"Oni byli první" - osudy prvních obětí komunismu v Československu.
"Oni byli první". Napadne Vás, kdo a v čem. "Oni" jsou českoslovenští občané, často ruského původu, odvlečení už během 2. světové války do Sovětského svazu. A jejich prvenství je nasnadě; členové výboru se stejným názvem - "Oni byli první" - se považují za první československé oběti komunismu. Začínají Historické obzory...
"Na Slovensku, které již není součástí našeho státu, je to samostatný stát, se to týkalo desetitisícových, možná statisícových objemů lidí, kteří byli deportováni na práci do internačních táborů v Sovětském svazu. A z těch českých zemí to byli lidé, kteří byli zatčeni a uvrženi už skutečně do trestních táborů, gulagů, a byli to vesměs lidé, kteří byli charakterizováni jako kontrarevoluční, čili mohli ohrozit sovětské zájmy v Československu. To znamená pravicoví politici, ruská emigrace, ukrajinští nacionalisté a další."
Dodejme, že do sovětských osidel se také dostaly osoby, jež se mohly potenciálně stavět proti připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, dále lidé, kteří se skutečně nebo domněle angažovali ve strukturách Slovenského státu, čeští reemigranti z Ruska po roce 1917, ruští legionáři a další. Ponechme nyní stranou skutečnost, že k podobným excesům docházelo všude, kam vstoupila svobodu přinášející noha sovětského vojáka, jak k tomu ale mohlo dojít v Československu, zemi s demokratickou - byť násilně přervanou - tradicí?
"Z hlediska hodnocení sovětské politiky to bylo naprosto přirozené, byla to velmoc, která si dělala, co chtěla, byla to agresivní a expanzivní velmoc. Problém je samozřejmě v tom, že je třeba říci, že už selhal ten pseudodemokratický československý stát, protože těmto únosům dokázal jenom přihlížet a jenom chabě se bránit, nedokázal se proti nim ani nahlas ozvat. Ostatně připomeňme to, že doba byla tak zmatená, že uprchlíci ze Sovětského svazu byli Spojenci, především Brity, vraceni do sovětských rukou, kde končili jak končili. Pouze Američané váhali, ale přesto lidem prchajícím ze Sovětského svazu říkali: Budete mít volby, tak v nich Stalina svrhněte, čili šlo o naprosté nepochopení. No a v této atmosféře byly únosy lidí z Československa jednou z patálií, kterými se nikdo příliš nezabýval, ale dnes s odstupem času můžeme říci, že stát selhal ve své deklarované demokratičnosti a ve své historické reprezentaci, která dodnes tvrdí, že komunisté přišli až v roce 1948. Ne, přišli a začali působit mnohem dříve,"
říká publicista Vladimír Bystrov, autor knihy "Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955, kterou loni vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. K ediční práci ÚDV blíže jeho mluvčí Jan Srb:
"ÚDV od doby svého vzniku, od roku 1995, vydává publikace mapující období čtyřiceti let komunismu v Československu. Ty edice se rozšiřují, začalo se sborníkem Securitas Imperii, v roce 1999 jsme začali s edicí Sešity, to je věnováno vždy určitému tématu, vyšly tam třeba tresty smrti v Československu, Československý uran, Babice, Čihošť a tak dále. A pak je třetí edice, s níž jsme začali ještě o něco později a které říkáme svědectví a z té pochází kniha pana Bystrova k těm zavlečeným. Tam třeba vyšla decimace skautingu v Československu po roce 1948, od doktora Bílka Pétépáci a další. Ty knihy už v současnosti vydáváme ve třítisícovém nákladu a to, co zbude, co nemá své stálé abonenty jako jsou školy, úřady, knihovny a tak dále, je k dispozici zdarma pro zájemce, které tato problematika nějak zajímá. Takže to se týká i zahraničních posluchačů. Jediný problém je, že už finančně nemáme na to, abychom je třeba mohli posílat poštou do zahraničí. Ale kdykoliv kdokoliv přijede do Prahy, ať už z emigrantů nebo z cizích, a mají zájem, mohou se obrátit na úřad a ty publikace dostat."
Členové výboru "Oni byli první" si - na rozdíl od jiných skupin politických vězňů - příliš nestěžují na špatnou spolupráci se státem. Podle Vladimíra Bystrova se český stát k obětem a pozůstalým únosů svých občanů do Sovětského svazu chová vstřícně:
"Je to samozřejmě otázka vývoje, ale v roce 1995 přijal parlament prohlášení, v němž se omluvil všem obětem a pozůstalým za to, co bylo způsobeno a deklaroval, že nelze všechno napravit. V roce 2002 přijal parlament zákon o odškodnění obětí - nebo jejich vdov a dětí - je to jeden z nejprogresivnějších zákonů v oblasti odškodňování za zločiny komunismu. Pokud kdokoliv přijde s iniciativou, existuje například muzejní expozice o odvlečených, Muzeum třetího odboje v Příbrami. Existují pamětní desky, existuje výstava, to vše jde s podporou státu. Záleží ovšem na tom, jak definujeme stát. Pokud přijmeme tezi, že stát jsou poslanci, tak jsem již zmínil zákon o odškodnění, který byl poprvé na stole v roce 1992, před rozdělením republiky. Na Slovensku ještě stačil být přijat, v Česku již nikoliv. A přesto titíž poslanci ho prosadili alespoň o deset let později. Klobouk dolů."
Situace nicméně není tak růžová, jak by se mohla zdát. Do ruských archivů, jejichž dokumenty by leccos objasnily, není lehké proniknout a i doma přežívají jisté stereotypní pohledy na legitimitu postupu Sovětského svazu na československém území.
"Šance, že v bývalém Sovětském svazu o tom zjistíme něco více než dosud víme, je minimální. To zaprvé; zadruhé, zatímco takové zjištění, že politická scéna - samozřejmě kromě komunistů - dobře chápe, o co jde, a přestože díky sdělovacím prostředkům a jiným formám, se v této věci dělá velice intenzivní informační kampaň, tak pořád existují lidé, kteří nedovedou pochopit, co se tady dělo a stále zůstávají v tom klišé, že bylo Československo osvobozeno Sovětským svazem, a pokud SSSR někoho stíhal, pak právem. Nebo na tom alespoň něco bylo. S tím se bohužel stále setkáváme. Některým lidem - a bohužel mnohým, třeba úředníkům - absolutně nedochází, že opravdu nejde o to, co chtěl nebo na co snad dokonce i měl Sovětský svaz morální právo. Jde o to, že nikde v moderním státě nemá jiný stát právo vykonávat soudní pravomoc nad občany jiného státu bez souhlasu toho státu,"
uzavírá publicista Vladimír Bystrov tezí, s níž by přinejmenším někteří současní prezidenti či předsedové vlád zcela jistě nesouhlasili.
