Kluby vojenské historie nejsou jen zájmové spolky. Díky nim ožívají dějiny
Kluby vojenské historie nejsou jen spolky pro milovníky starých uniforem - jejich členové jsou nadšení znalci historie, kteří ve svém volném čase oživují minulost a přibližují ji veřejnosti. Díky nim se dějiny nečtou jen v učebnicích, ale ožívají nám znovu před očima.
Letos mají obzvlášť napilno. Celá republika si totiž připomíná 80 let od konce 2. světové války – a právě členové těchto klubů se aktivně podílejí na oslavách, rekonstrukcích bitev i vzdělávacích akcích.
V doprovodu historičky Blanky Klimovič procházíme vojenský tábor, který v den oslav osvobození vyrostl v centru jihomoravského Hodonína. Jednotlivé stany jsou opět v obležení, nikoliv však nepřátel, ale zvědavců, které dnešní akce přilákala. Dá se říct, že je vášeň pro starou vojenskou techniku a vybavení českým fenoménem?
„Rozhodně ne. Když třeba jezdíme Napoleoniku, tedy úplně jinou válku, cestujeme po celém světě. Věnují se tomu i Italové - a hlavně Francouzi, protože ti Napoleona prostě uctívají. Naši se zase nebojí ani vyložených extrémů – např. horští myslivci (původně pěchotní vojsko německé a rakouské armády, pozn.) se účastní tzv. projektu Edelweiss, což je vysokohorský výstup do 4 tisíc m. n. m. v dobovém oblečení. Zkrátka autenticky, jak to ti horáci chodívali, žádné moderní vybavení do zimy.“
Při bližším průzkumu jednotlivých částí vojenského ležení si nejde nevšimnout, kolik předmětů denní potřeby, zbraní, nejrůznějších uniforem a dalších součástí výbavy je tu k vidění. Jak obtížné je dnes dobové věci shánět?
„Existují výrobci uniforem a replik, pořád se ale toho dá hodně najít na půdách. Občas máme štěstí, že na někoho narazíme, kdo to pak prodá za rozumnou cenu. Jindy ale zase lidé ví, jakou cenu to má pro nás, kteří to máme rádi a sbíráme třeba různé součásti oděvů, a zvednou cenu výš. Pořád se ale dají sehnat věci nejen ke druhé světové válce, ale třeba i k secesi.“
„A pak je tu trh s originály, kde vedou německé sbírky. Němci měli spoustu věcí velice kvalitně a dobře zpracovaných. Když se podíváte třeba tady k sestřičkám od Wehrmachtu, je vidět, jak to měli promyšlené, až člověk zírá. My si dnes myslíme, jak nejsme chytří a kdo ví kde, ale oni vůbec nebyli hloupí a spoustu věcí měli mnohem líp propracovaných, než my dneska.“
Jakou největší vzácnost z půdy se podařilo rodině paní Klimovič získat, vypráví její manžel, který se k nám připojuje. Na dnešním dni zastává roli příslušníka horských jednotek Rumunské královské armády:
„Vzácnost? Já bych to spíš specifikoval, jako co mě hodně potěšilo. Když jsem koupil dům v Krumvíři, objevil jsem dva německé kanystry, od Wehrmachtu, a německé motocyklové brýle.“
Rumunům pomohly československé zbraně – a muly
Než se přesuneme dál, provede nás pan Klimovič svou částí expozice:
„Vystavujeme výzbroj a výstroj rumunské armády v podobě, jak asi mohla vypadat, když k nám přišla coby součást Rudé armády. Rumunská armáda totiž v průběhu 2. světové války změnila strany, a aby nějak odčinila útrapy, které způsobila Sovětskému svazu, domluvili se ke konci, že budou společně osvobozovat území od Němců. Takže ze spojenců se stali protivníci a obráceně.“
„Co se vybavení týče, byli spíš slabší. Hodně je tehdy vyzbrojovalo Československo, proto základními zbraněmi byly československá puška vz. 24 a lehký kulomet vz. 26 ze Zbrojovky Brno. Na základě Malé dohody měli i naše letadla a obrněná auta. Ale samozřejmě měli i vlastní zbraně, pozůstatky z rakousko-uherské monarchie, což byly různé Mannlichery, Schwarzlose kulomety, atd. Základem nicméně byla československá výzbroj. Jim se to hodilo, my jsme na tom vydělali. A spousta věcí se k nám s jejich příchodem zase vrátila.“
Dominantou prostoru před stanem je postroj pro mulu. Tato tažná zvířata horské jednotky používaly v terénech, které byly pro motorizovanou technikou nedostupné.
„Postroj je vojensky unifikovaný. My tu vidíme proutěné vaky na různý proviant, ale běžně nosily kulomety, muniční bedýnky, co bylo potřeba."
Při pohledu na zjevně těžký postroj se nabízí otázka, kolik toho taková mula unese. Podle „Rumunů“ až dvě stě kilo, samozřejmě v závislosti na terénu:
„Přesuny už se nedělaly tak strašně dlouhé jako za armád dávno minulých, ale běžně to dalo dvacet, třicet kilometrů denně. Samozřejmě byl rozdíl v jakém terénu, jaký byl úkol, kolik času bylo na přesun, jestli se přesouvali v kontaktu s nepřítelem, v noci, atd. Přinejhorším, jak já říkávám, když došlo na lámání chleba, byla mula živá konzerva. Protože benzínu se nenajíte.“
Němečtí myslivci. Elitní vojáci, kteří „hasili“ frontu
Představa muly s dvěstěkilovým nákladem se nám nezdá reálná a tak na téma zavádíme řeč i o pár metrů dál, u stanu Německých horských myslivců, která je jako tažná zvířata také využívala. A trochu doufáme, že dvě stě kilo Rumuni výrazně nadsadili. Na otázku nosnosti ale mladý voják, civilním jménem Vojtěch Tichý, pohotově odpovídá:
„Za nás tři sta, ale jestli Rumuni tvrdí dvě stě, tak asi dvě stě. (smích)
„Muly jsou křížené s oslíkama právě proto, aby tahaly těžké věci. Zase se ale daly používat jenom do výšky 3000 metrů nad mořem. Pak už to museli vojáci zvládnout sami, nebo třeba na nějakých motorových saních.“
Od Vojty Tichého se dále dozvídáme, že horští myslivci byli elitní formou lehké pěchoty, která byla vycvičená na boj ve vysokohorském prostředí. Bojovali například ve Finsku, ale i v Rusku, v pohoří Kavkaz, například na hoře Elbrus.
„Na normální frontě pak často fungovali jako tzv. hasící jednotky, což v praxi znamenalo, že je posílali tam, kde se nedařilo zastavit ruský průlom. Ne vždy se to podařilo, ale i tak platili za velice kvalitní vojáky.“
Výstroj jednotky odpovídala jejímu poslání:
„Máme tady lyže, přesně jak měly vypadat podle německého předpisu, tj. nabarvené na bílo kvůli maskování, se zeleným pruhem vepředu. Dále vidíme větrovkový komplet vyvinutý pro operaci na Kavkazu. Bunda je oboustranná, bílá do sněhu a z druhé strany buď béžová, nebo zelená, kvůli maskování v normálním horském prostředí. Tady vidíte horské brýle, také se jim říká ledovcové. Jsou zatmavené, aby člověk z odrazu slunečního světla od sněhu či ledu neoslepl. Ještě se dělaly brýle vyloženě proti sněžné slepotě, které byly plechové s prostřiženými otvory. K vysokohorskému pohybu pak používali cepín, sněžnice a mačky, které se přivazovaly na boty.“
Originální výstroj vážila odhadem 40 kg, plus zbraň a speciálně okované boty. Žádné odlehčené materiály, jako známe dnes. To už vyžaduje kvalitní fyzickou přípravu:
„My s tím starým vybavením opravdu fungujeme. Chodíme ve Švýcarsku v rámci projektu, který je zaměřený na historické lezení. Minulý rok jsme byli na Weissmiesu, což je čtyřtisícovka.“
„Je to náročné, ale byl to jeden z nejlepších pocitů v mém životě. Opravdu. Vyráželi jsme někdy ve tři ráno a v sedm jsme byli na vrcholu. A ten pocit, když tam jste a začíná prosvítat slunce, je neskutečný.“
Bez vojenské prádelny by se vojáci utrápili
Od přední jednotky německé armády se ještě na skok přesouváme do týla vojska. O pár metrů dál se na slunci suší čerstvě vyprané prádlo a děvčata pod celtou zašívají rozbité uniformy. Nacházíme se v polní opravně Rudé armády, kterou vlastní a provozuje rodinná firma - pan Martin Schupler, jeho manželka a děti:
„Vidíte, že ve dvou barelech se tady vaří voda s mýdlem. Takhle se vyvařovaly spodky, které se pak klasicky drhly v neckách na valše. Součástí byla i dezinfekce, protože devadesát šest vojáků ze sta, nejen v Rudé armádě, trpělo na vši. To byl tenkrát veliký problém, takže prádelny byly pro vojsko dost důležité.“
„Voják se potřeboval zbavit vší a vykoupat se. Jednou za sedm dní měl nárok nafasovat nové spodní prádlo. Podél fronty jezdily i tzv. očistkové vlaky, kde byly sprchy, prádelny, i třeba holič. Voják se v nich jednou týdně směl nechat ostříhat, vykoupal se, nafasoval čisté oblečení. Za hodinu tímto vlakem prošlo sto vojáků.
Polní prádelny vznikaly tam, kam se vlak nedostal. Kromě prádelny ztvárňujeme i opravnu uniforem, nebo ševcovskou dílnu.“
Koníček, který má smysl
Naše prohlídka vojenského ležení končí. Blanka Klimovič dodává, že kluby vojenské historie vlastní natolik unikátní a bohaté sbírky, že nacházejí uplatnění nejen při různých rekonstrukcích, ale třeba i u filmu:
„Stane se, že potřebují komparz – třeba vojáky. Lidi, kteří se tímto zabývají, se většinou znají a pokud někoho kontaktuje televize, informace si mezi sebou předají a doporučují se navzájem.“
A jak je to dnes s mladší generací – láká je ještě vůbec tento časově i finančně náročný koníček? Podle Blanky Klimovič už sice zájem není tak výrazný jako dříve, přesto se stále najdou mladí lidé, jako například Vojta Tichý, kteří se do světa vojenské historie s nadšením zapojují. A právě takové příklady ukazují, že pokud zájem existuje, dveře do této komunity zůstávají otevřené. Navíc vysoká účast veřejnosti na různých akcích dokazuje, že jde o smysluplnou činnost, která má i v dnešní době své pevné místo.
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
