Od apolitické grotesky k politickému kabaretu

Jiri Grossman, Miloslav Simek et Miluska Vobornikova, photo: CTK

Herec a autor povídek a skečů Miloslav Šimek podlehl v pondělí ráno leukémii. Jeho herecké a autorské začátky i hlavní éra, kdy společně s Jiřím Grossmannem vytvořil jednu ze slavných podob divadla Semafor, se váže k vlně divadel malých scén 60. let. Podrobnosti připravil Vilém Faltýnek.

Členové divadla Semafor Miloslav Šimek (vpravo), Jiří Grossmann a Miluše Voborníková na archivním snímku z roku 1970, foto: ČTK
Miloslav Šimek a Jiří Grossmann přišli v roce 1967 na pozvání Suchého a Šlitra do Semaforu. Vytvořili záhy slavnou dvojici. Společně psali skeče, scénky, divadelní texty a povídky. Svým výrazným smyslem pro intelektuální humor a improvizaci výrazně ovlivnili na přelomu 60. a 70. let uměleckou podobu pražského Semaforu. Suchý humor jejich povídek mnohdy zlidověl.

Šimkův hlavní partner ale v roce 1971 podlehl leukemii. Šimek hledal další spoluhráče a spoluautory, byli jimi v různých dobách Luděk Sobota, Petr Nárožný, Jiří Krampol. V posledním období spolupracoval s moderátorkou Zuzanou Bubílkovou na pořadu S politiky netančím.

Miloslav Šimek se Zuzanou Bubílkovou, pořad Měsíčník Divadla Jiřího Grossmanna, archivní snímek z roku 1994, foto: ČTK
Málo se ví, že Miloslav Šimek začínal už v roce 1960 v souboru MLOK. První svoje komické pásmo napsal s přítelem Vladimírem Bystrovem, který vzpomíná:

"Nikdo z nás nebyl profesionální divadelník ani nikdo neměl ambice být profesionální divadelník. Všichni jsme se chtěli k něčemu vyslovovat. Zní to dneska módně a vznešeně... Všechno to byli strašně slušní hoši. Já jsem nikdy neslyšel od Grossmanna ani Šimka ani od Zuny ani od Uhla jediné sprosté slovo. To byli slušní hoši ze slušných rodin v tom dobrém slova smyslu, kteří se ale rozhodli, že budou vystupovat a vyjadřovat se. Taky kapela, která nás doprovázela... tam Jiří Pechar přivedl zase Jiřího Grossmanna, dalšího slušňáka."

Odtud možná také plynul charakter prvních let společné práce obou komiků. Divadelní historik Josef Herman potvrzuje, že Šimek a Grossmann na začátku nechtěli být satiriky, netoužili kritizovat:

Miloslav Šimek, archivní snímek z 19. května 1999, foto: ČTK
"Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem byli jednou z několika dvojic, které pokračovaly ve zvláštním typu intelektuálního klaunství, započatém v novodobé historii Voskovcem a Werichem. Jindřich Honzl ho nazval inspirovaným herectvím, později se mu začalo říkat autorské, a jeho podstatou byla skutečnost, že herec je zároveň autorem toho, co říká, tudíž - a to je klíčové - je za řečené přímo zodpovědný. Werich v jedné forbíně divadla ABC říká, že klaun je od toho, aby svému pánovi říkal pravdu, i když za to dostane zaplaceno kopancem, coby mezinárodně uznávanou valutou.

Dvojici Š + G zpočátku o takovou pravdu nešlo, spíš si tak pro sebe a své vrstevníky hráli s věcmi, které jim přišly hovadské, a vymýsleli na život kolem sebe absurdně groteskní povídky. Když však v srpnu 1968 přišli okupanti, pořady Š + G, tehdy hrané hlavně pro stávkující vysokoškoláky, hodně přitvrdily. Z té doby neexistuje otevřenější satira na okupanty a jejich zdejší pomocníky, nežli je ta jejich. O to složitější byla pro pozůstalého Šimka, když mu záhy jeho partner zemřel, normalizace. Šimek byl vždycky sarkastičtější, drsnější nežli spíše lyrický a básnivý Grossmann. A absurdnější, méně hravé byly také Šimkovy pořady v 70. a 80. letech.

Šimek dokázal skvěle slovně smečovat, suše komentovat, několika výstižnými slovy říznout, v jeho projevu byla vždycky přítomna hluboká skepse ať říkal cokoliv. Proto si myslím, že politický kabaret, jediný tak otevřený u nás, který po listopadu provozoval se Zuzanou Bubílkovou, byl docela logickým vyústěním jeho divadelní dráhy. Včetně toho, že mu často chyběl korektiv, že mnohé říkal spíše s ohledem na pointu, než na vystižení pravdy, že své vtipy často opakoval. Miloslav Šimek byl z oněch intelektuiálních klaunů zřejmě nejdrsnější a svým způsobem se řadil někam k drastickým komikům typu Ference Futuristy či Jardy Štercla."