Nutnost kompromisu

r_2100x1400_radio_praha.png

Schvalování rozpočtu letos doprovázely mnohem hlasitější obavy ohledně rostoucího zadlužení státu než tomu bylo v minulosti. Jak uvádí Zdeněk Vališ, k zastavení tohoto nepříznivého trendu bude nakonec nutná dohoda všech hlavních politických sil v zemi.

Bývaly doby, kdy se státní rozpočet schvaloval jako vyrovnaný a nakonec skončil dokonce v přebytku. Málokdo si ovšem tehdy připouštěl možnost všelijakého kouzlení s čísly například prostřednictvím mimorozpočtových fondů. Koncem roku 1997 padla vláda Václava Klause a někteří si možná ještě vzpomenou na poněkud vyjukaný obličej nového ministra financí Ivana Pilipa, když veřejnosti oznamoval, že zadlužení státu je dvakrát vyšší, než předchozí vláda uváděla. Dnes můžeme konstatovat, že veřejný dluh se opět zdvojnásobil. Dávat za to ale veškerou vinu socialistické vládě by asi nebylo příliš korektní. Na nárůstu dluhu se zčásti podepsalo i napravování starých hříchů. Ale to vše už vlastně není důležité. Podstatné je, zda celkový dluh dál poroste. Tedy, zda se budou i v dalších letech zvyšovat schodky všech veřejných rozpočtů, nikoli jen toho mediálně nejsledovanějšího, který poslanci v úterý schválili.

Mezi vládou i opozičními stranami panuje vcelku shoda, že se s veřejnými financemi musí něco rychle udělat. Rozdíl je v názoru, co by to mělo být. Vláda sice připouští možnost snižování výdajů, ale spíše v dlouhodobějším výhledu. Zato by raději zvedla hned některé daně. Nejen pro liberální a konzervativní opozici, ale třeba i pro Mezinárodní měnový fond je naopak zvyšování daní nepřípustné. Za jedinou cestu k řešení schodků veřejných rozpočtů se považují rozpočtové škrty, především v sociální oblasti a reforma penzijního systému. Všichni dohromady ale zřejmě vědí, že řešením nakonec bude muset být kompromis. Je zde totiž ještě problém z pohledu občanů, který spočívá v tom, že náklady transformace v Česku se platí z jejich kapes už nějak moc dlouho, a že už měly být dávno splaceny. Takže půldruhého roku před volbami by bylo politicky málo únosné zvyšovat daně nebo na druhé straně omezovat příliš státní výdaje.

O nutnosti kompromisu ale hovoří i někteří respektovaní ekonomové. Zvýšení daní a škrtům ve výdajích se prý země prostě nevyhne. Daně by ovšem neměly růst tam, kde by to odčerpávalo peníze k podnikání a podvazovalo ekonomický růst. Daň z příjmu by v tomto ohledu měla spíše rychle klesat. Ale už s ohledem na předpokládaný vstup do Evropské unie by politici na všech úrovních neměli váhat s prosazením razantnějšího zvýšení daní třeba u nemovitostí. Evropský trend také naznačuje, že směrem nahoru bude zřejmě nutné pohnout s daní z přidané hodnoty a se spotřebními daněmi. Táhnout za jeden provaz by podle řady ekonomů měli politici i pokud jde o výdaje. Stát by se už měl konečně stáhnout z těch oblastí, kde jeho působnost není prokazatelně efektivní, jako je například bankovnictví či účast v podnicích. A naopak by měl více pozornosti věnovat rozvoji infrastruktury. Jedním z těch, kteří považují seškrtání výdajů a určité zvýšení daní za jediné možné řešení problému veřejného dluhu, je ředitel Davidsonova institutu v Michigenu Jan Švejnar. Jak řekl nedávno deníku Právo, pokud českou ekonomiku něco skutečně deptá, tak je to právě z důvodu oddalování zásadních změn a neschopnosti politiků provést společně opatření, která prospějí každé vládě.