Život k sežrání: Český loutkový film Kristiny Dufkové zabojuje o evropského Oscara
České animované filmy v posledních letech sbírají po světě různá ocenění. Patří mezi ně i celovečerní loutkový snímek Život k sežrání režisérky Kristiny Dufkové, který je nyní nominován na „evropského Oscara“ - cenu Evropské filmové akademie. Snímek, který se snaží zaujmout především náctileté, si již z festivalu v Annecy odvezl cenu poroty a má také šanci získat amerického Oscara v kategorii Nejlepší animovaný film.
Život k sežrání vypráví příběh Bena, talentovaného mladého hudebníka se smyslem pro humor a chutí k jídlu, proto i pár kily navíc. Teenager žije svůj život v klidu až do dne, kdy se zamiluje do Kláry, dívky z jeho třídy. Všechno se pak pro něj změní. Ben v rozpacích ze svého fyzického vzhledu, se rozhodne držet dietu...
Film natočila režisérka Kristina Dufková na motivy knižního bestselleru francouzského autora Mikaëla Olliviera.
„Hledala jsem tehdy námět pro svůj film. Věděla jsem, že chci natočit film pro děti nastupující do dospívání, protože moje dcera byla přesně v tom věku. Poté, co jsme si román přečetly, jsem věděla, že mám v rukou téma, kterým se chci zabývat. Líbila se mi atmosféra této knihy a její energie. A co mě zaujalo, bylo téma odlišnosti. Moje dcera nebyla obézní, ale na svůj věk byla malá a drobná. V její třídě byly děti mnohem starší a ona se těžko přizpůsobovala,“ vysvětluje v rozhovoru pro RPI.
„S tímto vědomím jsem také vyráběla své loutky. Dospívání je období, kdy se vám ohromně mění postava, kdy najednou zjistíte, že máte dlouhé nohy a dlouhé ruce. A tyto extrémy jsem vyjádřila vizuálně. S Benovou loutkou jsem ale měla velké problémy, protože musela být větší a těžší než ostatní. Právě proto, že měla tyto vlastnosti, postava sotva stála. Natáčení bylo opravdu složité,“ přiznává režisérka filmu, který je animovaný technikou stop-motion.
Přenést příběh knihy na plátno, nebylo podle ní úplně snadné. Bylo nutné udělat nějaké úpravy.
„Pro účely celovečerního filmu jsme museli rozšířit příběh kolem každé postavy, například kolem Benovy matky, která je veterinářkou, kolem jeho otce, který vyrábí protetika... A také jsem věděla, že chci tento příběh vyprávět prostřednictvím písní, aby nakonec vznikl spíše radostný a optimistický film.“
„Především jsem chtěla teenagerům ukázat, že by se neměli cítit sami a vyloučení, například proto, že pochybují o svém fyzickém vzhledu, protože každý se s tímto druhem problému jednou setkal,“ dodává režisérka.
Dali do filmu hodně ze sebe
Román, oceněný mnoha cenami, je inspirován životem svého autora Mikaëla Olliviera. Ten v polovině října přijel do Prahy na českou premiéru filmu Život k sežrání.
„Tato kniha mě provází už dvacet pět let. Často říkám, že je to kniha mého života. Jde o můj život, protože Benjamin, hrdina filmu Kristiny Dufkové a mé knihy, se mi hodně podobá. Každopádně podobné věci jsem zažil, když mi bylo patnáct. Tato kniha změnila můj spisovatelský život tím, že mi přinesla úspěch a stále mi přináší mnoho štěstí, například když vidím tento velmi krásný animovaný film, který byl podle ní natočen,“ říká v rozhovoru pro RPI.
Vzpomíná, že Kristinu Dufkovou potkal v Praze už před třinácti lety, když ho pozvala na festival.
„Kristina mi tehdy řekla o svém projektu a okamžitě jsem byl nadšený: během pěti minut jsem pochopil, že je ta pravá, kdo film udělá. Pro mě byl důležitý způsob, jakým o knize mluvila. Poté tento příběh upravila s naprostou svobodou. Sledoval jsem její práci zpovzdálí.“
V Praze film viděl poprvé v češtině, a jak říká, moc se mu to líbilo.
„Film jsem už viděl třikrát ve Francii a dvakrát v anglické verzi na festivalu v Annecy, což znamená, že ho začínám velmi dobře znát. Znám dialogy, které nejsou moje, i když pár konkrétních vět bylo převzato z knihy. Takže při sledování filmu jsem skoro rozuměl česky, i když nemluvím ani slovo! To mi umožnilo ho s velkým potěšením sledovat. Velmi se mi líbily hlasy mladých herců pro náctileté role, což nebyl případ Francie, kde jsou to hlasy dospělých herců. Kristina Dufková společně se svým týmem dala do filmu hodně ze sebe. Proto je to tak upřímné a tak dojemné.“
Ollivier je přesvědčen, že použít loutky místo herců z masa a kostí, je výborný nápad, protože umožňuje vyprávět příběhy s určitým odstupem.
„Loutky poskytují zajímavý posun od reality. Když se začnete dívat na film - alespoň já mám ten pocit - jste docela rozrušeni tímto světem, kde jsou všichni stále velmi oškliví. Lidé mají nemožné tváře. Konečně Benjamin je skoro nejhezčí ze skupiny, má oproti kamarádům příjemnou tvář. Potom, po deseti minutách, jste úplně uvnitř toho světa, v úplně jiném životě. Film ukazuje něco intimního a realistického, ale je zde posun v obraze, který, jak věřím, umožňuje lehce přenést spoustu emocí. A léčit obezitu na lehkou váhu je velmi zajímavý nápad. To se režisérce a jejímu týmu podařilo velmi dobře,“ dodává Mikaël Ollivier.
