Outratová: Češtinu v cizině udržet nelze

Jana Outratová, foto: autor

V neděli skončil v Praze Svět knihy, knižní veletrh a literární festival. Letos se tu objevilo v doprovofném programu hned několik vystoupení, která měla v podtextu emigraci, dvojjedinost domova, krajanské téma. Svoji knihu Dvakrát do stejné řeky představila Jana Outratová, která strávila 23 let v Kanadě.

Jana Outratová, foto: Autor
Ekonomka a informatička Jana Outratová emigrovala s manželem Edvardem Outratou do Kanady v roce 1968. Sbírku povídek napsala na začátku 90. let. Původně v angličtině pod názvem Where is my home? a v roce 2004 si ji sama přeložila do češtiny.

"Knížka mi trvala 3 roky, ale nepracovala jsem na ní soustavně. Psala jsem ji v období euforie ze změny režimu v Československu (začala jsem brzy v roce 1990). Psala jsem ji i jako vlastní analýzu toho, jak vidím svět, kdo jsem, kam patřím. Psaním té knížky jsem si prováděla jakousi psychoterapii, abych znovu našla pevný bod při těch velice prudkých změnách. Většina lidí z nich byla naprosto zmatená. Včetně mě."

Psala jste ty povídky s představou nějakého budoucího publikování?

"V pozadí mysli jsem tu představu měla, ale fascinace tím, jak se to v mém počítači rodí, byla silná, byla jsem spíš nadšená tím, co mě všechno napadá, než abych hledala nějaké praktické uplatnění.V Kanadě se mi to potom několikrát podařilo publikovat, ale zlaté pravidlo asi je, že knihu nejdřív musíte nabídnout dvaceti nakladatelům, než to jeden vezme. Já jsem to nabídla třikrát, a pak jsem ztratila zájem. jednotlivé povídky pak vyšly v emigrantských časopisech, buď v češtině, když mi to někdo přeložil, nebo to zůstalo v původní angličtině."

Kde ta kniha tedy nakonec vyšla?

"Vyšla v Praze /vlastním nákladem autorky, pozn. red./ současně česky i anglicky. Tím že jsem v Kanadě byla pohroužena do tamní mentality, naučila jsem se vyjadřovat kolokviálně s určitými odkazy, tak jsem se to pak pokusila udělat s tím textem i v češtině. Ten text tedy nemůže být doslovným překladem a proto jsem to nechtěla nikomu svěřit k překladu."

Vysvětlila v rozhovoru pro Radio Praha Jana Outratová. Knihu doplňují přírodní fotografie Jana Šimona Fialy. Otázka překladu otevírá problematiku emigrace a udržování mateřského jazyka.

"Žít v nějakém prostředí znamená neustále si aktualizovat svoje vyjadřovací schopnosti v tom daném jazyce. Jakmile jste z toho prostředí pryč, váš jazyk zastarává a vůbec si to neuvědomujete. Takže když jsem se po 23 letech vrátila, moje čeština byla archaická a já jsem neměla cit pro to, co zní dobře a co nezní. Obsahově to tam bylo, ale mohlo to znít staromilsky, neobratně a trvalo mi nějakých 10 let, než jsem získala cit pro moderní češtinu. A další věc, čeština má menší slovní zásobu. je to tak. zdroje angličtiny jsou z několika jazykových prostředí, kdežto my jsme češtinu v 19. století záměrně purifikovali, takže nám chybí synonyma, s jakými si hraje angličtina. Totéž francouzština. Ta bohatost tam vznikla nejen tím, že si jazyk nečistili, ale naopak rozšiřovali zahrnováním nových vlivů."

Problém jazyka je zvlášť citlivý u umělců, kteří se slovem pracují. Může si člověk nějakým způsobem cit pro mateřštinu udržet? Jana Outratová, jejíž hlavní profese je z oblasti exaktních věd, nabízí kategorickou odpověď.

"Nemůže. Já jsem se s manželem dohodla, že na sebe budeme nesmírně přísní, že v našem rozhovoru nepoužijeme jediné anglické slovo, a že jestli existuje nějaký nový termín, že zjistíme od přátel v Československu, jak se to řekne česky. Neustále jsme se hlídali, ale mluvila nás jen malá skupinka, manžel, já a naši přátelé, a to je málo. vy musíte mluvit se všemi vrstvami společnosti, musíte vědět s mladými lidmi, s intelektuály, vědět, co si říkají dělníci a mít to v pozadí mysli."

Tvrdíte tedy, že po několika letech v zahraničí není možné si jazyk udržet?

"Skoro. Musím ale honem vzpomenout na Pavla Tigrida, který to dokázal, ale už nežije, abych se ho zeptala, jak to dělal. To je jeden z mých idolů. Jak on si dokázal udržet jazyk krásný a čistý, jak v něm dokázal psát - to tajemství neznám."