Okénko do světa češtiny v Londýně. Jak tři maminky vybudovaly školu a komunitu
Když tři ženy usedly ke společnému stolu, aby si popovídaly o tom, jak udržet češtinu a slovenštinu u svých dětí, netušily, že založí jednu z nejaktivnějších krajanských škol v Evropě.
Škola se jmenuje Okénko. Jak vznikl její název, vysvětlila zakladatelka školy Jana Nahodilová.
"V roce 2012 jsme se s mými dvěma kamarádkami Veronikou Marešovou, Martinu Kopeckou rozhodly založit školu. Nebyla to jen otázka vzdělávání dětí, chtěly jsme mít i česko slovenskou komunitu. Nejdřív jsme učily naše tři děti doma. Když jsme se rozhodly, že přizveme další rodiny, tak jsme si v únoru 2012 pronajaly prostor v kostele. Tehdy se k nám přidalo několik rodin. Když jsme se bavily o tom, že chceme mít název, tak jedna maminka Šárka Doležalová navrhla Okénko. Jsme takové okénko do světa českého a slovenského jazyka, kultury, identity. Na naše akce může přijít kdokoliv, jsou otevřené i britské společnosti."
Ze tří dětí je dnes 200 žáků
S kolika dětmi jste začínali a kolik jich máte ve škole dneska?
"Začínali jsme se třemi dětmi a potom jsme se pomalu rozšiřovali. Z kostela jsme se museli přemístit. Pronajali jsme si prostory na základní škole. Máme sobotní školu, kde je 177 dětí. Potom pořádáme nedělní školu ve spolupráci s charitativní organizací Velehrad, tam je 18 dětí. A pak máme ještě dalších 9 dětí v on-line třídách a učíme ještě dospělé, asi čtyři, takže dohromady necelých 200."
Vy už fungujete 14 let. Vidíte zlepšení češtiny u dětí na rozdíl od doby třeba před šesti, sedmi lety?
"Je těžké posoudit celkový trend u těch dětí. Záleží na jednotlivých dětech, jak velký zájem mají. A hlavně na rodinách, jaké je zázemí, protože máme rodiny, které bohužel to zázemí nebo spojení s Českem nebo se Slovenskem nemají tak silné, takže třeba nejezdí tak často do Čech nebo na Slovensko. Tím pádem děti nemají možnost si zdokonalovat a používat ten jazyk. Některé ročníky máme opravdu silné a některé naopak slabší, ale ty možnosti, které dnes děti mají, jsou jiné, než když jsme třeba zakládali školu. Propojení s ČR a se Slovenskem je relativně jednodušší, než bývalo, protože lidé mohou cestovat, mohou být propojeni nejenom s rodiči nebo prarodiči. Mohou být propojeni i přes různé hry, třeba děti hrají hry se svými vrstevníky v Čechách, takže i takovým způsobem to může fungovat, což je zase novinka oproti tomu, co bývalo. A potom záleží na tom, jestli děti čtou, jaký mají přístup ke knihám, protože to jim samozřejmě pomáhá ke zdokonalování češtiny obrovskou mírou."
Učebnici Okénko do češtiny využívají i další školy
Vy jste také vytvořili pro děti učebnice češtiny. Já na vás slyším samou chválu od ostatních škol v zahraničí. Říkají, že budou používat tyto knihy. Kdo je autorem a jak se liší od těch českých čítanek?
"Okénko do češtiny, což je naše učebnice, je pro první ročník pro vícejazyčné děti. Používat české učebnice, které jsou tvořené pro české děti žijící v ČR, pro nás není možné, protože naše děti nemají tak dobrou slovní zásobu, jakou všechny ty učebnice již od úplného začátku po nich vyžadují. V Británii děti chodí do školy mezi čtvrtým, pátým rokem. V naší škole máme děti od narození až do 16 let, ale do té první třídy, kdy je začínáme učit pořádně vnímat čtení a psaní, přichází v sedmi letech. Nemusíme se tak moc soustřeďovat na psaní nebo na hlásky, které jsou si podobné, ale soustředíme se na to, co je jiné.
Ty materiály jsme tvořili léta a léta a pracovalo na nich mnoho učitelům, a byly testovány na všech našich dětech, které prošly první třídou. Ty výukové materiály jsem tvořila já ve spolupráci s nakladatelstvím Nová škola v Brně, protože před třemi lety jsme uzavřeli smlouvu o tvorbě učebnic pro vícejazyčné děti. Naše učebnice vznikala nejenom pro děti, které jsou ve smluvních školách, jako jsme třeba my. Snažili jsme se to vytvořit interaktivní a zároveň nastavené pro děti v zahraničí. Mohou to používat všechny české děti, které žijí a učí se v zahraničí a potenciálně některé vícejazyčné děti, které žijí v ČR. Takže to byl cíl té naší učebnice, která vznikla díky obrovské podpoře a spolupráci s nakladatelstvím Nová škola v Brně a zároveň s mojí kolegyní Terezou Hrudovou, která vytvořila logopedickou část. Logopedická část zaujala to nakladatelství natolik, že to nabízí i českým školám v ČR."
Naše knihovna byla druhá nejlepší
Vy asi narážíte na stejný problém jako ostatní školy, které učí v sobotu. Z jaké dálky k vám děti dojíždějí a čím je lákáte kromě učení?
"K nám dojíždí z celého jihozápadního Londýna. Nejdále k nám cestují skoro dvě a půl hodiny. Některé rodiny jezdí i z míst mimo Londýn. A čím je lákáme? Naše škola je zároveň i komunitní organizace. My si zakládáme jak na vzdělávání, tak na přátelství a spolupráci. Máme mnoho mimoškolních aktivit. Ty nám pomáhají doplňovat výuku a hlavně motivovat děti i dospělé se zajímat o různé aspekty české a slovenské kultury. Spolupracujeme s Pamětí národa, jezdíme na vzpomínkové akce na piloty RAF, věnujeme se třeba folklóru. Máme folklorní soubor, který čítá 60 členů od těch úplně nejmenších až po dospělé. Pořádáme také folklorní festivaly. Snažíme se o zapojení do politické angažovanosti, abychom učili jak dospělé, tak děti zajímat se o to, co se děje v České a Slovenské republice. Pořádáme třeba volby pro děti, prezidentské volby, parlamentní volby. Pro děti, které mají rády sport, tak pořádáme sportovní olympiádu nebo se účastníme londýnského mini maratonu.
Podporujeme čtenářství. Založili jsme mezinárodní knihovnu, která není jenom pro naše čtenáře v Okénku. Pořídili jsme databázi Tritius a půjčujeme knihy i audioknihy. Děláme rozhovory se současnými autory a autorkami. A hlavně pořádáme vždy na konci školního roku velký literární festival, který jsme nazvali Okénko Fest. Tam zveme různé spisovatele, spisovatelky, ilustrátory z ČR a ze Slovenska, kteří k nám jezdí, dělají workshopy pro děti a zároveň i besedy pro dospělé. Jsme pyšní, že naše knihovna získala v roce 2021 od Pedagogického muzea a knihovny Jana Ámosa Komenského druhou cenu v kategorii Počin školních knihoven. Soutěžili jsme se všemi školními knihovnami po celé ČR."
Jak dlouho žijete v Londýně. Odešla jste tam za prací nebo jste se tam provdala?
"Já jsem odešla do Londýna v roce 1998, v bžeznu už to bude 28 let, a odešla jsem za svým partnerem, se kterým jsem se seznámila ČR v Praze. On tam pět let žil a vracel se potom zpátky do Británie. Mým cílem nebyla vůbec Británie, měla v plánu jet do Ameriky, do Seatllu, protože jsem poslouchala grunge hudbu. Zatím jsem se tam nepodívala. Člověk si říká, že se někam podívá, a o 28 let později jsem stále tady."
Seattle třeba ještě přijde.
"Doufám, že někdy v budoucnu ano," směje se Jana Nahodilová.
Související
-
České školy v zahraničí
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
o pořadu
České školy v zahraničí: Víc než výuka
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
