Když alfasamec nemůže, betasamec pomůže
Jana Pluháčková je patrně nejdůležitější člověk v životě šimpanzů z evropských zoo. Právě ona rozhoduje, kde bude takový šimpanz žít a s kým zplodí potomstvo. Jana Pluháčková totiž koordinuje Evropský program pro šimpanze (EEP). Také se dozvíte, že ostravská skupina šimpanzů má jednu zvláštnost, alfasamec totiž na všechny povinnosti nestačí...
Co je úkolem Zoologické zahrady Ostrava v rámci Evropského programu pro šimpanze?
Vedeme a organizujeme přesuny a chov zvířat šimpanzů, konkrétně v evropských zoologických zahradách, tedy jenom v těch, které jsou členy Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií.
Nejpodstatnější je asi řízení výměn zvířat mezi zahradami, aby se zabránilo rozmnožování geneticky příbuzných jedinců. Kolik těch zvířat přibližně za rok vyměníte? Kolik šimpanzů zrovna cestuje někde v Evropě mezi zoologickými zahradami?
Těch zvířat, která cestují, není až tak úplně moc, protože ten program prošel takovým obtížnějším obdobím. U šimpanzů se rozlišuje několik poddruhů a my jsme nejdřív museli zjistit, které podruhy vlastně chováme, abychom věděli, která zvířata máme ke komu doladit, která k sobě geneticky pasují. No a pak samozřejmě druhá věc je množení, vytvoření stabilní populace zvířat v zoologických zahradách. Jde nám i o ta zvířata, která jsou hybridní, poddruhově hybridní, anebo u kterých nechceme z nějakého důvodu, aby se množila. Nebo se nemnoží, prostě to neumí, nebo jsou příliš stará. Tím chci říct, že našim cílem není jenom to rozmnožování zvířat, ale i jakýsi jejich welfare. To, aby žila sociálně tak, jak mají žít, aby se prostě všechna ta zvířata v naší péči měla co nejlépe.
Znamená to, že váš program má na starosti i dozor nad těmi zoologickými zahradami, jestli jsou všude dobré podmínky?
Ten samozřejmě máme, ale hlavně ho zajišťuje právě vlastně ta evropská asociace, která dělá pravidelné kontroly, screeningy v jednotlivých zahradách, zda úroveň péče o zvířata a samozřejmě i mnoho dalších aspektů naplňují. My jako EEP s nimi samozřejmě spolupracujeme a dohlížíme na to, aby se ta zvířata opravdu měla dobře. Takže my nejen dohlížíme, ale pochopitelně i zdarma radíme a poskytujeme poradenský servis, často i konzultujeme plány, Radíme, jak mají vypadat expozice, doporučujeme, kde je potřeba co navýšit, upravit, doplnit tak, aby se ta zvířata měla co nejlépe. Samozřejmě musíme respektovat, že ne všechny zoologické zahrady jsou na tom třeba finančně úplně dobře, ale o to vždycky nejde, Pro zvířata není nutné, aby expozice stála několik stovek milionů. Jde o to, aby se jim tam dobře žilo ve smyslu sociálním, ve smyslu vybaveností těch expozic a taková může být i expozice, která je třeba starší, ale když s tím umíte správně pracovat, tak to může dobře naplňovat potřeby zvířat, i když to není úplně nový pavilón.
Welfare pro šimpanze
Můžete laikům vysvětlit, co konkrétně znamená, když se řekne „aby se šimpanzi měli dobře“. Co je welfare pro šimpanze?
Šimpanzi jsou sociální zvířata, jsou velmi inteligentní a mají velmi bohatý sociální život. Takže to je ta první základní věc, protože kdysi v minulosti z logiky věci to tak prostě bylo, bylo to i jednodušší, že se choval pouze jeden samec s několika samicemi. Když se pak narodila mláďata, samice zůstávaly ve skupině. Mladí problémoví samci, tak jak to tehdy bylo vnímáno, odcházeli ze skupiny. A to je úplně špatně. Takhle šimpanzi v přírodě vůbec nežijí. Šimpanzi v přírodě žijí ve velkých skupinách. A naopak několik dospělých samců zůstává ve skupině, jsou rezidentní a mladé samice odchází a migrují mezi skupinami. Základní požadavek je, aby v každé skupině bylo několik dospělých samců. Tohle jsme napravili, aby z těch skupin odcházela zvířata toho pohlaví a v tom správném věku, kdy už jsou na to připravená nejen po fyzické stránce, ale i po mentální stránce a aby ta skupina byla správně poskládaná ze strany sociální.
Teď mluvíme o sociálních podmínkách. Máte ale i takové normy jako například, že šimpanz, aby se měl dobře, by pro sebe měl mít v ubikaci nějaký konkrétní počet metrů čtverečních a podobně?
Ono to vlastně s tou sociální stránkou velmi souvisí. Tím, že žijí ve větších skupinách, tak ta expozice musí být dostatečně velká a jelikož jsou to zvířata s velmi bohatým sociálním životem, tak musí být co nejvíce členitá. Šimpanzi totiž v přírodě žijí v takovém sociálním systému, kterému se říká fission-fusion, což znamená, že oni celý den netráví společně, dohromady s tou velkou skupinou, která může mít 60, 70 i víc členů. Rozdělují se na menší skupinky, které si během dne sejdou z očí nebo i na několik dní si sejdou z očí, ale ví, že patří k té jedné základní skupině. Dále aby jim vyhovovalo 3D vybavení, aby se mohli pohybovat přirozeným způsobem, tak jak jsou zvyklí, aby se mohli stravovat a krmit tak, jak jsou zvyklí. Jídlo není jenom o kaloriích, ale i o těch interakcích okolo, o tom, že si to vychutnáte nebo jak to jídlo máte rozvrženo během dne. Takže všechny tyhle aspekty musí být splněny. Tak, aby se šimpanzi měli dobře.
A to znamená, že i v rámci toho evropského programu častěji cestují samice?
Ano, přesně tak. Mladá samice vlastně odchází. Pro ni je samozřejmě velmi důležité, aby viděla u své matky nebo u jiných samic ve skupině péči o mládě, aby se naučila, aby pochopila, co se po ní chce, až jednou přijde její čas. Ale v podstatě by neměla ve své rodné skupině zůstávat do smrti. Takhle to funguje i v přírodě a takhle je to v pořádku.
Těch zoologických zahrad, které chovají šimpanze, je poměrně dost. Jak se rozhodujete, kdo kam pojede? Dejme tomu, máme samici, která se narodila tady v Ostravě a teď má výběr z 20-30 zoologických zahrad. Podle čeho se rozhodnete, kam ji pošlete?
Těch kritérií je několik. Samozřejmě tím nejpodstatnějším je genetika, protože musíme respektovat, že ta samice už v té skupině může mít nějaké příbuzné. Takže na to existuje takový složitý program, který za nás spočítá, jak moc jsou geny té samice už zastoupeny v té konkrétní skupině. Jak moc je příbuzná na ta zvířata, tomu se říká inbreední koeficient, který vám určí počítač a vyhodnotí, jestli je to dobrá kombinace se všemi samci v té dané skupině, kam by potenciálně šla. Takže to je jeden ten aspekt čistě genetický, ale my se snažíme hodnotit i to, jaké je to zvíře povahově a jaká je její budoucí skupina, co se týče hierarchie. Proto, abychom věděli, jestli to zvíře není příliš submisivní a nebude mít problém se do té skupiny začlenit, anebo je naopak příliš dominantní, není zvyklá na velkou skupinu. V tom případě od záměru umístit zvíře do potenciálně nevhodné skupiny ustoupíme. Naopak, pokud mladá samice neměla možnost odkoukat a vypozorovat to správné mateřské chování, tak ji záměrně pošleme do skupiny, kde se rodí. Necháme ji tam třeba nějakou chvíli, bohužel i na nějaké pilulkové antikoncepci, aby nezabřezla až příliš brzo, aby měla možnost získat nějaké zkušenosti. A teprve potom, až jsme si jistí, že je jednak dobře začleněná ve skupině a že už ví, co se o ní očekává, co to znamená odchovávat mládě, tak teprve potom ji necháme pářit se samci. Těch aspektů je víc, snažíme se opravdu přihlížet i k tomu psychologickému aspektu zvířete, jeho vyzrálosti. Od chovatelů zjišťujeme, jestli už je mentálně vyzrálá natolik, aby odešla ze skupiny, jestli není příliš fixovaná, je ještě příliš hravá, neinteraguje se ostatními samci… V tom případě ji necháme v té skupině ještě chvíli, aby tak trošku dospěla a nebyl to pro ní příliš veliký šok.
Můžete nám představit ostravskou skupinu šimpanzů?
Určitě moc ráda, protože ta naše skupina má taky krásnou historii. My jsme kdysi chovali šimpanze ve starém pavilonu primátů, poplatném své době. Klasicky jeden samec, několik samic a jejich dcery. Vlastně ten stejný omyl, který se děl i v jiných zahradách. Pak se tady díky poskytnutým financím podařilo postavit nový pavilon. A my jsme vlastně začali skládat úplně novou chovnou skupinu právě toho určeného poddruhu. A to šimpanzů hornoguinejských, toho kriticky ohroženého poddruhu. Trvalo nám čtyři roky, než jsme tu skupinu dali dohromady. Dovezli jsme zvířata ze čtyř různých zahrad. A během toho procesu, toho spojování jsme se také mnoho naučili a posunuli. Já moc děkuji celému mému týmu, který si tím procházel se mnou a který trpělivě, kdykoliv jsem přišla s tím, že potřebujeme zakomponovat ještě jedno zvíře, tak s tím souhlasila. Bez nich by to určitě nešlo, byli všichni skvělí. V tuto chvíli má naše skupina dva dospělé samce, pět samic, některé z nich jsou březí a tři mláďata ve věku od dvou do pěti let. Všechno jsou to mladí samci, takže zůstanou tady u nás a vytvoří základ té naší nové chovné skupiny. Pak k nim budeme dovážet mladé samice. Takže já říkám, těsto je zaděláno, teď už jenom kyneme. Takže my máme hotovo.
Jeden řídí, druhý páří
Je vaše skupina něčím neobvyklá?
Zajímavé určitě je, že tam máme několik samců a že všichni páří. Samozřejmě, je tam mezi těmi samci dána hierarchie, jeden z nich je alfasamec, to ale není natrvalo. A není to ani nutně o tom, že je to nejstarší zvíře ve skupině, což je taky častý omyl, že nejstarší samec ve skupině je automaticky alfasamec. O tom to vůbec není. Jde o to, jaké má sociální zkušenosti, jak to s těmi samicemi umí, protože bez podpory těch samic, on je vlastně úplně mimo. On je ta hlava, ale ony tím krkem točí. Je o tom krásná knížka, která je bohužel jen v angličtině, jmenuje se Chimpanzee Politics. To když si přečtete, tak pochopíte mnoho i z lidského chování, protože tam jisté paralely jsou. Byť velmi apeluju na to, že jsou to šimpanzi a ne lidé. Takže jen paralely. Nedá se aplikovat všechno, co je šimpanzí, na lidi a naopak.
To jsem ještě zapomněla říct, že mnoho zvířat, o které se staráme, má poměrně pohnutou historii. Jednak byli vychováváni ve skupinách, které nebyly úplně správně poskládány, takže získali nějaké špatné sociální návyky, ale máme poměrně velké množství zvířat, která pocházejí dokonce z laboratoří nebo z různých privátních chovů. Takže je to velmi těžké, ta zvířata naučit nějaké správné sociální návyky. My se snažíme i v rámci EEP programu všechny tyhle trošku divňouse, kteří si prostě nesou nějaký svůj kufřík problémů, neshromažďovat na jedno místo, ale naopak je dávat do těch dobrých skupin. Protože na šimpanzech jako na mnoho jiných druzích primátů je krásné to, že se dokážou naučit mnoho dobrých věcí, když je vidí kolem sebe v dobře fungující skupině.
Oba dva naši samci pochází z poměrně složitých podmínek, mají takovou pohnutou minulost. Takže náš alfasamec nepáří, protože neví jak, neumí to. Náš betasamec páří, ale zase není dostatečně sociálně zkušený a sebevědomý na to, aby byl alfasamcem. Takže mají mezi sebou takové křehké, jak se říká, ekvilibrium. Rovnováhu. Ta je ale opravdu křehká, zatím to funguje, uvidíme, jak se to bude vyvíjet do budoucna. Takže jeden urovnává spory a druhý páří. Tolerují se, respektují se, každý má své nějaké kladné vlastnosti a nějaká negativa, ale oba se někam velmi posunuli tím, že jsou právě v této skupině. Učí se a vidíme, že tu svoji část, tu svoji funkci zvládají. Mají to prostě rozděleno, každý dělá něco. Většinou na to stačí jenom jeden samec. U nás to mají prostě takhle rozděleno, je to takové lehké specifikum, ale funguje to, tak proč ne?
Celkem Zoo Ostrava chová 451 druhů zvířat v 6 103 jedincích. Zhruba jedna třetina druhů patří k ohroženým a je vedena v mezinárodním Červeném seznamu (The IUCN Red List). Chová a rozmnožuje sedm druhů, které jsou v přírodě již vyhubené. Jedná se o jelečka teuchitlánského (Notropis amecae), platu Couchovu (Xiphophorus couchianus), platu Meyerovu (Xiphophorus meyeri), skifii žlutou (Skiffia francesae), siku vietnamského (Cervus nippon pseudaxis), jelena milu (Elaphurus davidianus) a hrdličku sokorskou (Zenaida graysoni). Vede EEP pro šimpanze a EEP pro ryby z čeledi Poecilidae (živorodky).
Související
-
Ohrožené druhy pod ochranou: příběhy z českých zoologických zahrad
V letním videoseriálu se podíváme do největších českých ZOO, zjistíme, jak se podílejí na záchraně vzácných zvířat a jaké příběhy se skrývají za mřížemi i ve volné přírodě.
-
Moravskoslezský kraj
Kraj, který zbohatnul na uhlí a oceli. Dnes láká na industriální památky a do hor. Rodiště Sigmunda Freuda a Leoše Janáčka.
