Když slyší češtinu, úplně se rozzáří. Helena Kresová o životě mezi krajany v Evropě

Deset let strávila mezi českými krajany v Rumunsku, Polsku a Chorvatsku. Učila češtinu, spolupracovala s krajanskými médii, organizovala kulturní akce a poznávala komunity, které si i po generacích uchovaly vztah k českému jazyku a tradicím. V podcastu České školy v zahraničí: Víc než výuka vypráví Helena Kresová o archaické češtině v rumunských vesnicích, potomcích českých exulantů v Polsku i o tom, proč se krajanům dodnes rozzáří oči, když uslyší rodný jazyk.

„Když slyší tu češtinu, oni se úplně rozzáří. Jsou v sedmém nebi, že mohou poslouchat jazyk svých předků.“

Pro někoho je výuka češtiny v zahraničí učitelskou zkušeností. Pro Helenu Kresovou se stala životní cestou. Během čtyř let v Rumunsku, čtyř let v Chorvatsku a dvou let v Polsku poznala české krajanské komunity z bezprostřední blízkosti. Učila ve školách, spolupracovala s krajanskými časopisy, připravovala rozhlasové relace a podílela se na kulturním životě místních komunit.

Jak sama říká, krajanský učitel nežije vedle komunity, ale stává se na čas její součástí.

„Prožíváme s nimi všechno. Radosti, starosti, jejich jazyk, jejich kulturu i jejich zvyky.“

Rumunsko: první šok a první nadšení

Když přijížděla do rumunského Nadlaku, představovala si běžné evropské gymnázium. Realita byla jiná. Škola působila skromně, vybavení připomínalo spíše minulá desetiletí.

Fotografie z míst, kde Helena Kresová působila, si můžete prohlédnout v přiloženém souboru.

Fotografie z působišť Heleny Kresové

Po prvním překvapení však přišlo nadšení. Čeština měla mezi místními mimořádné postavení.

„Když slyšeli češtinu, úplně se rozzářili. Byli hrozně šťastní, že ji slyší,“ vzpomíná.

Krajané a potomci krajanů v Rumunsku

Zároveň si paní helena uvědomovala, že tradiční způsob výuky by zde nefungoval. Místo memorování dat a literárních přehledů vedla studenty k tomu, aby sami vytvářeli otázky, diskutovali nad knihami a hledali vlastní cestu k české literatuře.

Právě v Rumunsku se také setkala s češtinou, která si uchovala řadu starších výrazů a obratů. Izolovaný vývoj krajanských komunit způsobil, že některé jazykové prvky zde přežily mnohem déle než v samotné České republice.

Cesta na „Gáru“

Působení mezi krajany přinášelo i řadu úsměvných situací. Jednu z nich zažila Helena Kresová při cestě do českého vysílání v Temešváru.

Témešvár|Foto: Zdeňka Kuchyňová, Radio Prague International

V rumunské Oršavě hledala nádraží. Ptala se místních žen v krojích, jenže na slovo „nádraží“ nikdo nereagoval. Teprve když začala vysvětlovat, že hledá vlaky, dostalo se jí odpovědi.

„Jo, Gára! To máte jednoduchý.“

Pak následoval podrobný popis cesty i upozornění, aby si nejdříve ověřila, zda vlak vůbec pojede.

Takové okamžiky podle ní ukazovaly, jak svébytně se jazyk v krajanském prostředí vyvíjel a proměňoval.

Děti, které šeptaly medvídkům

Silné zážitky si odvezla i z polského Zelova (polsky Zelów), komunity potomků českých exulantů, kteří sem přišli na počátku 19. století.

Nejvíce jí utkvěla v paměti práce s malými dětmi. Některé byly při prvních hodinách natolik nesmělé, že z nich nešlo dostat ani slovo.

Foto: Steve Ford, Stock.XCHNG

Pomohl jednoduchý trik. Děti si přinesly oblíbenou plyšovou hračku a mohly jí do ucha pošeptat, čeho se bojí. „To tajemství ten medvěd nikomu neřekne,“ usmívá se. Napětí postupně mizelo a děti se začaly zapojovat. A pak přišlo překvapení. Když začala s českými říkadly a rozpočítadly, ozývaly se hlasy: „To znám. To mě učila babička.“

Právě podobné okamžiky jí připomínaly, že jazyk a identita se často přenášejí v rodinách mnohem déle, než by člověk čekal.

Hrabal, Forman a hlad po české kultuře

V Zelově paní Helenu překvapil i mimořádný zájem o českou kulturu. Místní znali do detailu filmy Miloše Formana, četli Bohumila Hrabala a zajímali se o českou literaturu i historii.

Když vedla přednášku o Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, po skončení se podle jejích slov objevily desítky zájemců o knižní předlohu.

Čtyřlístek|Foto: ČT24

Stejný zájem zaznamenávala i při doporučování knih dětem. Čtenáři sahali od komiksových Čtyřlístků až po náročnější literaturu pro dospělé.

„Byla jsem překvapená, jak dobře českou kulturu znají a jak se o ni zajímají.“

Tradice, které stále žijí

Každá krajanská komunita si podle Heleny Kresové uchovala tradice trochu jinak.

Dožínkové slavnosti v Chorvatsku|Foto: Radio Prague International

Nejsilnějším zážitkem byly chorvatské dožínky. Slavnost s alegorickými vozy, která krok za krokem připomíná celý proces sklizně od žní až po pečení chleba.

„To člověka opravdu nenechá v klidu,“ říká.

„Je to jako když člověk dostane růži, dlouze k ní přivoní a pak ji předá dál. To je poselství práce krajanského učitele.“

V Polsku ji zase zaujala soudržnost evangelické komunity v Zelově. Právě místní sbor se stal jedním z hlavních míst, kde se čeština udržovala, předávala a používala při kulturních i společenských setkáních.

Ne poslání. Dar.

Na otázku, co jí roky mezi krajany daly, odpovídá bez váhání. Nejde podle ní o poslání ani misi. Spíš o jedinečnou možnost poznat lidi, kteří si navzdory vzdálenosti od České republiky uchovali hluboký vztah k jazyku svých předků.

Helena Kresová|Foto: Jana Jiříková, Radio Prague International

Ať už žila v Rumunsku, Polsku nebo Chorvatsku, všude pozorovala stejnou věc.

„Když slyší češtinu, jsou úplně v sedmém nebi.“

Právě tato radost je podle ní tím nejlepším vysvětlením, proč má práce krajanských učitelů smysl.

„Přirovnala bych to k tomu, když člověk dostane růži, dlouze k ní přivoní a pak ji předá dál. To je poselství téhle práce.“

Celý rozhovor s Helenou Kresovou si můžete poslechnout v nové epizodě podcastu České školy v zahraničí: Víc než výuka.