Před 35 lety zanikl „symbol komunistického teroru“ - obávaná Státní bezpečnost
Když v roce 1990 tehdejší ministr vnitra Richard Sacher vydal rozkaz ke zrušení všech centrálních útvarů Státní bezpečnosti (StB), ukončil více než čtyřicet let trvající období jednoho z hlavních nástrojů komunistického teroru v Československu. Pro mnohé to znamenalo konec éry násilí, ústrků a strachu.
„Vážení spoluobčané. Po zrušení útvaru takzvaného vnitřního zpravodajství jsem dnes svým rozkazem zrušil i zbývající složky Státní bezpečnosti,“ oznámil 31. ledna 1990 ministr vnitra Richard Sacher.
Toto rozhodnutí přineslo mnoha lidem zadostiučinění a úlevu. StB byla v 50. letech hlavním aktérem politických procesů a v období normalizace zastrašovala a pronásledovala skutečné i domnělé odpůrce režimu. „Za období komunistického režimu byly postiženy asi dva miliony lidí. Je to obrovský počet,“ uvedl pro Radiožurnál historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Osobní příběhy obětí StB
Jednou z obětí Státní bezpečnosti byl Stanislav Pitaš, který se narodil v roce 1957 v Kocbeřích ve východních Čechách. V 80. letech se rozhodl žít podle svých vlastních pravidel, což ho přivedlo do konfliktu s režimem. StB se na něj zaměřila kvůli jeho aktivitám v undergroundové komunitě a distribuci samizdatových časopisů jako Vokno a Voknoviny.
Pitaš čelil šikaně StB po celá 80. léta. Pravidelně ho navštěvovali kvůli domovním prohlídkám, týdny trávil ve vazbě, měsíce ve vězení nebo v blázinci. Byl trestán za hanobení prezidenta a napadení veřejného činitele. Když ho v roce 1989 zatkli potřetí, nepovolili mu rozloučit se s umírající matkou ani se zúčastnit jejího pohřbu.
„Řekli mi: 'Nemůžeš se rozloučit s matkou, protože jsi nepřítel státu,'“ vzpomínal Pitaš pro Paměť národa. „Bylo to pro mě nesmírně těžké, ale věděl jsem, že musím vydržet.“
Po sametové revoluci se Pitaš setkal s absurdními situacemi, kdy své bývalé pronásledovatele potkával na ulici, v hospodě nebo na stavbě, kde pracovali jako dělníci. Přemýšlel, že by jednoho z nich pozval na pivo, aby se ho zeptal, proč mu nepovolili rozloučit se s matkou, ale na situaci by to už stejně nic nezměnilo.
Skartace dokumentů
Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 se příslušníci Státní bezpečnosti snažili zbavit všech důkazů, které by mohly být použity proti nim. „Dokladem jsou velké takzvané skartace, což bylo divoké ničení operativních materiálů. Svědčilo to o tom, že státní bezpečnost si uvědomila, že situace je zlomová a že je potřeba zametat stopy,“ vysvětlil Radiožurnálu historik Blažek.
V době, kdy ministr vnitra Sacher vydal rozkaz ke zrušení StB, pracovalo u ní zhruba 13 tisíc příslušníků. O jejich dalším osudu rozhodovaly občanské komise. Podle Jana Rumla, bývalého disidenta a tehdy náměstka ministra vnitra, museli okamžitě odejít všichni, kdo bojovali proti takzvanému vnitřnímu nepříteli. „Zdědil jsem tuto entitu lidí, abych je takzvaně personálně vyřešil, což jsem udělal tak, že jsem jich na základě prověrek občanských komisí asi 8500 propustil,“ vzpomínal před lety Ruml.
Počátkem 90. let ještě nikdo příliš netušil, jak bude vyrovnávání se s komunistickou minulostí vypadat. Někteří mohli mít ještě v paměti norimberské procesy a trestání nacistů. Proto se pravděpodobně i příslušníci StB mohli obávat výraznějších trestů, které by postihly velkou část z nich. Nakonec se ale k soudu dostali jen jednotlivci. Celkem bylo odsouzeno zhruba 40 členů Státní bezpečnosti (StB) většinou za zločiny spáchané v 50-tých letech.
Dochované dokumenty
Dokumenty StB se na veřejnost dostávaly postupně a v plném rozsahu byly zpřístupněny až Archivem bezpečnostních složek v roce 2008. Tyto dokumenty dnes slouží jako důležité historické zdroje, které umožňují lepší pochopení praktik Státní bezpečnosti a jejího dopadu na československou společnost.
