprchlíky a uprchlíky z ostatních zemí, říká ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek. “Nejhůř je českou veřejností vnímán samostatný muž z muslimské země. Jeho šance na azyl v podání českých úředníků je tak mizivá, že to je ostuda. Vůbec se nedivím, že v podstatě všichni odcházejí dál na západ. Možnost získat azyl, možnost integrace a opravdového přijetí do společnosti je v Česku opravdu extrémně nízká.”
Odlišný přístup Česka k uprchlíkům z různých světových regionů vedl k řadě paradoxních situací, zejména po únoru roku 2022. “Docházelo třeba k situacím, kdy lidi z Ukrajiny dostávali volný vstup do ZOO a jízdenky na MHD zdarma, což je úplně v pořádku, ale ve stejnou dobu přespávali syrští uprchlíci na hlavním nádraží, na podzim, za nepříjemného počasí, na karimatkách, přikrytí lesklými izotermickými fóliemi, aby úplně nezmrzli. A to včetně dětí,” popisuje Apolena Rychlíková.
Podle sociologa Jaromíra Mazáka souvisí odlišný přístup k uprchlíkům z různých zemí s tím, do jaké míry se Češi dokážou s danou skupinou uprchlíků ztotožnit. Příběh ukrajinských uprchlíků je pro většinu lidí v Česku srozumitelný a proto jsou ochotní jim pomoci. “Myslím si, že v některých západních zemích více rezonují myšlenky univerzalismu a univerzálního humanismu, podle kterého je hodnota lidského života stejná nehledě na to, odkud daný člověk pochází. Ve srovnání s tímto západním přístupem jsou Češi možná více partikulární, to znamená, že rozlišují mezi tím, co je nám blízko, co se nás týká – a co už je moc daleko, kam už jako malá země nedosáhneme a nikdo by od nás neměl očekávat, že se tomu budeme věnovat, protože to stejně neovlivníme. Jde vlastně o přístup bližší košile než kabát. To znamená, že chceme řešit věci, které jsou nám blízko a kterým rozumíme,” vysvětluje Rozumek.
Zlomový rok 2015: „Jako by Česko najednou objevilo migraci“
Ještě v 90. letech přitom byla česká společnost připravena pomáhat – nehledě na to, odkud uprchlíci přicházeli a jaké měli vyznání, vzpomíná Martin Rozumek. “Pamatuji si, jak jsme během války v Kosovu na konci 90. let zorganizovali přesun tisícovky uprchlíků do České republiky. Jednalo se o nevzdělané muslimy z Kosova. Rozdělili jsme je do různých ubytoven v Čechách i na Moravě. Majitelé těchto ubytovacích zařízení byli rádi, že mají na určitou dobu garantovaný příjem na základě smlouvy s ministerstvem vnitra. Po skončení konfliktu se tito lidé vrátili zpátky do Kosova. Vzorová operace, všechno krásně fungovalo. Podobně to bylo i během války v Bosně v první polovině 90. let. Česko tehdy bez problémů přijalo 5600 Bosňáků. Bez jakýchkoliv velkých diskuzí.” Příklad pomoci uprchlíkům z Balkánu ukazuje, že téma azylu a migrace v Česku nějakou dobu nevzbuzovalo žádné větší emoce. “Do roku 2015 to bylo klidné téma, které nezajímalo ani politiky. Se syrskou krizí v roce 2015 se ale všechno změnilo. Politici objevili téma migrace a začali hrát na xenofobní strunu s cílem vystrašit co nejvíc voličů a pak jim tvrdit, že právě oni je zachrání. Slibovali, že postaví na hranice hlídky a uprchlíky zavřou do detenčních center, což také udělali. A tím se z toho najednou stalo obří téma, které rezonuje v každých volbách. Jako by Česko najednou objevilo migraci.”
Česká reakce na takzvanou evropskou migrační krizi kolem roku 2015 byla velmi vyhrocená, připomíná Apolena Rychlíková. “To, co se tady odehrálo v letech 2015 a 2016, kdy do Evropy přicházeli lidé prchající před válkou, je pro mě dodnes něco velmi bolestivého a nepochopitelného. Politická reprezentace tehdy vytvořila prostředí, které umožnilo šíření obrovského množství rasisticky zabarvených dezinformací.“ Ke zkreslenému obrazu uprchlíků pode ní výraznou měrou přispěla i média. “V letech 2015 a 2016 jsme byli dennodenně zvyklí na titulní stránky novin s obrovskou fotografií člověka černé barvy kůže s naštvaným pohledem. Je úplně jedno odkud ta fotka pocházela. Mohlo to být klidně z nějaké fotobanky třeba z války v Kongu. Prostě to vůbec nesouviselo s těmi uprchlíky. Jejich vizuální reprezentace byla velmi předsudečná,” přibližuje Rychlíková.
Restriktivní azylová politika: Česko v mezinárodním srovnání
Výsledkem tohoto přístupu je extrémně přísný a nepřátelský azylový systém. “Česká republika je na tom úplně srovnatelně s Maďary, Slováky, Slovinci…a takhle bych mohl pokračovat dál na východ a na jih. První férové azylové řízení, na které mají uprchlíci šanci narazit, je v Německu a možná v Rakousku. Ale ani Rakouskem si nejsem příliš jistý, protože sekundární migrace z Rakouska do Německa je docela velká.”
V roce 2015 zaujaly všechny státy Visegrádské čtyřky k uprchlíkům podobně tvrdý přístup. Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko také striktně odmítly návrh na přerozdělování uprchlíků v rámci Evropské unie na základě uprchlických kvót. S příchodem ukrajinských uprchlíků po únoru roku 2022 se ale přístupy Visegrádských států k migraci začaly značně rozcházet, upozorňuje expertka na migraci z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Marie Jelínková. “Slovensko poskytlo ukrajinským uprchlíkům daleko méně práv než Česko. I proto tam jen malá část z nich zůstala. Maďarsko zase dlouhodobě totálně likviduje občanskou společnost, což se v České republice neděje. A Polsko je specifické svými úzkými historickými vztahy s Ukrajinou, takže tam je ta blízkost k Ukrajině ještě mnohem větší než v Česku. A to nejen v geografickém slova smyslu.”
Česká republika se stala dočasným domovem pro téměř čtyři sta tisíc ukrajinských uprchlíků. I přes řadu dílčích nedostatků v organizaci pomoci se podařilo zajistit většině z nich důstojné životní podmínky, věří vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která od února roku 2023 působí zároveň jako Národní koordinátorka pro adaptaci a integraci uprchlíků z Ukrajiny.
“Poměrně operativně a rychle jsme dokázali nastavit registrační systém, systém udělování dočasné ochrany, vyplácení humanitární dávky, zavedení uprchlíků do zdravotního pojištění, ale třeba i vstup na trh práce – v tuto chvíli již 72 % uprchlíků v ekonomicky aktivním věku pracuje. V České republice také existuje poměrně široká nabídka jazykových kurzů. Přes 70 % uprchlíků už bydlí v běžném nájmu a máme radost i z toho, že se podařilo většinu dětí ve školním věku zapojit do mainstreamových škol, to znamená do hlavního vzdělávacího proudu. Nevznikly tady žádné segregované homogenní školy pro ukrajinské děti,” vypočítává Klára Šimáčková Laurenčíková.
Jak život v Česku hodnotí samotní ukrajinští uprchlíci? Na jaké bariéry narážejí? A může pozitivní zkušenost s ukrajinskými uprchlíky přispět k větší vstřícnosti české migrační a azylové politiky? Dozvíte se v šestém dílu podcastu Česko v šesti kapitolách.
Související
-
Česko v šesti kapitolách
Klima a životní prostředí, Evropa, práva národnostních a sexuálních menšin, migrace a vztah k Rusku. Jakým směrem se vyvíjí veřejná debata? A jak je na tom Česko?
-
o pořadu
Česko v šesti kapitolách
Klima a životní prostředí, Evropa, práva národnostních a sexuálních menšin, migrace a vztah k Rusku. Jakým směrem se vyvíjí veřejná debata? A jak je na tom Česko?
