Tomáš Kačo – Z malého bytu v Novém Jičíně až do Berklee v Bostonu
Tomáš Kačo je český klavírista a skladatel. V dětství vyrůstal s 12 sourozenci a jedním starým pianem v malém bytě. Díky svému úsilí a ohromnému odhodlání však získal stipendium na prestižní Berklee College ve Spojených státech. Dnes je velmi uznávaným umělcem s množstvím následovatelů.
Pojďme začít od vašeho mládí. Narodil jste se do poměrně velké rodiny, měl jste 12 sourozenců, se kterými jste žili v malém bytě, je to tak?
Ano, ano. Mám sedm sester a pět bratrů. Žili jsme tehdy v malém bytě na okraji Nového Jičína, který měl dva pokoje, ale přesto v něm bylo staré piano. A bylo tehdy už napůl rozbité a ve velmi špatném stavu. Navíc později, když se narodili další z mých sourozenců, už se piano do bytu nevešlo a muselo se vyhodit. Takže potom už jsem měl k dispozici jen pětioktávové klávesy.
Hrál někdo na to piano nebo na ty klávesy? Například vaši rodiče?
Ne, nikdy na ně nikdo nehrál. Můj dědeček kdysi hrával na akordeón, ale nikdy příliš aktivně. Nikdy se tím neživil, zahrál spíš při nějaké rodinné sešlosti nebo akci. A potom děda naučil pár jednoduchých akordů mého otce a ten si tři z nich zapamatoval a posléze je naučil mě.
Takže když bych se měl zeptat kdo ve vás objevil ten talent hrát na klavír, byl by to otec?
On mi to přímo nikdy neřekl, ale dal to najevo. Vždycky tam byl pro mě a podporoval mě, ačkoliv to nevyjadřoval slovy. Vždycky mě popoháněl, abych šel trénovat a že bych měl jít poslouchat muziku. Snažil se mě naučit nějaké té disciplíně a konzistentnosti.
Brzy jste ale svou ložnici vyměnil za konzervatoř v Ostravě, poté Akademii múzických umění v Praze a nakonec za známou Berklee College of Music v Bostonu. Jak se podařilo zajistit si finance v tak drahém prostředí jako jsou bezpochyby Spojené státy?
Měl jsem velké štěstí, že mě do Berklee vůbec vzali a navíc jsem od školy dostal částečné stipendium. Jedna z mých profesorek z Prahy, paní Naomi Zárubová, mi dokonce pomohla dostat se do kontaktu s několika různými nadacemi tady v Česku a lobbovala za mě, abych alespoň od některé z nich získal další stipendium. A naštěstí se podařilo tři z nich přesvědčit a poté mi financovali celé studium na Berklee.
Co nebo kdo byl to, co vás vždycky přesvědčilo se nevzdat a pokračovat dál? Vy sám? Otec? Někdo jiný?
Tohle se za mou kariéru stalo mnohokrát a stává se to občas dodnes. Vždy když je člověk na okraji situace, kde se bude muset vzdát všeho, tak si říká proč bych to měl dělat, vždyť nejsem ani tak dobrý a všechny tyhle pohnutky se člověka snaží zastavit a útočit na něj. A pokaždé je to něco jiného, co mě z toho dostane, co mi dodá další naději nebo mi dá ten potřebný kopanec, abych pokračoval dál. Může to být klidně jen poslech nějaké hudby nebo objevení nové sféry klasické hudby od klasiků jako je Dvořák nebo Jacob Collier. Velmi mě to inspiruje a pomůže mi to probrat se z pochybností a pokračovat dál.
Vždy jste toužil být sólovým umělcem nebo by jste přijal i místo v orchestru?
Během studií jsem si nebyl kompletně jistý, co přesně bych chtěl potom dělat. Teprve tehdy jsem se seznamoval se světem klasické hudby a vlastně jsem netušil, co bych měl dělat, abych něčeho dosáhl. Můžete buď hrát jako sólista nebo se přidat do orchestru, není vlastně moc možností jak se prosadit jako vyučený pianista. Protože pokud není člověk na úplném vrcholu, může tak akorát někoho doprovázet na jeho cestě. Takže v té době jsem opravdu ještě nevěděl, jakou cestou se vydat, ale zvažoval jsem je všechny. Dokonce jsem přemýšlel, že půjdu učit, což dneska i tak trochu dělám. Ale jen okrajově, nemám na to ve svém programu moc prostoru.
Máte také děti, ale jsou ještě malé, aby se věnovali klasické hudbě, ne?
Naopak, poslouchají klasiku pořád, protože pokaždé když je vezu autem do školy, tak poslouchám jen klasickou hudbu. Takže jsou do toho trošku násilně zatlačení. Ale oba jsou velmi hudebně nadaní. Ačkoli jsou ještě malí, mému synovi je pět, tak už teď to z něj cítím. Už když mu byl rok a půl měl perfektní hlásek a velmi dobře zpíval.
Takže byste chtěl, aby následovali vaši kariérní cestu?
Je velmi zajímavé vidět ten talent ve svých dětech. Ale nikdy bych svého syna nenutil dělat hudbu nebo cokoliv s tím spojeného, protože vím jak náročná a těžká cesta to je. Ale už v jeho věku vidím ten ohromný talent, je naprosto geniální. Jsem si naprosto jistý, že já jsem takový v jeho věku nebyl. Používá svůj hlas neustále. Zpívá si. Sice nehraje na piano, ale na to je ještě malý. Takže uvidíme jakou životní cestu si zvolí.
Ve svém životě jste dokázal už hodně. Vidíte tady v Česku nějaké své následovníky?
Ano, určitě. Vzpomenu si hned na několik příkladů. Spoustu lidí mě kontaktuje a nejsou to jen muzikanti, překvapivě je to spousta lidí, kteří se jen snaží získat studium v USA. A snaží se se mnou spojit a získat nějakou zpětnou vazbu a nějakou mou zkušenost a ptají se, kde by měli hledat sponzory nebo nadace a podobně. Takže je velmi pěkné vidět lidi, že znají mou cestu a že se snaží ode mne inspirovat. A dnes je velmi snadné se spojit s někým, ke komu člověk vzhlíží.
Když porovnáte publikum tady a v Los Angeles, v čem jsou rozdíly?
Myslím si, že rozdíl tam není vůbec žádný. Já mám za to, že hudba je univerzální jazyk. A to, co se počítá, je ta emoce, kterou se hudebník snaží v divákovi vyvolat a přenést na něj. Nejde ani o noty nebo o styl hudby. Můžete mít popovou písničku, která opakuje dva akordy pořád dokola nebo Rachmaninova s 2000 notami nebo to může být jazz, klasika nebo rock. Ale pokud opravdu hrajete od srdíčka, pokud s publikem sdílíte své emoce, tak věřím, že to ti lidé cítí a je jedno jestli jsou to Češi nebo Američané.
Celý rozhovor v anglickém originále najdete v podcastové sérii Faces of Czech Music ve všech podcastových aplikacích. Podcast vzniká ve spolupráci s Českými centry.
Související
-
Tváře české hudby
Vedle velikánů „klasiky“ nabízí současná česká hudební scéna jazzmany, filmové skladatele a skvělé interprety světové úrovně.
