Pátrání po rodinných kořenech se pro Jean Svoboda stalo posedlostí
Vyrostla na jihovýchodním předměstí Melbourne ve státě Victoria jako jediné dítě českého otce a lotyšské matky. Vystudovala design nábytku a ten také celý život navrhovala a vyráběla.
Jean Svoboda vystudovala na Tasmánské škole umění v Hobartu. Asi před pěti lety se svým partnerem Richardem zatoužila po venkově, a tak se přestěhovala do bývalého zlatokopeckého městečka Malden v centrální části státu Victoria, v oblasti, která je označována jako Zlatý trojúhelník, tedy mezi regionálními městy Bendigo, Ballarat a Wedderburn. Celý život se zajímala o své kořeny, a v poslední době se naplno vrhla do pátrání především po českých předcích z otcovy strany.
Co bylo tím prvotním impulsem začít zjišťovat, odkud vlastně pocházíte?
Tak zaprvé, můj otec nikdy nemluvil o své rodině. Jediné co mi řekl, bylo, že měl dvě tety a že jeho otec byl skladatel a dirigent a vyučoval hudbu. Nikdy ani slovo o jeho matce nebo o někom další. Takže jsem vlastně nevěděla nic moc.
A jestli se smím zeptat, proč vám vlastně nic neřekl? Myslíte, že to mohlo být způsobené tím, že měl třeba nějaké nepříjemné vzpomínky na dobu, kdy musel odjet z Evropy?
Můj otec zažil rok 1939 v Praze. Zatkli ho němečtí vojáci a poslali ho do Heilbronnu. Měla jsem štěstí a našla jsem životopisy, ve kterých je uvedené, co musel v zajetí dělat. Mezi lety 1940 a 1942 pracoval nuceně jako stavební dělník a budoval dálnice. Nevím jestli byl v té době přímo v zajetí nebo jestli byl jen v pracovním táboře. Je tu spousta věcí, o kterých nevím a nikdy asi vědět nebudu. Ale hádám, že tohle je důvod, proč o své minulosti moc nemluvil.
Teď už k vašemu výzkumu. Říkala jste, že vaším největším přítelem byl Google a především jeho velmi užitečná služba Google překladače. Takže co vlastně byly ty první střípky nějakého spojení, kterých jste prostřednictvím Google dosáhla?
Hledala jsem nějaké stopy o svých českých předcích a narazila jsem na knihovnu, která mě odkázala hned na několik webových stránek, které jsem měla zkusit. Jedna z nich byl Moravský zemský archiv v Brně. Původně jsem hledala jen otcův rodný list, který jsem našla, ale netušila jsem, na co ještě můžu narazit. Zjistila jsem jméno svého dědečka, jeho rodičů i sourozenců a to samé i se svou babičkou. Navíc soubory obsahovaly i jejich data narození a data svateb. A tím začala moje posedlost.
Říkáte tomu posedlost, to jste se do toho opravdu tolik ponořila?
Ano, pracovala jsem na tom sedm dní v týdnu, něco mezi pěti a sedmi hodinami denně. Procházela jsem každou jednu knihu, kterou jsem v registrech našla, abych zjistila, co se v nich skrývá. Problém byl, že pocházely z devatenáctého století, a tím pádem byly psané německy nebo česky. Naštěstí jména jako Svoboda, Zelený nebo Hájek byla lehce vyhledatelná. Já jsem totiž z uměleckého prostředí, takže jsem se soustředila především na to, jak ta slova vypadala, takže i když jsem ten text nedokázala přečíst, podařilo se mi ta jména hledat díky jejich grafické podobě.
A výsledkem celé té práce byl nakonec rodokmen, že?
Rodokmen je asi slabé slovo. Nezůstala jsem totiž jen u rodičů, ale vrhla jsem se na zjišťování informací také o dětech. A o jejich manželstvích. Já jsem totiž trošku fanatik do tabulek. Takže jak se mi hromadily informace, říkala jsem si, jak je uchovat. A tak jsem začala tvořit obří tabulku. Ta obsahuje vždy u každého jméno, můj rodinný vztah k němu, jeho adresu bydliště, místo narození, datum narození, datum svatby, potomky, datum úmrtí, dokonce i příčinu úmrtí. Dohromady mám asi 60 stránek.
Možná se to zdá zjevné, ale proč to pro vás bylo tak emotivní?
Protože jsem neměla žádný kontakt s mými prarodiči a měla jsem konečně možnost se alespoň dotknout těch stejných papírů jako se dotýkali oni. A právě v tom jsem měla ohromné štěstí, nepřestala jsem googlit členy své rodiny a vždycky se něco objevilo. Zjistila jsem, že jeden z mých bratranců se dostal na Olympijské hry v roce 1926. Myslím, že závodil v hodu oštěpem. Jeho bratr naopak byl zemědělcem a když v roce 1939 přišli Němci, obvinili ho z nelegálního obchodu s obilím a v roce 1941 ho popravili. Takže ačkoliv se člověk dozví spoustu krásných věcí, musí počítat s tím, že odhalí i ty hrozné. A že jich nebylo málo, můj pradědeček byl učitel a i se svou sestrou skončili za války v Osvětimi a ani jeden z nich nepřežil.
Při svém pátrání jste se musela potkat s tou hezkou stránkou Čechů. Vlastně nikdo vás neodmítl, byla jste všude vítaná a každý vám chtěl pomoct. Je to tak?
Je to velmi dojemné, jak jsou ti lidé hodní. Všichni mi vždycky dokonce dali i nějaký dárek. Například, když jsem byla v Rohozné, tak jsem si odtamtud odvezla dárkový balíček s kalendářem, hrníčkem, miskou a nějakými knihami, všechno s místním logem. Nebo v Dušejově, když jsem byla v kostele, tak tam přišla skoro celá obec, varhany začaly hrát a kněz říkal, že to je kvůli mně, takže to bylo krásné. Připadalo mi to, jako když se ztracené dítě konečně vrací domů. Všichni byli hrozně hodní a nápomocní.
Celý váš příběh je velmi osobní, ale je v něm i určitá obecná poučka. Jak to vnímáte vy?
Z toho celého plyne, že se člověk nesmí vzdát a zkoušet to dál. Napsala jsem strašně moc emailů, všem, kdo mě napadl. Dokonce jsem psala i do školy svého prapradědečka. Sice jsem nedostala odpověď, ale to nevadí, protože jsem to alespoň zkusila. Pokud to nezkusíte, nikdy nic nezjistíte. A vlastně díky veškeré té snaze se mi nakonec podařilo vystopovat své kořeny až do počátku 15. století, a to už je co říct.
Chystáte se znovu do České republiky. Která místa navštívíte? Ta samá, kde už jste byla, abyste získala bližší detaily o své rodině nebo i někam jinam?
Můj další plán je navštívit na týden Brno, abych mohla projít místní archiv a prohlédnout si databáze z roku 1920, které by mi mohly pomoci doplnit mezery, které ve svém výzkumu mám. Poté bych chtěla vidět letecké muzeum v Králících a papírnu ve Velkých Losinách. A pak se přesunu do Prahy. Protože ačkoliv jsem tam už jednou byla, tak je tam pořád co k vidění. No a nakonec dalších 14 dní ve Velkém Meziříčí, abych se viděla s těmi, se kterými jsem se díky svému rodokmenu propojila a mohla navázat nějaké bližší vztahy.
Celý rozhovor v anglickém originále nabízíme v podcastu Czechast.
