O muzikálnosti spisovatele Emanuela Frynty
"Koupil jsem čtyři trychtýře, a je to k nevíře, jak nahoře, ty trychtýře, jdou strašně do šíře, a dole zase naopak, jak se to zužuje, těch peněz, co mě stál ten brak, a k čemu mi to je? A nejlepší až nakonec, ono to nemá žádné dno, ach koupit dneska dobrou věc, je věru nesnadno." Autorem básně Trychtýře je Emanuel Frynta. Osobnost tohoto básníka, překladatele, hudebníka a tvůrce originálního pojetí řeči a mluvy si nyní připomeneme v repríze Knihovničky Radia Praha.
Emanuel Frynta básník, dramatik a překladatel nemohl za svého života plně rozvinout talent, který mu byl dán. Nejvíce se prosadil jako překladatel z ruštiny, němčiny a španělštiny, ale například jeho literárněvědné koncepce, jeho pojetí literatury jako orálního gesta, které formuloval písemně v 60. letech, vyšly knižně až 30 let po jeho smrti. Do praxe se dnes dostávají zásluhou Fryntovy ženy Vítězslavy, která v jejich duchu vyučuje přednes na Divadelní fakultě AMU. Jak Fryntová vzpomíná, jejího muže literatura formovala od útlého dětství:
"Už to prostředí, ve kterém žil. Musíte si představit, že tatínek byl řídícím učitelem ve Slapech, a ve slapské škole, tam celé léto byl Zahradníček, Čep, ti tam bydleli v létě a psali tam. Chodil tam Vančura. Nebo Albert Vyskočil. Takže pořád žil v tom prostředí literátů. S nimi chodil na procházky, jeho nejkrásnější chvíle byly, jak říkal, když chodil s Vančurou. On byl chlapec, ale právě proto to na něj tak zapůsobilo. V jedné Čepově povídce se píše o chlapci, který říká, že kukačka má tmavomodrý hlas. A to byl výrok mého muže."
Přece jenom, řada lidí, kteří studují jazyky, se zaměřuje na text, na to psané slovo. Zvlášť pokud se potom uplatňují jako překladatelé, což váš muž byl. Kde tam vznikl přesah k tomu mluvenému slovu?
"No já myslím, že to bylo tím, že byl tak hudebně nadaný, tak muzikální. Uměl hrát na kdejaký hudební nástroj, který mu přišel do ruky. Hlavně měl rád píšťalky, flétničky, tím se bavil velmi. Pak to byl ohromně rytmický člověk a taky krásně tančil. Takže k tomu mluvenému měl vždycky náklonnost a myslím, že chtěl taky režírovat."
Chtěl jsem vám, milí posluchači, pustit záznam Fryntova hlasu. V rozhlasovém archívu jsem našel jediný s jeho jménem. Zralý mužský hlas vypráví o tom, jak se dostal na výtvarná studia k malíři Maxi Švabinskému. Emanuel Frynta je sice znám jako literát, ale jako výtvarník začínal. Že by to byl opravdu on?
"Předtím se zabýval malbou, kresbou, chodil do školy k Emanuelu Frintovi (s měkkým i), to byl známý malíř. Měl ateliér a školu na Národní třídě. A muž tam do té školy chodil. Nebyli příbuzní, ale měli stejné jméno. Takže zabýval se spíš tím a studoval za války ruštinu (tedy soukromě) a pak španělštinu. Ale pak se rozhodl, že půjde na filosofickou fakultu," vzpomíná Fryntova žena Vítězslava.
Vydal jsem se pro záznam do rozhlasového depozitáře, ovšem jak vidět, zmatek se jmény zamotal hlavu i zdejším archivářům. Frinta - učitel - se psal s měkkým i po r, zatímco budoucí básník s tvrdým, s ypsilon. Záznam v archivu je sice označen jako Frynta s ypsilon, ale zřejmě došlo k omylu. Takže hlas literáta si nepustíme. Nebo že by přece?
V soukromém majetku rozhlasového dokumentaristy Zdeňka Boučka se zachovalo novoroční přání, které natočil Ivan Vyskočil s Emanuelem Fryntou k Novému roku 1970.
Emanuel Frynta: "Dobrý večer, ještě jednou a naposled v tomhle starém roce, kterému jsme vlastně ještě docela nedávno říkali nový rok. Dobrý večer vám všem a představme si, teď když už rok končí, co říká ten starý rok, který odchází, tomu novému. Říká mu asi: Poslouchej, dělej si co chceš, dělej si podle svého, co myslíš, že je dobré a nové, ale nedělej zase úplně všechno znova. Nezapomeň na všechny ty dobré, staré a rozumné věci, které dobrými zůstávají. Ani my nevstupujeme do času úplně nového, nýbrž do toho, který chceme učinit tvořivým, plným časem našeho života. Dovolte mi tedy, abych připil vám všem, a prosím vás, abychom společně připili všem těm, kdo se domnívají, že jsou sami a osamělí a že si s nikým připít nemohou. Přejmě si navzájem hodně radosti a štěstí a nejvíc radosti dětem, kterým patří největší kus budoucnosti."
Ivan Vyskočil patřil k Fryntovým přátelům. Dnes na něj vzpomíná takto:
"Já mám Emánka spojeného s ohromnou invencí, pokud jde o hru a o humor. Vlastně u něj jsem si uvědomil, že hra a humor je vlastně řeč o jednom a tomtéž, jenomže ze dvou stran. A on byl skutečně v tomhletom nesmírně nadaný a souviselo to s tou jeho obrovskou filologickou a filosofickou potencí."
Emanuel Frynta musel v roce 1948 odejít ze studií a po celý život se věnoval překladatelské, literární a editorské práci ve svobodném povolání. Vlastní tvorbu publikoval převážně časopisecky. Některé literárněvědné studie byly zacíleny na zahraniční publikum a vyšly cizojazyčně, řada esejisticky pojatých prací o české i světové literatuře zůstala v rukopisech. Emanuel Frynta zemřel v říjnu roku 1975 v 48 letech.