Pražské hřbitovy: Místo odpočinku i historické architektury
V Praze převažuje počet mrtvých nad živými. Na území metropole je pohřbeno více než dva a půl milionu lidí na více než 60 místech. Pražské hřbitovy už dávno nejsou jenom místem posledního odpočinku, kam chodí pozůstalí vzpomínat na své zesnulé.
Lidé přicházejí obdivovat funerální architekturu, podívat se na pomníky slavných osobností. Hřbitovy a pohřební služby Praha pořádají pro zájemce komentované prohlídky. Co stojí za rostoucím zájmem veřejnosti o hřbitovy? Zkusme to pochopit z pohledu odborníka, architekta funerální architektury Filipa Ditricha.
„Hřbitovy jsou něco jako svět v malém. Mnoho slavných architektů svou profesní dráhu začínalo právě na hřbitovech. Hřbitovní památníky a hrobky byly často první větší zakázkou, kterou dostávali od bohatých a významných osob. A pokud se osvědčili, tak se u těchto movitých zadavatelů uchytili i dál a projektovali pro ně další větší stavby.“
Císař Josef II. koncem osmnáctého století rozhodl, že nově zakládané hřbitovy, jak je známe dnes, musí stát za městskými hradbami. V té době vznikly velké hřbitovy jako Olšany, kde je také největší rodinná hrobka.
„Hrobka rodiny Lanů a rodiny Šebků, je to vlastně dvojitá hrobka a svojí velikostí nemá ve střední Evropě obdoby. Co se týče dalších architektur na Olšanských hřbitovech, můžeme tam nalézt například méně známou hrobku rodiny rytířů z Albertu, což je dílo architekta Maria Černého, kterého většina z nás zná jako autora věží Emauzského kostela. Ta je z roku 1941 a potom bychom mohli jít po jednotlivých hrobkách, vlastně dnes už pozapomenutých osobností, které jsou z architektonického hlediska velmi významné. V neposlední řadě na Olšanských hřbitovech máme vůbec první pražské krematorium, které dnes už slouží jenom jako obřadní síň. Na Vinohradském hřbitově kousek dál směrem k Strašnicím v sousedství strašnického krematoria má hrobku rodina Havlova. Je v arkádě kaple svatého Václava, která vévodí celému areálu Vinohradského hřbitova. Jde to dílo Olbrama Zoubka a spolu s ním se na něm podíleli další známí architekti."
Slavní jsou pohřbeni na Slavíně
Česká národní hrobka je součástí Vyšehradského hřbitova. Myšlenka založení pantheonu, jako společného místa posledního odpočinku vynikajících českých osobností, vznikla koncem 19. století. Zasloužil se o něj hlavně smíchovský starosta Petr Matěj Fischer, který také stavbu financoval a věnoval ji do užívání vlasteneckému spolku Svatobor. Projekt monumentální hrobky vypracoval architekt Antonín Wiehl a sochařskou výzdobu provedl Josef Mauder.
Pod sarkofágem je vytesáno motto podle věnovací listiny: „Ač zemřeli, ještě mluví“.
Jako první byl zde pochován básník Julius Zeyer v roce 1901. Jako zatím poslední sem byla uložena herečka Jiřina Štěpničková na podzim 2022.
Ve Slavíně jsou pochováni Jaroslav Vrchlický, Alfons Mucha, Josef Václav Myslbek, Ema Destinová, nebo František Křižík s desítkami velikánů české historie. Podle architekta Filipa Ditricha jsou na Vyšehradském hřbitova k vidění ještě další pozoruhodnosti.
„Je tam několik plastik a reliéfů od Františka Bílka a z těch novějších bych rozhodně zmínil hrob architekta Jana Kaplického, který si sám navrhl, a hned vedle hrob Jiřího Mencla od Davida Vávry.“
Jediný kubistický hřbitov
Jde o světový unikát. Hřbitov v kubistickém stylu v pražských Ďáblicích. Začátkem 20. století se pražský magistrát rozhodl, že vybuduje několik spádových hřbitovů mimo město.
„Byl to velmi ambiciózní projekt, ze kterého se bohužel uskutečnil jenom hřbitov v Ďáblicích, a to ještě v necelé velikosti. Vlastislav Hoffman ho v letech 1912 až 1914 navrhl v kubistickém stylu. Bohužel z těch plánovaných staveb se postavilo jen oplocení a původní hlavní brána se dvěma pavilóny. Součástí projektu byla i obřadní síň a několik dalších objektů. Bohužel smělý plán překazily pohnuté časy. Ještě před dokončením projektu vypukla první světová válka, a vlastně celé 20. století podobným záměrům nepřálo.“
S výjimkou Ďáblic, které jsou nejmladší, jde o velmi staré hřbitovy. Nenajde se v Praze novější?
„Naštěstí najde. Máme hřbitov v Suchdole, což byla původní vesnice za Prahou, nicméně dneska součást Velké Prahy. A zde díky iniciativě pana starosty v roce 2022 vznikl hřbitov, který se oficiálně jmenuje Pietní prostor kolem kaple svatého Václava na úpatí Kozích vrchů. Vznikl na základě soutěže, kterou vyhráli architekti ze studia Objektor, kolegové Šuba a Červinka. A to místo je zcela unikátní. Hřbitov má jasný řád, má dokonce svůj manuál, jaké můžeme použít písmo na těch náhrobcích, jak mají být velké a tak dále. Má výborně zvolenou proporci, stojí přímo v kontaktu s kaplí svatého Václava, ale nijak si nepřekáží, naopak se výrazově podporují."
Pozapomenutý hřbitov a urnový háj na Zbraslavi
Ve Strašnicích naproti areálu krematoria najdeme původní německý evangelický hřbitov, který má pohnutou historii, Vzhledem k tomu, že šlo o hřbitov německý uvažovalo se o jeho likvidaci. Po válce vlastně byl už jako pohřebiště oficiálně zrušen. Naštěstí po revoluci, v devadesátých letech získal památkovou ochranu a přešel do zprávy Pražské pohřební služby.
„V roce 2015 došlo k jeho rekonstrukci ve smyslu zachování toho původního. Na hřbitově je množství starých náhrobků z 19. a 20. století. Ale díky architektonickému a urbanistickému řešení areálu je možné zde znovu pohřbívat, respektive ukládat zpopelněné ostatky různými způsoby. Je tady jak vsypová, tak rozptylová loučka. Jsou tu urnové sklípky. A také evangelická kaple, která slouží věřícím, konají se zde pravidelně bohoslužby. Tenhle hřbitov vřele doporučuju, málo kdo ho zná. A je to škoda.“
V Praze je přes 60 hřbitovů, takže se nemůžeme věnovat všem. Ale který bychom ještě neměli opomenout?
"Po druhé se vypravíme až na hranici hlavního města do Zbraslavi, kde v roce 1961 vniklo něco zcela unikátního a v tehdejší Evropě úplně prvního, takže se tam jezdili koukat lidi ze širokého i dalekého okolí. Zbraslavský architekt Hynek Svoboda založil na vrchu Havlín vedle historického hřbitova urnový háj, který je zcela jiný než ostatní háje. Nejsou tady klasické hroby ani urnové sklípky, pokládá se tady pod kámen nebo pod desku a ten koncept je založen hlavně na krajinářském řešení, které připomíná japonskou zahradu. Jsou zde dokonce předepsány typy rostlin, které je možné použít v okolí náhrobních desek. Opravdu si myslím, že stojí za návštěvu. Jsou zde pohřbeni osobnosti jako Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie, skladatel Jaromír Vejvoda, autor známé světově známé skladby Škoda lásky, herci a herečky Dana Medřická, Jana Hlaváčová, Luděk Munzar, nebo malíř a ilustrátor Zdeněk Burian."
Na spoustě hrobů z minulosti se můžeme dočíst krátké životopisy, čím ti lidé byli, o co se zasloužili. Bohužel stále častěji je na náhrobcích napsáno pouze rodina Novákova, a tím to končí. Není to škoda?
„To není jednoduchá otázka. Je to na každém z nás, jak to má kdo nastavené, nebo jak to je v rodinách zvykem. Když to vezmu z té krajní pozice, spousta lidí se nechá rozptýlit. Byť je tam možnost nechat malou cedulku na kraji rozptylové loučky, málokdo to dělá. Člověk žije jenom povědomí lidí, kteří ho znali. Často se říká, že zemře v momentě, kdy už na něho nikdo nemyslí a je na tom hodně pravdy. Samozřejmě, že mám rád staré náhrobky, kde si přečtu nejenom jméno a letopočty, ale něco navíc o lidech, kteří jsou tam pochováni. Myslím si, že ten trend bude směřovat spíše k té anonymitě než k budování nových hrobek. Ale opět to záleží na kulturním prostředí, protože věřící budou nadále stoupenci klasických způsobů pohřbívání,“ je přesvědčený architekt funerální architektury Filip Ditrich.
Související
-
Příběhy pražských hřbitovů
Seriál vás zavede do fascinujícího světa pohřební architektury a historických osobností. Jak se hřbitovy měnily v čase a proč dnes přitahují zájem nejen pozůstalých?
-
Pražské památky s příběhem
Pražské Jezulátko, Vyšehrad, Židovské město – patří k nejnavštěvovanějším památkám v Praze.
