Obnova venkova je o penězích, iniciativě i solidaritě

Miroslav Baše, foto: Autor
0:00
/
0:00

Letos uplynulo 14 let od doby, kdy vláda České republiky, ještě za existence Československa, přijala Program obnovy venkova. Teprve před deseti lety se ale podařilo, a to pouze zásluhou poslanců, uvolnit do programu první peníze ze státního rozpočtu. Tím byly položeny základy trvalé podpory venkova. A jak vypadá situace dnes? To zjišťoval Zdeněk Vališ.

Miroslav Baše, foto: Autor
Cílem Programu obnovy venkova je, stručně řečeno, vrátit venkovu jako celku jeho identitu a podporovat jeho trvale udržitelný rozvoj, jakkoli tento pojem někteří technokrati a politici neuznávají. V západní Evropě se Program obnovy venkova začal rozvíjet už začátkem sedmdesátých let minulého století a dnes patří k prioritám Evropské unie. Někde si samozřejmě může také položit otázku: k jakému stavu se má venkov obnovovat, k poválečnému, meziválečnému, rakousko-uherskému? To je ale podle odborníků špatně položená otázka. Nejde o návrat do minulosti, ale o regeneraci venkova jako ekosociálního systému. Jak řekl Radiu Praha profesor ČVUT Miroslav Baše, místopředseda Spolku na obnovu venkova, Česko se v tomto ohledu oproti západoevropským zemím, ale i třeba oproti Polsku či Maďarsku, vyznačuje jednou zvláštností.

"Náš venkov dostal v minulém období několik velkých úderů. U nás to asi probíhalo nejradikálněji, že jsme z těch svobodných hospodářů, farmářů udělali zaměstnance. Kolektivizace tak založila na venkově určitý směr, který okolo v Evropě nemá obdoby. Když tedy říkáme obnova venkova, tak bychom rádi obnovili něco z toho venkova, který je, řekněme evropský, nebo středoevropský. Ten náš venkov dnes poněkud ztratil orientaci. Někde dokonce se pokračuje v té velkovýrobě, která je spíše takovým jevem, srovnatelným s velkými pláněmi ve Spojených státech, ale pro ten středoevropský prostor je asi přece jen typičtější nějaký jiný ráz krajiny. Není to jenom věc estetiky. Je to také o ekologii, protože v těch nezměrných lánech nemohou vegetovat různí tvorové, ani flora. Proto to slovo obnova."

Ivan Dejmal, foto: Autor
Všechno je samozřejmě o penězích. Kde jsou podle vás zdroje na obnovu venkova?

"Existuje Program obnovy venkova, existuje vládní usnesení, ale ty peníze, které na obrovské počty obcí jdou, jsou relativně malé, nechci říci směšné. Když se podíváte na těch čtrnáct let dozadu, co se vlastně vykonalo v tomto státě, tak vidíte, že venkov v tom nějaké vyznané místo neměl. Obnova venkova se přece jen měla odehrávat s větší účastí politiků."

Také Ivan Dejmal, bývalý ministr životního prostředí v české vládě, z jehož iniciativy byl v roce 1991 Program obnovy venkova přijat, tvrdí, že mnozí politici stále pořádně nevědí, o co se vlastně jedná.

"Ono je to tím, že ty špičky politické reprezentace se většinou rekrutují z lidí, kteří mají spíše celoživotní městskou zkušenost. S venkovem a jeho problematikou nikdy moc nepřišli do styku. Politika je k tomu moc nenutí, protože venkov má většinou vyhraněnější představu, koho volit. Nerozhodnutých hlasů je tam na rozdíl od měst málo. Efektivnější je tedy orientovat se na města, než se handrkovat o nějaká tři procenta hlasů na venkově."

Program obnovy venkova musí přirozeně zahrnovat celou řadu oblastí. Od údržby venkovské zástavby, občanské vybavenosti a zeleně, až po obnovu různých místních služeb, podporu podnikání, vytváření nových pracovních míst. A v neposlední řadě by program měl rovněž pomáhat obnovit takříkajíc vespolný život na venkově. Možná, že právě toto potřebuje venkov víc než velké dotace do materiálních statků. Ale to už by bylo přece jen trochu jiné téma. Jenže, jak už bylo řečeno, venkovu zatím nějaké velké dotace vůbec "nehrozí". Jan Florian z ministerstva pro místní rozvoj ale Radiu Praha prozradil, že v příštích letech by se už prostředky určené na obnovu venkova měly počítat na milardy.

Jan Florian, foto: Autor
"V Programu obnovy venkova jsme se v posledních čtyřech pěti letech pohybovali kolem půl miliardy korun ročně, připočtu-li k tomu ještě peníze, které jsme dávali do obcí postižených povodněmi, dělalo to asi 750 miliónů korun. Od letošního roku by tyto prostředky měly jít přes kraje. Přes ministerstvo jsme do toho vložili navíc 60 miliónů. Tyto prostředky šly na pilotní projekty a soutěž Vesnice roku a v tom bychom pokračovali i v příštím roce. Kromě toho ale v tomto roce startuje Společný regionální operační program, což je program, což je program podporovaný částečně z Evropské unie. V letech 2004 až 2006 by přes tento program mělo jít do regionů směrem k obcím asi 15 miliard korun. Rádi bychom, aby co největší část z toho šla do malých obcí. Tam je to těžší z toho důvodu, že tyto obce většinou nemají manažéry, kteří by projekty připravovali. Proto preferujeme regiony, protože tam už ti manažéři budou a mohou připravovat projekty v rámci venkovských regionů."

Prostředků by ale mohlo být v budoucnu ještě víc. Někdejší ministr Ivan Dejmal v souvislosti s podporou obnovy venkova ze strany Evropské unie upozorňuje na jeden velmi důležitý moment.

"Od roku 2007 jsou připraveny velmi pronikavé změny v dotační politice, v té celé společné zemědělské politice unie. Financování by mělo být převedeno z podpory zemědělské produkce na podporu jednak údržby krajiny, jednak přímo na podporu infrastruktury a venkovské zástavby."

Jiří Vlach, foto: Autor
Přesto je zřejmé, že prostředky získané ze strany státu a Evropské unie budu vždy tvořit jen menší část toho, co je nutné vynaložit na obnovu venkova. Také v Česku - stejně jako v západní Evropě - se prý ale ukazuje, že efektivita dotačních peněz bývá na venkově velmi vysoká. Jinými slovy, hodnota výsledného díla je pak daleko větší než vložená dotace. Na venkově se totiž vedle prostředků, které do projektu dá stát, kraj či obec, často vkládá ještě dobrovolná práce občanů. Ostatně už od dob Františka Josefa I. venkovští občané pracovali na obecním majetku s příspěvkem státu. Kdyby obyvatelé necítili se svou obcí, neměli bychom v nich dnes sokolovny, hasičské zbrojnice, kostely či kapličky. Otázkou ovšem je, jak zainteresovat třeba české podnikatele pro obnovu venkova. Profesor Baše se v tomto ohledu netají určitou skepsí.

"Zainteresovat podnikatele je něco, co má svůj vlastní mechanismus, protože dnes si každý představuje, že peníze otočí rychle. Investice do výrobních kapacit jsou poměrně vysoké a přitom ta kapacita má krátký život. Na podnikání do venkova by podnikatelé museli mít nějak vyřešenou strukturu osídlení, aby alespoň z regionálního hlediska to někdo koncipoval a řídil, aby měli ti podnikatelé čemu věřit. Jít na venkov totiž znamená se svým způsobem izolovat od velkého soustředění lidí, od možností interakcí, od flexibilních pohybů, když třeba podnikateli něco nevyjde, by mohl přejít k něčemu jinému. Oni se bojí, že v tom opuštění na venkově jsou do jisté míry diskvalifikováni. Taková ta politická hesla o podpoře malého a středního podnikání jsou určitě užitečná, mělo by to tak být, ale bylo by dobré, kdyby tady bylo víc tzv. pilotních projektů, na kterých by se dokázalo, že to jde. Už se to sice děje, ale bohužel je toho zatím ještě málo."

Při obnově venkova ovšem existuje také fenomén zvaný solidarita velkých s malými. Příkladem může být třeba Jihočeský kraj, který je charakteristický velkým počtem drobných obcí a osad. Z toho vycházel i krajský úřad, když nastavoval pravidla pro poskytování různých podpor. A jak se Radiu Praha pochlubil první náměstek jihočeského hejtmana Jiří Vlach, velké obce a města tato pravidla solidárně podpořily. Výsledek je potěšitelný.

"Já mám obrovskou radost z toho, že se nenaplnily prognózy, že ty malé obce a osady budou pozvolna skomírat a že v nich život zanikne. V mnoha regionech kraje je vidět, že opak je pravdou."