Originál Charty 77 je k vidění v budově brněnského Ústavního soudu

Charta 77 patří v českých dějinách k těm zcestovalejším dokumentům. Vznikla v Praze v bytě překladatele Jaroslava Kořána. Po svém zveřejnění se ale mohla stát v bytech československých disidentů poměrně snadnou kořistí StB. A tak od Pavla Kohouta putovala přes švýcarského velvyslance v Praze a prezidenta jednoho ze švýcarských kantonů až do Vídně. Odtud ji Pavel Kohout odvezl nejprve zpět do Prahy a poté - začátkem letošního roku - do brněnského Moravského zemského muzea. Vůbec poprvé tak dostala veřejnost příležitost seznámit se s originálem tohoto dokumentu v budově Ústavního soudu. Charta 77 vznikala postupně. Co se tedy myslí originálem vysvětluje kurátor výstavy Zdeněk Drahoš.

Originálem je zcela prvotní verze toho prohlášení, kterou ti dva dramatikové, čili Havel a Kohout, začali sepisovat zhruba v polovině roku 1976.

My tady vidíme pět průklepových papírů plných poznámek. Čí to jsou poznámky?

Ty barevné, oranžové, to jsou rukopisné zásahy Václava Havla. Ty tužkou jsou naopak pořízeny Pavlem Kohoutem.

Je to tedy ta verze, která byla na Tři krále v roce 1977 zabavena StB, když ji přenášeli Václav Havel spolu s Pavlem Landovským do parlamentu?

Nikoliv, to už byla verze číslo pět, čili to už byla definitivní verze beze všech rukopisných zásahů.

A co se s prohlášením, které je tu vystavené, stalo bezprostředně v lednu 1977?

Tento originál byl ihned uložen v bytě švýcarského velvyslance Waltra Jaeggiho a byl poté třicet pět let všelijak uchováván. Nejprve byl schováván v bytě švýcarského velvyslance. Po jeho úmrtí byl potom v diplomatickém kufříku převezen do Švýcarska. A poté, co byli Kohoutovi vyhoštěni, pro něj Pavel Kohout ze svého vídeňského bytu jel, do roku 1992 ho uchovával ve Vídni a v roce 2012, čili před přibližně čtrnácti dny, ho předal nám.

Kolik těch různých verzí a opisů vzniklo?

Máme potvrzeno, že kromě tady tohoto prvotního originálu potom byly ještě tři pracovní verze. Máme je my, jsou nyní uloženy v sejfu Moravského zemského muzea. A ta pátá, to je ta, která byla zabavena estébáky v lednu 1977.

Co je potom ten další dokument, tedy nikoliv ten na průklepovém papíře, ale na papíře žlutém?

To je opět originál z let 1976 a 1977. Ukazuje promyšlenost, kterou tady tato akce byla provázena. Toto jsou konkrétně Havlovy pokyny Kohoutovi. Čili uvádí v nich, ke komu má Kohout jít, co tam má dělat, co má podepsat a co má přinést zpátky. A dokonce tu má i přesný čas, například středa 29.12. v 16 hodin.

Tady jsou vystaveny tzv. podpisy krví. Co to vlastně bylo?

To jsou rukopisná potvrzení nebo souhlasná potvrzení všech těch prvních 242 signatářů, kteří podepisovali, že souhlasí s tímto prohlášením. A to z toho důvodu, aby se předešlo tomu, že by režim prohlašoval, že signatáři byli manipulováni nebo něco podepsali, aniž o tom věděli. Čili všichni z těch prvních 242 podepisovali tato vědomá prohlášení.

Když zůstaneme u toho faktu, že originál Charty je vystaven v Brně. Kolik Brňanů se vlastně pod Chartu podepsalo. Tedy nakolik to byl pražský fenomén a nakolik se dostal na jižní Moravu?

Jednoznačně to byl pražský fenomén. V Brně nebo na Brněnsku těch signatářů bylo 19 a z Prahy jednu z těch definitivních verzí onoho prohlášení přivezl Brňanům k podpisu Jiří Miller.

Proč se vlastně Charta 77 dostala na veřejnost až po 35 letech. Bylo to přání Pavla Kohouta?

To by se asi musel vyjádřit sám Pavel Kohout. Každopádně vím, že má k ní má velmi osobní vztah a vím, že nám ji před těmi čtrnácti dny předával i s určitou lítostí. Ale uznává, že bude lepší, když bude tam, kde bude mít nějaké profesionální využití.