O projevech politiků ještě jednou

Photo: CTK

V poslední době jsme na české politické scéně stále častěji svědky velmi kontroverzních projevů, které se zjevně vymykají mantinelům politické kultury. Z čeho takové projevy pramení a jak na ně reagovat? O těchto otázkách jsem si povídal s publicistou Ondřejem Neffem.

Mirek Topolánek, foto: ČTK
Jak si vysvětlujete nedávné obscénní gesto premiéra Mirka Topolánka v Poslanecké sněmovně, kdy na kritiku své vlády ze strany opozičních poslanců reagoval všem srozumitelným zdviženým prostředníčkem?

"Víte, já bych právě tuto mini aféru nějak nezveličoval. On se Mirek Topolánek stylizuje do role takového lidového muže, který přišel z Ostravska, a tam se servítky přes ústa nedávají. Nedomnívám se, že to byl tedy nějaký kalkul z jeho strany, že chtěl skutečně nějak něco demonstrovat. Asi to bylo velmi spontánní, ale myslím si, že to k němu dá se říci patří, taková určitá obhroublost projevu. Navíc si myslím, že to je tak ještě to nejmenší, co by mi vadilo na politické kultuře naši země."

V případě premiérova gesta snad mohlo jít o náhlé pohnutí mysli a v tu chvíli nezadržitelnou reakci. Jak si však vysvětlit několik dnů po sobě opakované, nelichotivé výroky šéfa sociálních demokratů Jiřího Paroubka na adresu poslaneckých přeběhlíků z ČSSD, zejména Miloše Melčáka, kde padala slova jako kreatura, lidský hnus nebo mrva?

"Podobně jako určité drsné výrazivo patří k Mirku Topolánkovi, tak expresivita výrazu patří k Jiřímu Paroubkovi. Tam je to bohužel ale myslím vážnější případ, protože to vede vysloveně k zhrubnutí celé té politické scény. To, že jsme se tak dlouho zmítali v politickém patu bylo do značné míry zaviněno právě tou atmosférou úplně emotivní nenávisti, která zavládla před volbami, přetáhla se i do toho povolebního období a znemožnila nějakou rozumnou dohodu na bázi, která by vyjádřila takovou tu polaritu smyšlení naší veřejnosti. Takže to je vážnější věc. Dokonce se domnívám, že si to Jiří Paroubek uvědomuje, protože on viditelně zmírnil svou rétoriku, ale právě v tomto případě těch dvou, jak on říká, zrádců se zase ta jeho letora projevila v plné nahotě a je to vysloveně taková poměrně dosti trapná a široce kritizovaná záležitost."

Jiří Paroubek, foto: ČTK
Invektivy naši politici ale nečastují pouze své protivníky na domácím politickém kolbišti. Nedávné "přejmenování" poslance Evropského parlamentu Jo Leinena na Lenina, kterého se dopustil vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, či výrok prezidentova tajemníka Ladislava Jakla, že se tomuto německému politikovi asi stýská po protektorátu, zjevně nepatří do státnického slovníku. Jak s takovým stavem naložit? Máme se jen stydět za některé námi volené zástupce a jejich poradce?

"Ten stud, to je zřejmě něco, co nám náleží, a velmi často si myslím, že to je součást občanské povinnosti obyvatel České republiky, kdybych hovořil trošku s nadsázkou. To je bezesporu pravda. A co je velmi kormutlivé, je právě to, že se velice často zneužívají historické analogie. Takové ty odkazy, že je někdo jako Hitler, nebo že je někdo jako Lenin, někdo je jako Stalin, prostě to jsou neuvážené výroky, které vůbec neberou v ohled tu reálnou historickou zrůdnost těchto figur a jejich činů. A to není vůbec věc poslední doby, to se táhne po celou éru od převratu v roce 1989 až po dnes. A právě takovéto zkratkovité myšlení, to se s námi obávám se potáhne ještě hodně dlouho než nastoupí nová generace politiků, kteří nebudou reminiscencemi na minulost zatíženi a budou, doufám, schopni věcněji přemýšlet a věcněji hovořit."

Všechny zmíněné politiky jsme si sami zvolili. Jak ale jít k volbám a nevolit ty kandidáty, kteří se nějak prohřešili nejen vůči politické kultuře, ale i proti obyčejné lidské slušnosti, když o složení stranických kandidátek rozhodují i tito lidé?

Foto: ČTK
"No právě. To je ten problém zastupitelské demokracie a problém vázaných kandidátek, kdy kandidátky sestavují stranické sekretariáty, byť tedy ne jenom ze své vůle, ale na základě třeba nějakého vnitrostranického procesu. A na to opravdu občan nemá vůbec žádný vliv. Proto se domnívám, že je nakonec dobře, i když se mi to neříká zrovna nejlehčeji, že máme Senát, který vzniká jinak, a v tomto Senátu jsou zástupci veřejnosti přímo voleni jako figury. To Poslanecké sněmovna pochopitelně ponese toto zatížení trvale, protože je nereálné si myslet, že toto se nějakým způsobem změní, že by veřejnost volila přímo ty poslance. To by se musela Ústava od základů změnit úplně zásadním způsobem, a kdo jiný by o tom měl rozhodnout než právě ti poslanci, kteří byli zvoleni tím systémem, který existuje. No a ti by samozřejmě takou základní změnu nepřipustili. Takže tom, o čem hovoříte, já s tím naprosto souhlasím, je to určitá zátěž našeho politického systému, ale prostě je to určitá daň za to, že ten systém je nějakým způsobem ustrojen. Má své výhody, i své nevýhody. Hovoříme teď o nevýhodách, o výhodách bychom museli mluvit zase v jiných souvislostech."

A zřejmě i mnohem déle...

"A rozhodně mnohem déle. Chtěl bych akcentovat, že podle mého názoru ty výhody převažují, a že my jsme si tady posteskli nad nějakými jevy politické scény, které jsou myslím marginální, přesto, že se stávají takovým centrem zájmu zejména médií, protože se o nich dobře píše, protože jsou dramatické, dá se nad nimi rozčilovat, dá se to kritizovat, a to je i důvod, proč mluvíme o tom negativním a nehovoříme o tom pozitivním."