Z ghetta až do Koreje: Neuvěřitelný životní příběh Yankele Alexe Grosse, přeživšího holocaustu
Alex (Yankele) Gross, československý Žid z Podkarpatské Rusi, přežil Osvětim, Buchenwald i pochod smrti. Po válce utekl z komunistického Československa, usadil se v USA a sloužil v korejské válce. Jeho příběh je svědectvím o odvaze, vůli přežít a novém začátku. Zemřel letos v červenci ve věku 96 let – téměř neznámý, přesto výjimečný.
Narodil se 18. září 1928 ve vesnici Palanok na předměstí Mukačeva na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu. Pocházel z početné židovské rodiny, měl pět bratrů i mladší sestru. Jeho otec Chaim Akiva Gross byl povoláním krejčí, zatímco jeho manželka Ettela, rozená Lebovičová, byla v domácnosti. V jazyce jidiš, kterým rodina komunikovala, dostal jméno Yankele, oficiálně však používal jméno Jacob.
Dětství v chudobě a nástup fašismu
Podkarpatská Rus byla nejchudším regionem tehdejšího Československa. Grossovi žili ve velmi primitivních podmínkách – bez tekoucí vody, elektřiny či koupelny. Sprchovali se z kýble naplněného vodou ze studny nebo v nedaleké řece Latorice. Na zahradě pěstovali zeleninu a ovoce, kráva dávala mléko a slepice vajíčka. „Často jsme hráli fotbal, ale míč jsme neměli, tak jsme si vyrobili provizorní balón a kopali do něj,“ vzpomínal Yankele.
Byli ortodoxní, tradiční rodina. Chodili do synagogy, dodržovali židovské svátky. Na Podkarpatské Rusi žila velmi početná židovská komunita, a život v demokratickém Československu byl do určité doby relativně klidný.
„Tehdy jsem věděl, že musím utéct.“ — Yankele Gross, po útoku fašistické mládeže
To se však změnilo, když Maďarsko – tehdejší spojenec Hitlera – obsadilo Podkarpatskou Rus. „ Situace se rychle zhoršovala, zažívali jsme rostoucí antisemitismus. Maďarská fašistická mládež nás často napadala. Jednoho dne jsem se vracel z chederu (židovské náboženské školy pro chlapce, pozn. aut.) se svým bratrem Samem, když nás napadlo deset nebo patnáct členů fašistické mládeže,“ vzpomínal Yankele. „Strčili nás do příkopu. Sam a já jsme se zahrabali do bláta, podařilo se nám sebrat pár kamenů a začali jsme je mlátit, až všichni krváceli. Tehdy jsem věděl, že musím utéct.“
Deportace židů z oblastí okupovaných Maďarskem začaly až během Pesachu roku 1944. „Přišlo to tak rychle, že jsme ani nevěděli, co si máme vzít s sebou. Nahnali nás do centra vesnice a odtud jsme pochodovali do ghetta v Mukačevu, “ dodává. To se nacházelo mezi Palanokem a Mukačevem v jedné staré cihelně, kde panovaly velmi špatné podmínky. Skončila tam celá rodina – sourozenci, rodiče, strýcové, tetičky i bratranci. Židé v ghettu ale nezůstávali dlouho – nacisté plánovali jejich další osud, a tím byla Osvětim.
Osvětim a rozhodnutí, které zachránilo život
V Mukačevu existovala dvě ghetta: jedno pro obyvatele města a druhé pro židy z okolí, kde bylo asi 14 tisíc lidí v cihelně Shiyovitz. Všichni obyvatelé obou ghett byli nakonec převezeni do Osvětimi – nejdříve ti z cihelny a o pár dní později obyvatelé městského ghetta. Celkem odjelo devět transportů s přibližně 28 tisíci židy.
Jízda dobytčákem do Osvětimi trvala několik dní. „Po příjezdu nás vyhnali ven, mlátili nás, křičeli, rozdělili nás, a já nemohl najít ani bratra, ani rodiče,“ vzpomínal Jacob. "Najednou mě zasáhla obuškem rána. Příslušník SS do mě kopl a udeřil mě bičem, až jsem padl na kolena. Vyhublý muž v pruhované uniformě mi zamumlal v jidiš, že mám říct, že mi je osmnáct let. Nechápal jsem, o čem mluví. Ale když se mě Anděl smrti, o němž jsem se později dozvěděl, že to byl Mengele, zeptal, kolik mi je let, odpověděl jsem: „Osmnáct.“ Bylo mi patnáct a půl. Toho dne byl každý, komu nebylo osmnáct, poslán rovnou doprava — do plynové komory. Mě poslali doleva,“ vzpomíná na okamžik, který mu zachránil život.
„Řekni, že ti je osmnáct,“ zamumlal mi vyhublý muž v pruhované uniformě. Nechápal jsem, ale poslechl jsem. — Yankele Gross, o přežití selekce v Osvětimi
Po příjezdu do Osvětimi byli vězni označeni tetováním. Yankelemu bylo na levou paži vytetováno číslo A-9018, které si nesl po celý zbytek života. Následně vězně oholili a přidělili jim pruhované uniformy.
Jednoho dne pak Yankele a další vězni byli naloženi na nákladní vozy a převezeni do lágru Buna, známého také jako Auschwitz III. Mnoho vězňů se tlačilo v přeplněných barácích, kde panovaly nehygienické podmínky. Yankele pracoval v místní továrně I.G. Farben, která byla součástí nacistického válečného průmyslu.
Práce probíhala téměř nepřetržitě, venku bylo horko, a my se modlili, aby alespoň trochu zapršelo, abychom si mohli nabrat trochu vody do dlaní a napít se. V Buně Yankele potkal například Eliho Wiesela, dalšího přeživšího holocaustu, prozaika a držitele Nobelovy ceny za mír. Wiesel byl stejně starý jako Yankele.
Vězni se samozřejmě snažili práci sabotovat, aby alespoň zpomalili produkci, ale na oplátku trpěli dlouhými apely a později byla továrna v Buně bombardována spojenci.
Buchenwald: Poslední zkouška před svobodou
V lednu 1945 se Rudá armáda pomalu přibližovala k síti osvětimských táborů, a začala tak jejich evakuace. Vězni z Buny byli donuceni nastoupit na tzv. pochod smrti směrem k lágru v Gleiwitzu (dnes Gliwice). Odtud byli naloženi do otevřených nákladních vagonů pro uhlí a přepraveni na západ. Gross se nakonec dostal do Buchenwaldu.
„Každý večer jsme stáli ve frontě na polévku. Jednoho chladného, zasněženého večera, když jsme se vrátili z práce, nastal neobvyklý apel. Obvykle nám kontrolovali tetování a pak jsme dostávali polévku. Tentokrát jsme ale nečekali na polévku. Místo toho nás postavili do řad po pěti a přikázali nám pochodovat ven z tábora. Museli jsme rychle vyjít do temné, mrazivé zimní noci, aniž jsme tušili, kam jdeme.“
Tisíce vězňů po pochodu zemřely – na podchlazení, vyčerpání, hlad nebo je zastřelili strážci. Gross očekával smrt, byl na ni připraven, přesto ale velmi toužil žít.
V Buchenwaldu se setkal se svými bratry a skončil v baráku, kde byl vedoucím český politický vězeň Antonín Kalina, známý tím, že se snažil zachránit co nejvíce dětí.
„Tušil jsem, že jsme utekli z jedné totality do druhé.“ — Yankele Gross, po návratu do poválečného Československa
U Grosse následovalo opět pracovní nasazení. Už byl zesláblý, ale osvobození se blížilo. „Jednoho dne jsme slyšeli tanky a věděli jsme, že to nejsou Němci, ale Američané.“ Byl duben 1945. Během necelého roku z něj udělali lidskou trosku. Přežil, dostalo se mu péče a jídla. Podařilo se mu z americké okupační zóny dostat do Československa, které už ale obsadila sovětská armáda. „Tušil jsem, že jsme utekli z jedné totality do druhé.“ Našel bratry i sestru Rozálii, kterou osvobodili Britové v Bergen-Belsenu. Žil v Praze, než se dostal zpět na Podkarpatskou Rus, jejich domov však obsadili Sověti a Podkarpatská Rus už nebyla součástí demokratického Československa, ale totalitního Sovětského svazu. Podařilo se jim ale uprchnout, a Yankele se vrátil zpět do Prahy, kde si našel práci. „Zaměstnal mě pan Doseděl, který měl podnik na výrobu transformátorů, a choval se ke mně velmi hezky.“
Nový začátek v Americe
Dozvěděl se o pomoci organizace The British Jewish Welfare Agency (Britské židovské sociální služby), která po druhé světové válce podporovala židovské uprchlíky. Díky jejich pomoci se jeho rodina přestěhovala do Anglie a později do Spojených států, kde se Yankele, nyní již pod jménem Alex, usadil v prosinci 1949. Krátce po příjezdu se dobrovolně přihlásil do armády Spojených států. Sloužil během korejské války, i když se přímo bojů neúčastnil.
Alex začal nový život, založil rodinu a věnoval se podnikání. Zemřel 5. července 2025 ve věku 96 let na Floridě.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
