Nutnost hledat spojence

Ministr zahraničí Jan Kavan odmítl během své návštěvy ve Slovinsku rakouský návrh na vytvoření strategického partnerství zemí střední Evropy. Stanovisko Prahy je námětem poznámky Zdeňka Vališe.

Vídeň navrhla vytvořit určitou přirozenou skupinu středoevropských zemí, kopírující v podstatě teritorium bývalé rakousko-uherské monarchie. Ta by pak prý mohla v budoucnu vykonávat koordinovaný nátlak uvnitř Evropské unie. Český ministr zahraničí nejprve s odvoláním na zkušenosti uskupení Benelux označil rakouský návrh za vynikající myšlenku. Nyní Jan Kavan tzv. strategické partnerství zemí střední Evropy zavrhl. Už před ním tak učinilo Polsko a dokonce i Maďaři, kteří mají k Vídni ze všech nástupnických států bývalé monarchie nejvřelejší vztah, zůstali k návrhu chladní. Změnu rétoriky Jana Kavana mohl ovlivnit výrok komisaře Evropské unie Güntera Verheugena, který projekt Vídně označil přímo za nevhodný a odporující principům komunitarismu a solidaritě Evropské unie. Mohl ale také změnit názor po rozhovoru se svými spolupracovníky. Třeba první náměstek a hlavní vyjednavač s Bruselem Pavel Telička byl od počátku mnohem opatrnější. Šanci, aby ve střední Evropě vznikla obdoba Beneluxu či Nordické unie označil za nereálnou a neodpustil si přitom poznámku, že doba Rakouska-Uherska pominula.

Odborníci v Praze i ve Varšavě také vyslovili názor, že za náhlým zájmem Rakouska o střední Evropu stojí nejspíše nedávné zkušenosti ze slabé pozice Vídně v Evropské unii. Protirakouské sankce prý Vídni připomněly, že by mohla hledat spojence v zemích visegrádské čtyřky, kterou dosud ostentativně přehlížela. Bývalý spolupracovník prezidenta Havla Karel Schwarzenberg, jinak též rakouský občan, soudí, že Vídeň svou šanci u sousedů prohrála už krátce po roce 1989.

Praze samozřejmě nemohlo uniknout, že v projektu o strategickém partnerství se zdůrazňuje také řešení jakýchsi otevřených otázek. Jeden nejmenovaný činitel ministerstva zahraničí k tomu poznamenal, že pokud si Vídeň myslí, že má s někým nějaké otevřené otázky, je to pouze její věc. Ale také ministr Kavan několikrát upozornil, že Praha s Vídní žádné takové otázky nemá. Na druhé straně není jistě normální, když čeští vládní činitelé či poslanci navštěvují třeba Irsko a pějí ódy na tuto sympatickou, ale přece jen vzdálenou zemi, a vztahy s Vídní komentují strohým vyjádřením, že Temelín je českou záležitostí a o tzv. Benešových dekretech nebude Praha s nikým diskutovat.

Se všemi sousedy kromě Rakouska má dnes Česko historicky nejlepší vztahy. Je zřejmé, že nedávné sankce proti Rakousku, ke kterým se Česko připojilo jako jediný postkomunistický stát, žádný prospěch Praze nepřinesly. Vzájemné vztahy naopak ještě více zatížily. Nelze přehlížet hlasy, které upozorňují, že po vstupu Česka do unie, nebude země nikdy v centru pozornosti Paříže, Londýna ani Berlína. Češi budou nuceni k prosazení svých národních zájmů hledat spojence mezi malými zeměmi, tedy i spojenectví s Rakouskem. Už to je důvod k pokračování a zintenzivnění dialogu, který zahájili šéfové obou vlád loni v Židlochovicích a v Melku.