Díky pamětníkovi máme odpovědi. Archeologové zkoumají sovětský gulag v Kazachstánu, trpěli tam i Češi
Plzeňští archeologové a organizace Gulag.cz zahájili první archeologický výzkum bývalého nápravného pracovního tábora, na území dnešního Kazachstánu. Zjistili, že tábor fungoval i poté, co byl oficiálně uzavřen. A byli v něm i Češi.
Organizace Gulag.cz se dokumentaci sovětských pracovních táborů věnuje už přes 15 let. Výzkum, který Kazachstán podporuje, navazuje na její expedici z roku 2021.
"V Kazachstánu - hned po Rusku - bylo táborů nejvíc. Bylo tady zhruba 20 táborových správ, a určitě stovky až tisíce jednotlivých malých táborů. A mě zajímalo, co se vlastně z toho dochovalo. Tady jsou nějaké pozůstatky, i když ne tak zachovalé předměty vězňů, jako na Sibiři. Soustředili jsme se na oblast kolem města Žezkazgan, kde byl stepní tábor, tzv. Stěplag. Tam byli vězni po válce roku 1948 do roku asi 1956. To byl takový speciální tábor pro politické vězně. Byli tam lidé, kteří třeba aktivně bojovali proti sovětskému režimu z Ukrajiny, ale i z Pobaltí. Byli tam také Čechoslováci minimálně asi 20 lidí s československým občanstvím," vysvětluje Štěpán Černoušek, předseda organizace Gulag.cz. Jak říká, téma je v Kazachstánu poměrně otevřené, i když stále citlivé.
"Nám se hlásí potomci lidí, kteří prošli tábory gulagu. Už se nám přihlásilo hodně lidí, jejichž rodiče, maminka nebo babička prošli tábory v Kazachstánu u Karagandy. Teď jsme v kontaktu s jedním pánem, jehož tatínek byl ve Stěplagu. Vypadá to, že máme aspoň jednu československou stopu spojenou s tím Stěplagem."
Tábor fungoval déle, než se uvádělo
Zahájené práce přináší nové pohledy na poslední fázi systému stalinského gulagu. Táborem ve Stěplagu prošlo v letech 1948 až 1956 přes 20.000 převážně politických vězňů. Byli tu lidé čtyřiceti národností - z Ukrajiny, Pobaltí, ale i Američané a Angličané, včetně 20 Čechoslováků. Bohužel nejsou zpřístupněny osobní spisy vězňů. Tábor byl ve vesnici Těrekty u města Žezkazgan. Už první dny přinesly důkazy o tom, že tam vězni trpěli o několik let déle, než se uvádělo. Tábor oficiálně fungoval mezi lety 1948 až 1956.
"Tam byly třeba dna od lahví s letopočty 1959, 1960 a nám to nedávalo moc smysl. Zajel jsem do vesnice, a tam se nám podařilo najít pamětníka, 78letého Mizambaje Bralina, který jako malý kluk pamatoval ten tábor. Říkal nám, že to byl ženský tábor, což potvrdily i nálezy ženských podrážek a podobně. Věděl, odkud chodili srážní se psy, kde byla mužská zóna. Všechno se potvrdilo. Ale ten pamětník se tam podle svých slov přistěhoval v roce 1959, to znamená o tři roky později, než je oficiální konec Stěplagu. Říkal, že tam byly Litevky, Lotyšky, Estonky. Moje domněnka je, že se jednalo o ženy z Pobaltí, které měly něco do činění s protisovětským partyzánským hnutím tzv. Lesních bratrů, třeba jim pomáhaly. A na ně se do jisté míry nevztahovaly ty vlny amnestie po smrti Stalina. Ani z roku 1954, ani z roku 1956. No a tady se ukazuje, že sice zrušili ten Stěplag jako táborovou administrativu někde v Moskvě, nicméně to neznamená, že ty lágry skončily," vysvětluje Štěpán Černoušek, který expedici zaznamenal i pro dokument a virtuální muzeum Gulag Online. Nejvíc na něj zapůsobil místní hřbitov a už vzpomínaný pamětník.
Místní hřbitov je strašně silné místo
"Hřbitov, o kterém nám řekli místní, má asi skoro 20 bezejmenných náhrobků, jenom malé dřevěné kůly v zemi, nevýrazné hrbolky. To je strašně silné místo. Dokazuje, že tam ti vězni trpěli, umírali. Nebo ty vězeňkyně, nevíme, zda to byli muži nebo ženy. Je tam jen jeden želený kříž, s vyrytým litevským mužským jménem, který tam někdo instaloval v roce 1990. Zřejmě někdo z příbuzných. Ale od té doby prý na hřbitově nikdo už nebyl. Až my, a je to strašně silné místo. A druhá věc, co mě velmi zapůsobila, tak to bylo setkání s tím pamětníkem, s panem Mizambajem Bralinem. Ukázalo se, že je to typ, který si ty věci hrozně pamatuje. Hrozně pro něj, když byl dítě, zapůsobil moment, když viděl ty vězeňkyně a strážce. Všechno si strašně pamatoval. Přesně věděl, kde stála jaká budova, k čemu sloužila. Chodil s námi po těch ruinách, přesně nám to identifikoval a bylo to až úplně neuvěřitelné. Říkal, že vlastně nikoho v té vesnici to moc nezajímá. Jako kdyby to těch 70 let nosil v sobě, ty všechny detaily, aby nám to mohl přesně říct. Takže spousta věcí do sebe zapadla, a nebýt jeho, tak máme tak možná na 90 % těch otázek nemáme odpovědi, ale jenom dohady."
Výzkumníci se chtějí na místo vrátit v červnu příštího roku. Do výzkumů by se měli zapojit i kazašští studenti.
