O morální smrti s Vojtěchem Jasným
V závěru našeho pořadu se vrátíme ještě jednou k Letní filmové škole. V souvislosti se svým letošním jubileem si organizátoři za hlavní téma zvolili dětství a pohádku. Mezi pozvanými z českých tvůrců nechyběli ti, jejichž jméno je s filmovým dětstvím tak či onak spojeno. Vilém Faltýnek se v Uherském Hradišti setkal mj. s Vojtěchem Jasným, autorem pohádkové alegorie Až přijde kocour. O dětství ale nakonec nemluvili...
Český režisér, scenárista a dokumentarista Vojtěch Jasný (*1925) převzal v závěru letní filmové školy výroční cenu Asociace českých filmových klubu za celoživotní tvorbu a přínos pro světovou kinematografii. Jasný patřil v 50. letech k propagandistickým filmařům, po cestě do Číny přes SSSR v roce 1952 však prozřel a vytvořil posléze řadu významných obrodných snímků. Na začátku 70. let emigroval na Západ. Dnes působí v New Yorku. Pro dokumentární projekt Stevena Spielberga Peklo na zemi zpracoval výpovědi nacistických obětí z Terezína. Zatím posledním snímkem, na němž se Jasný podílel, je Návrat do neobyčejných let.
"Jo, vlastně je to poslední film, na němž jsem spolupracoval. Ne jako režisér, ale jako představitel sebe sama."
Můžete ho krátce přiblížit?
"Je to návrat do Vyhnanic k filmu Neobyčejná léta, který jsme ve tam dělali. Ve Vyhnanicích totiž bylo založeno první jednotné zemědělské družstvo v Československu. Připravovali jsme to v roce 1950, do 1951 jsme ho točili. Já jsem tehdy řekl mému kompagnonovi Karlu Kachyňovi, on už není, s láskou na něj vzpomínám... Já jsem řekl: Karle, pojdme na venkov, za stalinismu nemůžeme nic než lhát, pojďme dělat film na vesnici, čtyři roční doby, takový "český rok". Jenomže nám tam partaj nastrkala věci, které jsme tam museli dát, jinak to nešlo, a to byla lež. Ale to druhé lež nebyla. To družstvo velmi dobře fungovalo, bylo udělané z chudých lidí... tak o tom. A tak jsme se do Vyhnanic vrátili. Nejdřív mi ukázali celý ten původní film. Já jsem ho od té doby, kdy jsme ho dělali, neviděl."
A když jste ho po těch letech viděl, tak jste se rozhodl, že se k němu vrátíte?
"Mě požádal pan Pavel Taussig, kterého si velmi vážím, a pan Hynie z České televize, tak kvůli nim. Tak jsem řekl, že se to musím udělat. Já nemám co tajit."
A jaký to má smysl, po takové dlouhé době se k tomu starému filmu vracet?
"Já jsem dospěl k názoru, že si to člověk musí vyřešit. Já mám čisté svědomí a za ty chyby, které jsem udělal jako mladý komunista, jsem byl tisíckrát potrestraný vším možným, i možností, že mě zavraždí, když jsem se postavil proti. takže já se nemám proč omlouvat. Ale do té doby ty filmy byly propagandistické, ať jsem dělal co jsem dělal, musely být propagandistické, a já jsem to dělal. Takže já se na ně nedívám a pro mě moje dílo začíná Zářijovými nocemi."
Vy se taky zabýváte Terezínem, vracíte se k těmhle starým křivdám...
"Terezín je otázka jiná. Já cítím, a to není pouhé slovo, k těm zavražděným... můj tatínek zemřel v Ausschwitzu jako mučedník, já cítím k těm zavražděným nekonečnou lásku. Proto jsem přijal, když mě žádal Spielberg, abych natočil a celé nakoncipoval Peklo na zemi, první horor v mém životě... Když jsem dělal celým srdcem film o mauthausenském koncentráku Přežil jsem svou smrt, já to cítím jako svoji hlubokou lidskou povinnost. Já jsem trpěl, když jsem ty filmy dělal, i u Pekla na zemi, to jsem měl vyrážku po celém těle. Viděl jsem stovky svědectví. Byl jsem jako spálený, musel jsem se mazat. A nejedl jsem maso, nemohl jsem..."
V posledních letech se v souvislosti se zveřejňováním seznamů agentů StB často ukazuje na umělce, kteří jsou vedeni v těch seznamech. Oni se mnohdy brání, že jsou tam neprávem. Jak vy se na toto díváte? Je to pro vás nějak přijatelné, omluvitelné?
"Podívejte se, i Václava Havla a Pavla Kohouta volali na policii a vyslýchali. A chtěli je nějak dostat na kolena. A to by se taky dalo říct, že tam byli, že říkali některé věci atd. Byli režiséři, kteří mohli jezdit na Západ a předtím byli odsouzeni, nemohli a pak mohli... Třeba Menzel, třeba musel taky hlásit, když jel ven a pak se vracel, ale vůbec bych mu to nezazlíval. Neříkám, že to tak bylo, ale velmi pravděpodobně - nikoho nepustili ven, kdo byl tvrdej. - A k tomu vám řeknu petardu. Když si mě v roce 1970 zavolal generální ředitel filmu Jiří Purš, řekl: Teď jsi udělal po Rodácích ještě Českou rapsodii pro Ósaku, za ty oba filmy půjdeš do vězení. Když to ale veřejně v televizi a v tisku odvoláš, budeš s námi spolupracovat a budeš dělat film glorifikující agenta státní bezpečnosti... Já jsem si to vyslechl, přišel jsem domů a řekl jsem mé paní: Do čtyř dnů musíme odejít. A podařilo se nám to díky Bohu. Já jsem věděl, že kdybych Purše poslechl, byl bych morálně mrtvý. A taky se mnoho lidí stalo morálně mrtvými. Když jsem dělal Klaunovy názory s Heinrichem Böllem, hraný film v Německu, tak tam klaun říká: Moje matka pro mě nic neznamená. Ale Hennriete, kterou matka poslala v patnácti proti letadlové artilerii střílet, ta zahynula, ale pro mě je věčně živá. - Böll tam mluví o té morální smrti. Ta se stala v našem národě. Mně se nestala, protože jsem měl možnost odejít," uvedl Vojtěch Jasný.
