Orální historie - jedinečnost je v osobním prožitku člověka

r_2100x1400_radio_praha.png

Dnešní Historické obzory se věnují metodě orální historie, která si mezi českými historiky získává čím dál větší popularitu. Co je podstatou orální historie a jaké období je možné touto metodou zkoumat? To se dozvíte z rubriky, kterou Martina Lustigová natáčela s historiky Miroslavem Vaňkem a Lukášem Valešem.

Ještě nedávno byli historici odkázáni například na archivní prameny nebo na výzkum hmotných památek. Metoda orální historie badatelům přináší nové možnosti. Pokračuje historik a politolog Lukáš Valeš: "Je to metoda, která je založena na životním příběhu dotazovaného, jak říkáme my, orální historici, narátora. Vychází z velice sympatické zásady, že pro dějiny je životní příběh každého člověka důležitý. Dějiny vlastně nelze vnímat jenom prostřednictvím politiky, politických událostí nebo ekonomiky. Konkrétní dějiny tvoří konkrétní lidé a také je vnímají konkrétní lidé. A pro poznání, ať už konkrétních historických skutečností nebo především vnímání těch dějin, vnímání rozhodnutí, motivů, přístupu k dějinám ze strany konkrétních lidí, je důležité, aby nám vyprávěli svůj příběh. Tedy to, jak oni se vidí v dějinách a jak oni prostřednictvím svého vlastního osudu ty dějiny vidí."

Jak vypadá výzkum metodou orální historie? Co všechno musí historik dělat? "Velice intenzívně se věnuje přípravné fázi, to znamená shromáždění základních informací o těch lidech, kteří budou dotazováni, vytvoření psychologického profilu, vytvoření nějakého reprezentativního vzorku. Pak následuje dvoufázový rozhovor. V prvním rozhovoru jsou kladeny obecné otázky a je dán prostor narátorovi, aby vyprávěl svůj příběh. Při druhém rozhovoru je tazatel potom konkrétnější a ptá se na konkrétní věci, které ho zajímají,"říká Lukáš Valeš.

V čem je metoda orální historie jedinečná? To je otázka pro historika Miroslava Vaňka: "Já si myslím, že jedinečnost je v tom osobním prožitku toho člověka, protože toto nenajdeme v archivech. Narátor může mluvit o motivech jednání, může mluvit o tom, jakým způsobem byl ovlivňován. Už to není jenom datum a co se stalo, ale je to vyplněno tím člověkem, tím jak on skutečně žil a co si myslel. Dnes spoustu věcí nenajdete v archivech. Najdete třeba nějaké prezenční listiny, máte nějaké vodítko, ale tohle tomu dodává právě tu každodennost a je to takový ten antropologizující pohled na dějiny. Já si myslím, že v tomto je to důležité. Vedle toho jiného pohledu. Já to beru jako jinou možnost pohledu na minulost."

Metoda orální historie má ohromný význam například pro výzkum dějin totalitních systémů, tedy období, pro které mají historici k dispozici především oficiální prameny. Mezery pak mohou vyplnit třeba vzpomínky účastníků jednotlivých událostí. Zná zpovídaná osoba dopředu otázky? "Narátor je seznámen s obecnými okruhy, které ho mají vést pro první rozhovor," odpovídá Lukáš Valeš. A je potřeba, aby narátor rozhovor nakonec autorizoval? "V každém případě, ať už se jedná o prosté nahrání nebo i jeho přepis a následnou publikaci, je nezbytné, aby narátor smluvně souhlasil s tím, že rozhovor poskytne, ať už k pouhé archivaci nebo i ke zveřejnění. A ta autorizace - tady se spíš jedná o to, aby skutečně přepis rozhovoru korespondoval s tím, co bylo nahráno. Jinak autorizace ve smyslu, že by ten člověk mohl něco vyškrtnout, že se mu to nehodí, by byla v rozporu s využitím této metody," vysvětluje Lukáš Valeš.

Proti orální historii jsou i různé námitky - například přílišná subjektivita narátorů nebo otázka paměti. Námitky vyvrací Miroslav Vaněk: "Tato otázka je sice relevantní, ale právě analýzou a tím, že děláte několik rozhovorů, tím, jak rozhovor vedete, ji vlastně můžete z toho vypreparovat. Můžete dostat dobrý pohled na to, jestli ti lidé mluví kontinuálně, stejně v prvním a druhém rozhovoru. Můžete si to kontrolovat. U těch narátorů, kteří jsou starší, je někdy dlouhodobá paměť lepší než ta krátkodobá. Někdy se nám stane, že narátoři si pamatují, co se stalo přesně před padesáti lety, když byli ve škole, ale už si třeba někdy nepamatují, co říkali během minulého rozhovoru, který jsme spolu realizovali. Ale ono to vlastně může být ku prospěchu věci, protože si ověříte, že ta interpretace je pořád stejná nebo že jdou v té stejné linii."

Výsledky výzkumu metodou orální historie se už dostaly i na knižní trh. Můžeme připomenout například dvoudílný soubor Vítězové? Poražení?, který přinesl rozhovory s komunistickými funkcionáři i disidenty, nebo knihu Mocní? A bezmocní? Je jasné, že ne každý pamětník je žádostí o rozhovor nadšen. Je těžké přesvědčit narátora, aby vypovídal? To je otázka pro Miroslava Vaňka: "Někdy to není snadné. Ale dobrou roli hraje fakt, že jsme vědecká instituce, že oni vědí, co se s tím bude dělat a že ty interpretace budou nějakým způsobem vědecky uchopeny. Na druhé straně chci říct, že i tím, že jsme zpřístupnili celé rozhovory, tak se zde vlastně ztrácí ta možnost, že by ty interpretace byly nějak zavádějící, že by z toho bylo vypreparováno jenom něco, co se hodí. Rozhovory jsou vcelku a dávají vlastně i pohled na dějiny a na konkrétní lidi. Takže oni nakonec pochopili, že v podstatě toto není to, co by mělo ublížit, pokud mohou ten svůj životní příběh strukturovat od počátku až po současnost."

Z orálně-historických projektů je možné připravit několik výstupů.

V lednu v Praze vznikla Česká asociace orální historie. Proč? Na to odpovídá Lukáš Valeš: "Primární důvod, proč asociace vznikla, je to, že metoda orální historie už v českých krajinách zahnízdila, zdaleka nejen v oboru historie, ale začaly ji intenzívně využívat také antropologové, sociologové, politologové a další společenští vědci. Bylo tedy potřebné vytvořit takovou společenskou organizaci, která by všechny badatelské aktivity zastřešila a zastřešila by také všechna badatelská pracoviště a nějakým způsobem vytvořila informační základnu, kdy si právě jednotliví badatelé nebo organizace aktivní ve využití orální historie mohou vyměňovat své zkušenosti, názory nebo vytvářet například společné grantové projekty. Druhým, neméně závažným důvodem je, že nově zvolený předseda této asociace a také vedoucí Centra orální historie Miroslav Vaněk se nedávno vrátil z kongresu Světové asociace orální historie v Sydney. A právě výsledky práce českých historiků, kteří pracují touto metodou, tam byly velice příznivě přijaty. A protože byly příznivě přijaty, tak vedení mezinárodní asociace vyzvalo Prahu, aby v roce 2010 připravila konání dalšího kongresu této světové asociace. A to je druhý důvod, proč Česká asociace orální historie vznikla."