Francouzsky vysílá, česky komentuje: Guillaume o komentování rugby a fotbalu v Česku
Dnes se vydáme do světa sportu, médií a také do fascinujícího příběhu člověka, který se z francouzského severu přes Moravu dostal až do Prahy a nakonec i na obrazovky Nova Sport a Canal+. Redaktor francouzské redakce Radio Prague International Guillaume Narguet nám povyprávěl jak se dostal ke komentování rugby a fotbalu, jak se naučil česky a co ho přivedlo do Čech.
Pocházíš z oblasti Lille, do Prahy jsi přijel v roce 1997. Co tě přivedlo do České republiky?
Guillaume: Bylo to vlastně setkání mládeže v Polsku na konci roku 1995. Tam jsem se seznámil se skupinkou Čechů z Moravy – konkrétně z Tlumačova, což je vesnice u Otrokovic. Půl roku jsem si pak dopisoval s jednou dívkou a následně mě pozvala na měsíc k nim. Bylo to v létě 1996. Zůstal jsem tam celý měsíc, jak se říká – trochu jsem tam prodával „zemáky“, odpoledne jsem pomáhal na poli, a strašně se mi tam líbilo. Rodina, u které jsem bydlel, byla úžasná. Musím říct, že to byla možná moje nejlepší dovolená v životě – nejzajímavější, nejzábavnější.
Pak jsem ještě rok studoval ve Francii na univerzitě v Lille a na základě té moravské zkušenosti jsem se rozhodl zkusit to i v Praze.
Vybavíš si vůbec první dojmy z Moravy? V čem se to lišilo od prostředí, ve kterém jsi vyrůstal?
„Byla to jiná doba. Velmi se mi líbilo nadšení lidí – bylo znát, že je to jen pár let po revoluci.“
Guillaume: Byla to jiná doba. Velmi se mi líbilo nadšení lidí – bylo znát, že je to jen pár let po velkých změnách, po revoluci. Byl to jiný způsob života, než jaký jsem znal z Francie. Líbilo se mi, že lidé večer seděli před domem, popíjeli, povídali si. Chodil jsem s nimi v neděli do kostela, hrál fotbal s místními kluky, chodil na zábavy. A i ta práce mě bavila.
K tomu ta početná rodina – pořád někdo přicházel na návštěvu. Pro mě bylo všechno nové, skoro exotické. Úplně jiná kultura. Ten tehdejší způsob života mě fascinoval asi nejvíc.
A tehdy jsi už uměl trochu česky?
Guillaume: Ne, vůbec. Všechno probíhalo v angličtině, což mělo své limity, ale právě to bylo zábavné – pro mě i pro místní. Rodiče té slečny anglicky vůbec nemluvili, takže jsme se museli nějak domluvit. A to mě nutilo se učit. Za ten měsíc jsem pochytil pár slov, ale patřilo to k tomu.
Na rozdíl od některých kolegů tady na Radio Prague International jsi nestudoval bohemistiku. Začínal jsi úplně od nuly. Co bylo na češtině nejtěžší?
Guillaume: Nevím, jestli něco konkrétního. A není úplně pravda, že jsem bohemistiku nestudoval – nakonec jsem ji studoval, i když jsem ji bohužel nedokončil.
Když jsem se rozhodl, že budu rok žít v Praze, mým prvním cílem bylo najít si intenzivní kurz češtiny a k tomu rodinu, u které bych mohl bydlet. To se povedlo. První rok jsem chodil na intenzivní kurz češtiny na Albertov – kurz Univerzity Karlovy. A k tomu jsem hrál fotbal, což mi taky hodně pomohlo.
Co bylo těžké? Nevím. Přišel jsem s tím, že po roce prostě musím umět česky. Nedělal jsem nic jiného – nebyl internet, skoro ani telefon. Volat domů stálo hodně peněz. Nevyhledával jsem Francouze, chodil jsem do školy, bydlel v té rodině a hrál fotbal. Díky tomu jsem po roce mluvil už docela důstojně česky.
Do Radio Prague International jsi nastoupil nejdřív jako stážista. Kdy sis uvědomil, že je to práce, která tě baví a sedí ti?
Guillaume: Tehdy jsem studoval češtinu pro cizince na Filozofické fakultě a chtěl jsem studovat i žurnalistiku. Zkusil jsem ji v Praze, ale bylo to v roce 1998 – můj druhý rok v Česku – a studovat žurnalistiku v češtině prostě nešlo. Po jednom semestru jsem to ukončil.
Pak jsem se rozhodl studovat češtinu pro cizince. A říkal jsem si, že jednodušší bude studovat žurnalistiku ve Francii. Tam trvá rok nebo dva, ale člověk musí mít za sebou dva až tři roky univerzity po maturitě. Mým cílem bylo studovat v Bordeaux, což se nakonec nepovedlo.
Abych se ale mohl přihlásit na přijímačky ve Francii, potřeboval jsem nějakou zkušenost. Proto jsem nastoupil do Českého rozhlasu. Když člověk mluví francouzsky a už trochu česky, je to skvělá příležitost. Měl jsem velké štěstí, že francouzskou sekci tehdy vedla Alena Gebertová – byla velmi otevřená, se vším mi pomohla a dala mi velkou šanci.
Myslíš, že se nějakým způsobem liší práce redaktora zahraničního vysílání od práce českého novináře?
„Musíme pořád přemýšlet o tom, co z Česka může být zajímavé pro posluchače v zahraničí.“
My musíme pořád přemýšlet o tom, co z toho, co se děje v Česku, může být zajímavé pro naše posluchače a čtenáře v zahraničí. To je něco, na co myslíme každé ráno, každý den. Občas se tady v Česku řeší nějaké velké téma, ale je to čistě „česko‑české“ téma, které našim posluchačům vlastně nic neřekne. A to musíme brát v potaz.
Když o něčem píšeme nebo o tom vysíláme, musíme pořád myslet na to, co je z těch českých informací opravdu podstatné pro lidi, kteří žijí úplně jinde, neumějí česky a potřebují pochopit, co je důležité. To je, myslím, ten hlavní rozdíl mezi tím, co děláme my v zahraničním vysílání, a tím, co dělá český novinář pro české publikum.
A co si myslíš, že frankofonní publikum – ať už ve Francii, nebo v afrických zemích, kde se mluví francouzsky – nejvíc zajímá na České republice?
Především Praha. Praha a kultura. Když vezmu Francii – když se řekne Česko, lidé si vybaví kulturu, Prahu, film, literaturu. Velcí autoři jsou ve Francii velmi známí. Pak je to sport. A samozřejmě turistika.
A pak záleží na tom, co se zrovna děje. Na podzim třeba byly volby. Střední Evropa je v rámci Evropské unie zajímavý region – její vývoj, změny. Teď přišla nová vláda, vypadá to, že Česko půjde trochu jiným směrem, a to je pro lidi ve Francii také zajímavé.
Na Radio Prague International vysíláš ve francouzštině, ale v poslední době tě mohou slyšet i čeští diváci – jako komentátora rugby na Canal+ nebo fotbalu na Nova Sport. Jak ses k tomu dostal?
Náhodou. Začalo to na Nova Sportu v roce 2022, kdy poprvé vysílali zápasy mistrovství světa. V předzápasových studiích chtěli mít novináře nebo hosty, kteří umějí česky, ale pocházejí ze zemí, jejichž týmy zrovna hrály.
Takže když hrála Francie, chtěli francouzského novináře. Když hrála Belgie, měli belgického brankáře z Liberce. Když hrál Írán, byla tam známá novinářka původem z Afghánistánu, Fatima Rahimi. A když hrála Itálie, byl tam ten známý italský kuchař Emanuele Ridi.
Takže takhle jsem začal. A po mistrovství světa, když běžela Liga mistrů a hrály francouzské týmy, mě zvali dál. Takže na Nově to začalo takhle.
„Začalo to úplnou náhodou. V předzápasových studiích chtěli hosty, kteří umějí česky a pocházejí ze zemí, jejichž týmy hrály.“
A co se týká rugby a Canal+ Sport – Canal+ je francouzská stanice a protože vysílá i v Česku, může tu vysílat zápasy francouzské rugbyové ligy. Hledali lidi, kteří by to mohli komentovat. Měl jsem štěstí – jsem Francouz, mluvím slušně česky, tak mě oslovili a já to zkusil.
A víme, že ke sportu máš velmi blízký vztah – aktivně i pasivně. Rugby má ve Francii obrovskou tradici. Co podle tebe dělá ten sport tak výjimečným a ve Francii tak populárním?
Nevím, jestli je ten sport sám o sobě výjimečný. Spíš je to dáno tradicí. V Česku máte fotbal a hokej, ve Francii je to fotbal a pak rugby. Rugby ale není populární úplně všude – je to hlavně záležitost jižní poloviny Francie. Když se podíváte na seznam klubů v nejvyšší soutěži, naprostá většina je z jihu.
Je to sport s dlouhou tradicí. Francie je v něm dlouhodobě úspěšná, i když ještě nikdy nevyhrála mistrovství světa. Je to jiné než fotbal – jiné hodnoty, jiná atmosféra. A to lidé mají rádi.
Vy ty zápasy komentujete na dálku z Prahy. Má to nějaké výhody, nebo spíš úskalí?
Guillaume: Všeobecně je samozřejmě lepší být přímo na místě. Když sedíte ve studiu v Praze, máte úplně stejný obraz jako divák doma. Ale když jste na stadionu nebo tam, kde se soutěž koná, můžete popsat mnohem víc věcí – jste v té atmosféře, vnímáte hru úplně jinak. Vidíte celé hřiště, chování hráčů, publika a tak dále. V tom je velký rozdíl.
Jak se na ty přenosy připravuješ? Je to analytická práce, intuice, zkušenost?
Guillaume: Co se týká rugby, dalo mi to hodně práce. Soutěž TOP 14, tedy francouzskou první ligu, jsem přestal sledovat, protože se tady nevysílala. Znal jsem kluby, věděl jsem, kdo vyhrál titul, ale to bylo všechno. Neznal jsem hráče z reprezentace a neměl jsem moc dalších informací. Takže začátky byly opravdu složité. Příprava byla náročná – hráčů je na hřišti víc a je potřeba se v tom zorientovat.
A opět je to podobné jako v rozhlase, jen v opačném směru. Mám francouzské zdroje informací, ale musím je přefiltrovat tak, abych poznal, co z toho je zajímavé pro českého diváka. Co je podstatné, co může během přenosu zaujmout. To je klíčové.
Máš na své komentování nebo vystoupení ve studiích k Lize mistrů nějaké ohlasy od diváků?
„Češi jsou velmi shovívaví a tolerantní k cizincům, kteří se snaží mluvit česky.“
Nevím… Ale musím říct, že když mě lidé poznávají – na ulici nebo v obchodě, což se občas stává – reakce jsou pozitivní. To je kouzlo televize. Myslím si ale, že to souvisí i s tím, že Češi jsou obecně velmi shovívaví a tolerantní k cizincům, kteří se snaží mluvit česky. V tom mám obrovské štěstí, protože na češtině mám pořád co zlepšovat.
Ale zdá se, že se to lidem líbí. Je to trochu jiné, jiný pohled. Mám přece jen jiné informace než český novinář. Málokterý český novinář umí francouzsky – i když dnes je díky technologiím snazší získat informace i z francouzských zdrojů. Ale když to člověk sleduje pravidelně, vnímá to jinak. A to je moje výhoda.
Máš ještě nějaký profesní sen? Třeba sport, který bys chtěl komentovat?
Ne, to ne. Když jsem byl malý, fotbal nebyl tolik v televizi, takže jsem poslouchal rozhlasové přenosy. A můj sen byl stát se profesionálním hráčem. Velmi brzy jsem zjistil, že na to nemám dost talentu, takže jsem chtěl dělat novinařinu. Sport byl vždycky vášeň – číslo jedna byl fotbal, pak i rugby.
Bohužel pocházím ze severu Francie, kde rugby nemá takovou tradici, takže jsem ho nemohl hrát. Možná bych to jinak zkusil. Ale už to, že můžu komentovat – i když česky – je svým způsobem splněný sen.
Jestli mám další sen? Nevím. Beru to tak, jak to přichází. Nikdy jsem nečekal, že takovou práci budu dělat v Česku. Stalo se, a teď se snažím dělat ji dobře. To je podstatné, abych v tom mohl pokračovat, protože mě to baví. A cítím i zodpovědnost vůči lidem, kteří mi tu šanci dali.
Takže nemám konkrétní sen, ale mám cíl – zlepšovat se. V komentování, v analýze a samozřejmě i v češtině.
Tak ať se ti daří.
